Horses-Online.cz

Zebry - pruhovaní koně

Zdroje informací:

Historie, aneb kde se rozešly cesty koní a zeber a jak to bylo dál:

Bezprostředním předkem zeber (Hippotigris) byl drobný pruhovaný koník Hipparion žijící v třetihorách. Z Ameriky - své původní domoviny - přešel asi před pěti miliony let pevninským mostem do Asie a odtud se rozšířil i do Evropy a Afriky. Našlo se mnoho kosterních nálezů, což dokazuje, že ve své době byl velmi rozšířený. Zatímco jinde vyhynul, v Africe dosáhl koncem třetihor velkého rozšíření a postupně i dalšího rozvoje.

Pro kulturní národy starověku byla zebra ještě většinou neznámým zvířetem, neboť již tehdy žila v těžko přístupných stepích jižní a východní části Afriky. V literatuře se o ní prvně zmiňuje starořímský spisovatel Dio Cassius. Ve 4. století n.l. vzpomíná Philostorgius ve svém díle o "divokých oslech, kteří jsou velmi vysocí a zdobeni neobyčejně pestrou srstí, v níž se střídají bílé a černé pruhy táhnoucí se od hřbetu přes boky na břicho". Dobře znali zebru středověcí arabští spisovatelé, i když nežila v jejich vlasti a zprávy o ní získávali převážně od cestovatelů a obchodníků. Evropané dosáhli základních znalostí o zebrách až s rozvojem námořnictví na počátku novověku.

Jaké zebry známe?

Zebra Grévyho

Zebra Grévyho je ze všech největší, dospělá může měřit až 160 cm v kohoutku. Má také ze všech zeber nejsevernější rozšíření. Obývá křovinaté oblasti Etiopie, Somálska a jižního Súdánu. Nápadné je její husté, úzké pruhování, zřetelně vyznačené i na končetinách až po kopyta. Jen na krku jsou pruhy širší. Zatímco břicho a kořen ocasu pruhování postrádají, na ostatním těle tmavá barva pruhů převládá nad světlou barvou podkladu. Grévyho zebry se také vyznačují neobyčejně dlouhými, na konci lžicovitě zaoblenými ušními boltci, které připomínají boltce oslů. Také hlas u těchto zeber není, jako u ostatních zeber, řehtání, ale známé oslí hýkání. Zajímavá jsou hříbata: hříva jim narůstá po celé délce hřbetu až po kořen ocasu. Grévyho zebra byla popsána ze všech zeber nejpozději, až roku 1882, a to podle zvířete, které zaslal habešský císař Manelik tehdejšímu francouzskému prezidentu Grévymu.

Zebra obecná (Equus zebra zebra)

Zebra obecná je ze všech nejmenší, neboť dospělá dorůstá sotva 125 cm v kohoutku. Jejím domovem jsou hory nejjižnějšího cípu Afriky - Kapska. V porovnání s Grévyho zebrou, přes nápadný rozdíl ve velikosti a vználenosti míst výskytu, má podobné pruhování - husté a na celém trupu rovnoběžně probíhající od hřbetu na břicho. Také končetiny jsou hustě pruhovány až nad kopyta. Na zadní kýtě dosahují pruhy neobyčejné šíře, zatímco na břiše se téměř zcela ztrácejí. Uši mají tvar více oslí než koňský. Na hrdle je vytvořen kožní lalok. Obecné zebry nikdy netvořily početná stáda a s kolonizací jižni Afriky jejich počet rychle klesal, až jim nakonec hrozilo úplné vyhubení. V roce 1931 žilo jen 27 těchto zvířat a ani dnes jich není o mnoho více.

Zebra Hartmannové (Equus zebra hartmannae)

Je také velmi vzácná. Patří do blízkého příbuzenstva obecné zebry, ale je o něco větší, pruhování má poněkud užší a řídší a podkladovou plochu o poznání tmavší. Velmi nápadný je hrdelní kožní lalok. Zebra Hartmannové je rozšířena severozápadně od území obývaného zebrami obecnými. Jako samostatnou rasu ji popsal až na samém konci 19. století zoolog Matschies.

Zebra öhmova (Equus burchelli böhmi)

Obývá široké území od Rudolfova jezera na severu po řeku Zambezi na jihu, od Tanganického jezera na západě až po pobřeží Indického oceánu na východě. Přes různé odchylky zachovává v celé oblasti rozšíření svoji typickou kresbu srsti - černé pruhy, které se pravidelně střídají s bílým podkladem, končetiny jsou pruhovány až po kopyta. Nad černou tlamou bývá zřetelně vyvinuta hnědá nosní skvrna. Tato zebra dostala jméno po mladém badateli Böhmovi, který zemřel ve východní Africe při výzkumu tamní zvěře na sklonku 19. století. Böhmova zebra bývá nejčastěji ze všech chována v zajetí - je to díky jejímu rozšíření a vlídné povaze.

