Nejstarší plemeno vyšlechtěné v Čechách vzniklo v hřebčíně v Kladrubech nad Labem. Hřebčín založil roku 1579 Rudolf II. Základem chovu se staly domácí klisny, kryté dovezenými hřebci španělského a neapolského původu. Na počátku se chovali koně různých barev, dokonce i isabely, myšáci a hnědáci. Brzy se však ustálily dvě barvy, dnes jedině přípustné, bílá a černá. Nejstarší chovatelské záznamy se ztratily při požáru hřebčína, proto se za oficiálního zakladetele chovu bílých kladrubáků považuje hřebec Generale, narozený r. 1787 v Kopčanech.
Rudolfovi kočároví koně byli součástí dvorní ceremonie Habsburků, které dodávali díky svému ušlechtilému vzhledu na jedinečnosti. Brzy se starokladrubský bělouš stal symbolem aristokracie, zatímco vraníci byli využíváni zásadně králem. Po pádu habsburské monarchie v roce 1918 ztratil chov svůj hlavní význam a o tyto úžasné koně dlouho nikdo nejevil zájem. Byli používáni pouze zemědělci, kteří si cenili především jejich vyrovnané povahy. Jako zázrakem starokladrubští koně přežili i komunistickou éru. V 80. letech se začali rozšiřovat do zemského chovu a to převážně nákupem koní z hřebčína Kladruby nad Labem a přidruženého hřebčína Slatiňany. V roce 1992 započaly cílené snahy o znovuoživení chovu za použití tradičních metod i moderního know-how. Dnes se na celém světě nachází 900 až 1000 starokladrubských koní (bílých i černých), z nichž je vedeno v plemenné knize 56 hřebců a 310 klisen. Na základě šetření speciální Genetické komise složené z expertů univerzit z Kentucky (USA) a Humboldt - Berlín (Německo) bylo zjištěno, že chov není geneticky ohrožen a následně byl přijat pod ochranu FAO, odborné organizace k OSN.
Kladrubák patří k nějtěžším teplokrevníkům. Je blízký lipicánům, s nimiž měl společné předky, ale je mohutnější. V kohoutku měří 175 - 180 cm, hruď má v obvodu asi 205 cm, holeň 22 - 23 cm. Hmotnost přesahuje 700 kg. Těžká hlava má typický klabonos, oči jsou velké a výrazné. Na mohutném trupu je vysoko nasazen dlouhý, široký, silný a krásně nesený krk. Hřbet je delší a měkčí, silná záď je rovná a mírně skloněná. Silné nohy mají krátké, někdy strmější spěnky a dobře tvarovaná kopyta. Kladrubák vyniká vznosným, dost vysokým reprezentačním chodem. Je odolný, dlouhověký, plodný, s učenlivou povahou. Dospívá později, ale je výkonný, vytrvalý a pracuje do stáří.
Cílem chovu bylo získat pro císařský dvůr těžké kočárové koně. Ochotně pracuje v těžším tahu, hodí se k jízdě, osvědčil se v armádě jako kyrysnický kůň. V roce 1993 projevila o 6 běloušů zájem dánská královna Margareta II. a starokladrubský kůň je tak po 75 letech znovu používán jako kočárový kůň v královském spřežení. Roku 1995 byl hřebčín i s plemenem prohlášen za národní kulturní památku...
Vraník vznikl současně s běloušem, zdědil však víc vlastností po neapolských předcích, takže se jeví méně ušlechtilý. Vraníci měli dvě linie, Sacramoso a Napoleone. Zakladatel Sacramoso se narodil v roce 1799, Napoleone v roce 1845. Kladrubský vraník málem vyhynul, zbytky přežily 2. světovou válku v Průhonicích u Prahy. Po válce bylo plemeno zrekonstruováno ve Slatiňanech. Kladrubští vraníci jsou méně robustní a mají ještě výraznější klabonos. Jejich dokonale černá srst má vysoký lesk, žádné bílé odznaky nejsou přípustné. Chody jsou méně okázalé než u běloušů, nižší. Původně kladrubští vraníci sloužili jako karosiéři pro vysoké duchovenstvo. Jsou všestranní, vhodní i pod sedlo.
| Vaše reakce k článku |