Aldaniti a Bob Champion (Slavní koně)
| Aldaniti (1970 - ?) | |||||||
| Derek H (1962 - ?) | Renardeau (1953 - ?) | ||||||
| Court Harwell (1954 - ?) | Abadek (1954 - ?) | Reynard Volant (1942 - ?) | Speckless (1939 - ?) | ||||
| Prince Chevalier | Neutron | Abadan | E.G.K | Foxhunter | Flying Shell | Cameronian | Collina |
Po travnaté ploše závodiště s tichými hrozivými valy překážek poskakovali ptáci - svým překotným zpěvem ohlašovali rozbřesk. Šedavý průmyslový Liverpool v pozadí se probouzel do dubnového dne. Od dostihových stájí se ozval klapot kbelíků a cvakání petlic u boxů, proložené pořehtávání - koně po nočním odpočinku stáčeli hlavy k přicházejícím ošetřovatelům. V obvyklé ranní atmosféře však vibrovalo napětí. Bylo před dostihem, a ne ledajakým: krátce po patnácté hodině odpoledne bude odstartována Grand National - Velká národní - nejtěžší překážkový dostih světa. Psal se rok 1981. Mezi devětatřiceti soupeři byl přihlášen i jezdec Bob Champion na valachu Aldanitim.
Poprvé spolu jeli v roce 1977, kdy trenér Josh Gifford posadil Boba, již zkušeného a houževnatého přakážkového žokeje, na ladého Aldanitiho, aby valacha v Henessy Gold Cupu vyzkoušel. "V celé plejádě plnokrevníků, které kdy jezdíte, si stále a dlouho hledáte toho, který vám bezezbytku "padne" - i já jsem hledal svého životního koně". Po dokonalé souhře a vítězství v Henessy Gold Cupu ryzák Aldaniti zaujal Championa svou vitálností, silou a vůlí, mimořádným skokovým nadáním, schopností navzájem si s jezdcem v závodě pomáhat. Champion tehdy s uznáním prohlásil, že tenhle kůň si "vzal dostatek všeho", co tvrdý překážkář potřebuje.
V dalších dostizích si pak jen potvrdil, že s Aldanitim jsou si souzeni... Modrobílá kombinace žokejského dresu a valachova ryzá barva ve startovním poli na sebe začaly soustřeďovat pozornost dostihových příznivců. Dvojice vítězně obstála v pověstně těžkých a nebezpečných ostrovních steeplechase, do kterých byli v přípravě na Velkou liverpoolskou nasazeni. Pak ale sjel blesk - jako by se osud proti nim spikl: Aldaniti se při skocích dvakrát poranil - zatím nešlo o vážnou komplikaci a obešlo se to krátkou léčbou. Třetí nehoda však věštila tragédii: ryzák bolestivě chytil zadní nohou hned o druhou překážku v dostihu, přesto ale s vervou pokračoval. Doběhl na třetím místě, ovšem kulhavá chůze za cílem a rychle se tvořící otok působily zlověstně. Rentgenový snímek odhalil, že došlo k dvojnásobnému odštípnutí kousku spěnkové kosti. Takové zranění až dosud znamenalo konec, rázem bylo po nadějných vyhlídkách. Aldaniti byl vyřazen, ztratil se z dostihových bojišť. Smutný majitel ho neutratil, stáhl se s koněm kamsi na anglický venkov a zkusil ho podrobit pokusnému léčení.
Zlý osud nepostihl však jenom koně - totální úder dopadl i na Boba. Následky nepříjemného zranění, které nad překážkami utrpěl, si vynutily odkládané, ale nakonec nevyhnutelné lékařské vyšetření. Diagnóza, k níž v nemocnici dospěli, zněla bezmála tak krutě jako smrt: Bobovi se vytvořil rakovinový nádor... Champion musel být okamžitě hospitalizován.
Tak se oba - jezdec i kůň - z výsluní slávy propadli do samoty, každý vystaven operacím či zániku. Myšlenky zoufalého Boba se uprostřed čtyř bílých stěn samotky, za vleklých měsíců nejistoty a strachu stočily jedním směrem. Žokej se k nim upnul veškerou silou své touhy: doufal i za svého koně, snil o tom, že zranění a nemoc budou zdárně překonány, že spolu přece jen stanou na startu Grand National a že vyhrají! Neděje se postupem času změnila v posedlou víru, jasný cíl a ohromný stimul: "Nebýt toho snu, jistě bych spáchal sebevraždu - Aldaniti mě držel při životě!" ...Lékaři už Championa málem odepsali - byl vychrtlý na kost, vypadal jako stařec, neboť mu po chemoterapii slezly vlasy; pouze oči nepřestávaly žhnout: zprávy, které dostával o Aldanitim byly stále povzbudivější. Ryzákovo zranění se pomalu, nadějně hojilo! Co na tom, že dostihoví diváci již na Championa a Aldanitiho zapoměli, že nestálá přízeň dávno těkala po jiných "hvězdách" - jezdec umanutě věřil, že se spolu se svým koněm ještě světu připomenou! Když se přiblížily vánoce, ozdobili na onkologickém oddělení velký strom - lékaři pod něj nadělili Bobovi dárek, zprávu o výsledcích testů: choroba byla zažehnána, rakovina zmizela!... Začátkem roku 1980 vyšel pacient branou Royal Marsden Hospital do plískanice. Slabostí se sice šoural, po vlněnou čepicí teprve vyrážel náznak nových vlasů, v prstech však pevně svíral propouštěcí odvědčení s neuvěřitelným, tolikrát slabikovaným slovem "Vyléčen" - vykročil zpátky do života.