Zebra Hartmannové (Equus burchelli chapmanni)

Velikostí se neliší od Böhmovy, má ale mezi širokými černými pruhy vyznačeny ještě tmavohnědé mezipásy. Pruhování končetin dosahuje sice téměř až nad kopyta, pruhy jsou ale úzké a zejména u jedinců z jižní oblasti rozšíření málo výrazné a kolem holeně neuzavřené. Bílá základní barva srsti dospělých zvířat má žlutavohnědý odstín. Chapmanovu zebru můžeme poměrně často vidět v evropských zoologických zahradách. Při vhodném ošetřování se, podobně jako Böhmova zebra, i pravidelně rozmnožuje a s Böhmovou také snadno kříží. Obě rasy se dobře přizpůsobují našim povětrnostním podmínkám: ačkoliv pocházejí z tropického pásma, mohou se silná a zdravá, silná zvířata bez úhony chovat po celou zimu venku.

Zebra damarská (Equus burchelli antiquorum)

U zebry damarské je pruhování ještě více potlačeno. Zejména páskování na zadních kýtách je jakoby vybledlé, celkově značně splývá s nahnědlou barvou podkladu a na spodní části končetin více méně mizí. Na hrudníku nacházíme vedle tmavých pruhů i hnědavé mezipruhy. Tato zebra dostala jméno podle středu svého rozšíření - Damarska v jihozápadní Africe. Mimo to žije ještě v jižní Angole a západním Bečuánsku. Ve své domovině je vzácnější než obě předchozí rasy.

Zebra Burchellova (Equus burchelli burchelli)

Na malém území v Bečuánsku, jižně od oblasti rozšíření damarské zebry, žila její blízká příbuzná zebra Burchellova. Vyznačovala se tím, že již téměř ztratila páskování za zádi a její končetiny zůstaly, až na jeden či dva nepatrné proužky, úplně vílé. Zádkladní bílé zbarvení mělo červenavě žlutý odstín. Ještě v 70. a 80. letech 19. století se tyto zebry nezřídka dovážely do evropských ZOO, kde vynikaly svým nezkrotným temperamentem. Ve volné přírodě byly vyhubeny počátkem 20. století a poslední zebra v zajetí uhynula v hamburské ZOO roku 1911.

Kvaga (Equus quagga)

Podobný osud jako zebru Burchellovu potkal i kvagu. Bylo to zvíře, které svým zbarvením činilo výjimku mezi ostatním příbuzenstvem. Pruhy, výrazný znak zeber, se u kvagy zachovaly jen na hlavě, krku a přední části hřbetu. Ostatní tělo bylo pokryto hnědou srstí se žlutým nádechem, nohy pak byly téměř bílé. Rozhodně nedělala kvaga na pozorovatele tak pěkný dojem jako celopruhované zebry a neodborník mohl být snadno uveden v pohybnost, nejde-li o křížence mezi zebrou a koněm. Ještě počátkem 19. století žil kvaga ve velikých stádech na stepích jižně od horního toku řeky Orange. Jihoafričtí Búrové v přesvědčení, že všechno nekřesťanské, tedy i zvířata, jim musí sloužit, bez milosti po stovkách a tisících stříleli tyto kopytníky. Maso pojídali, kůže vydělávali nebo z nich jednoduše šili pytle na obilí. Ani rodilí Evropané nezůstali v nesmyslném vybíjení kvag pozadu. Například v 60. letech 19. století byl na počest vévody z Coburgu-Gothy uspořádán hon, na němž padlo přes 6000 kvag, Burchellových zeber a různých antilop. Během několika desítek let z nepřehledných stád kvag zbyly jen trosky. Poslední kvaga ve volné přírodě byla zastřelena roku 1878, v zajetí poslední uhynula 12. srpna 1883 v amsterdamské ZOO. K úplnému vyhubení těhto zeber došlo tak rychle a neočekávaně, že zoologové neměli ani možnost pokusit se o jejich záchranu chovem v zajetí. A tak jedinou památkou na kvagy jsou dnes tři fotografie, devatenáct kůží a několik lebek...

Hodnocení Vaše známka: nehodnoceno
Známka: 1,4 Známkovalo: 112 lidí 1 2 3 4 5
Známkujte jako ve škole !
Galerie obrázků - Zebry
Zdroj: Zvířata celého světa 2 - Jiří Volf
Popis: Zebra Grévyho
Zdroj: Zvířata celého světa 2 - Jiří Volf
Popis: Zebra obecná
Zdroj: Zvířata celého světa 2 - Jiří Volf
Popis: Zebra Hartmannové
Zdroj: Zvířata celého světa 2 - Jiří Volf
Popis: Zebra Böhmova
Zdroj: Zvířata celého světa 2 - Jiří Volf
Popis: Zebra Chapmanova
Zdroj: Zvířata celého světa 2 - Jiří Volf
Popis: Zebra damarská
Zdroj: Zvířata celého světa 2 - Jiří Volf
Popis: Zebra Burchellova
Zdroj: Zvířata celého světa 2 - Jiří Volf
Popis: Kvaga
Vaše reakce k článku
Datum poslední změny: 6. prosince 2002