Čekala ho dlouhá rekonvalescence: aby urychlil zotavování organizmu, cvičil, pak přidal běh, posléze si sedl na koně. K úžasu turfmanů se koncem roku objevil na zkusmém startu. Zatím nikoliv na Aldanitim - ryzák zůstával v ústraní. Tranér Josh Gifford ho ve skrytu, pomalu a obezřetně připravoval do dubnové Grand National. Také ryzák se zřejmě dostával do formy - většinou se koně po dlouhé přestávce a odloučení "k sobě" už nevrátí, on však nezklamal. Konečně se Champion a Aldaniti opět sešli, jejich cesty se znovu spojily: poprvně si spolu skočili tři lehčí překážky, pak absolvovali jeden přípravný dostih - více času do Velké národní už nezbylo...
Nad závodištěm se rozdednilo, ošetřovatelé ve stájích dokončili poslední úklid, zatímco na dráze krokují koně se svými jezdci. Z nedalekého Liverpoolu už přijíždějí auta - trenéři a majitelé se svými rodinami, organizátoři, novináři a televize si pospíšili. Krátce po poledni je parkoviště zcela zaplněné, tribuny beznadějně obsazeny. V paddoku již pod dekami chodí první koně, čekají na své jezdce. Zdánlivě klidný výraz turfmanů neskryje nervozitu: je před bojem! Do šatny jezdců, těsně před startem, doručil pošťák Championovi telegram od neznámé ženy: "Nám nebylo dopřáno, můj syn zemřel na rakovinu. Vy to musíte dokázat, o vašem úspěchu se musí dovědět všichni..." Bob sedá na Aldanitiho potřetí.
V 15.20 hodin se koně s jezdci v sedlech pohnuli ke startovní čáře, kde jsou pečlivě vyrovnáni. "Go!" Zazněl ostrý povel ze startérova tlampače. Devětatřicet vzrušených koní se zadníma nohama pevně zapřelo do travnaté dráhy a vyrazilo vpřed - Velká národní začala. Lavina těl se převalila přes první překážku, avšak už zde došlo ke kolizi: zdálo se, že i Aldaniti s Bobem Championem padnou, ryzák při nepovedeném doskoku poklesl v kolenou, doslova dřel nosem o trávu - nicméně během pár skoků vybalancoval, Bob se rychle srovnal v sedle a poněkud "rozházeni" zkusili pokračovat. Otřesený kůň, vedený znejistělým jezdcem, krátce zazmatkoval i na druhé překážce - pak se ale naráz "chytil" (řečeno hantýrkou Boba), "našel nohy" a rozhodně vyrazil s takovou chutí a jistotou, až Bobovi připadalo, že se na něm veze jako úplný pasažér: "Opravdu, nikdy jsem neseděl na žádném koni, který by tak perfektně skákal jako tehdy Aldaniti. Byl jako kočka - rychlý a jistý, prožíval každou minutu dostihu, a přitom bylo cítit, jak je rychlý a poctivý - před ničím neuhnul. V tu chvíli pro mne byl tím pravým, tolik vytouženým, byl to "ten můj" kůň...!" V nejtěžším a nejnebezpečnějším dostihu světa s naprosto nepředvídatelným průběhem Aldaniti skutečně skákal jednu překážku za druhou, překonával další desítky a stovky metrů závodu. Startovní pole mezitím prořídlo, mnoho koní už popadalo, nebo prostě nestačilo, Aldaniti však cválal stále se špičkou. Championem tolik opatrovaný, vyvzdorovaný sen se začal naplňovat. Ještě několik posledních furlongů! - Zezadu slabě útočil Spartan Missile, ale bylo vidět, že i jemu už docházejí síly a brzy odpadl. - "Teď...!" - Bob povolil Aldanitimu otěže, aby se ryzák ještě víc natáhl - a Aldaniti skutečně hnal jako vítr. Aldaniti s Bobem Championem, odepisovaní invalidé, spolu vyrazili do finiše sami... V ohlušujícím jásotu publika proletěli páskou - nadšení a radostný pláč je provázely ještě daleko za cíl... Milióny diváků, kteří sledovali přímý přenos závodu, zůstaly sedět v němém úžasu. Tisíce dotud smutných pacientů onkologických oddělení po celém světě bylo namačkáno u televizních obrazovek - od samotného začátku "jeli dostih s Bobem", každou překážku v duchu skákali s ním. Teď pookřáli: do srdcí se jim vlila silná vlna naděje na uzdravení - vítězná dvojice se stala symbolem jejich víry.
Sen se proměnil ve skutečnost. Šťasný Bob hladil koně, zpocený a udýchaný Aldaniti s ním před rojem lačných fotografů vyšlapoval své čestné kolečko...
Zakrátko po vítězství v Grand National založil Bob charitativní splečnost pro výzkum původu a léčby rakoviny "Bob Champion Cancer Trust". S Aldanitim uspořádali propagační cestu z Epsomu do liverpoolského Aintrée, dějiště Velké národní. Na trase dlouhé 250 kilometrů se v sedle Aldanitiho střídaly i významné osobnosti, čestný úsek ujela též princezna Anna. Závěrečnou míli jel Bob. Jak později poznamenal, Aldaniti přestál dlouhou cestu a časté změny jezdce s "nadhledem a humorem". Sbírka určená pro Royal Marsden Hospital přesáhla dva milióny liber.
Bob Champion, stejně jako většina žokejů, není mužem, který by o své minulosti hovořil se sentimentalitou. Svůj příběh zpravidla končí větou: "Každý má své životní favority - můj se jmenuje Aldaniti".
Aldanitiho závodnické srdce dobilo v roce 1997, ve věku krásných 27 let. Je pochován kousek od svých stájí, kde má pomník. Kůň, na kterého nelze zapomenout. Aldaniti.
| Vaše reakce k článku |
