Horses-Online.cz

Časopis Koně&hříbata

Pohádka svatební

Autor:

Bylo jednou jedno veliké město. Mělo spoustu domů a ještě víc věží a věžiček, červených střech a bílých komínů. Do toho města vedly tři kamenné brány a od každé té brány směřovala štěrkem sypaná široká cesta do středu kulatého náměstí. A uprostřed toho náměstí stála krásná kovaná kašna a hned naproti ní byly veliké těžké dubové dveře s prastarou kovanou klikou ve tvaru koňské hlavy. Celé dveře byly zdobené kováním a vedly do velikého kamenného domu - do městské radnice. A před tou radnicí každé ráno, pod věží s velikými zlatými hodinami a pod zvonem, jehož hlas ukrajoval čas a hlaholil nad střechy celého města - tak před tou radnicí každé ráno stával krásný kočár.

Byl celý nazdobený jako pro princeznu, polstrování na sedačkách se měkce lesklo, veliká kola zářila černí a proutěná opěradla odrážela paprsky slunce. Na kozlíku seděl kočí v cylindru a ve fraku, v jehož klopě svítil bílý karafiát. Kolem kočáru vlály bílé a zlaté stužky a mašličky jako pavučinkový závoj. Kdo ten nádherný kočár spatřil, hned se mu zatajil dech a musel si pro štěstí alespoň malíčkem na něj sáhnout, dotknout se toho pohádkového přízraku. Ale kdyby jenom kočár... Kdybyste od černí zářících kol a polstrovaných sedadel popošli okolo kozlíku kousek dopředu, teprve byste si připadali jako ve snu! Do vyleštěného postroje tu byla zapřažena krásná kobylka, lehoučká jako vánek a hebká jako nejjemnější samet. Byla celá do rezava, temně rudý ocas až k zemi, dlouhá vlnitá hříva zakrývala vznešeně klenutý krk. Nožky jako strunky s bílými ponožkami, širokou plec, lehce prohnutý pevný hřbet. A ty oči! Měkké jako jádra lískových oříšků a plné touhy a pohádkových tajemství. Nad těma očima svítí malinká hvězdička - nebo snad srpek měsíce? Jen jakoby malíři ze štětce ukápla kapička bílé barvy. Snad proto dostala kobylka jméno Rosa, pro svou jemnost a rusalčí krásu, pro tu bílou kaňku na čele. Je poslušná, klidná a přesto celá rozechvělá jako by na něco čekala.

Oči má upřené na těžké dubové dveře radnice a jakmile se jen pohne těžká kovová klika ve tvaru koňské hlavy, pozdvihne hlavu, zahrabe kopytem, podkovou cinkne o dláždění. A potom už celá napjatá zastříhá ušima a zaslechne jí tak dobře známý zvuk... Co je to za tóny, které kobylku tak očarovaly? Jako by tisíce kouzelných fléten vyhrávaly tichou píseň - inu, svatebí pochod! Zaznívá z oken radnice a to už se těžké dubové dveře otevírají a z nich vychází nevěsta bílá jako sníh, vlasy do pasu utkané z havraních křídel, zlaté střevíčky a zářící oči. Vedle ní je ženich jako princ, kudrny mu čouhají zpod tmavého cylindru a pod krkem mává křídly černý motýlek. Oba se usmívají a sotva udělají první krok ze schodů radnice, snáší se na ně záplava bílých květů a oba se rozesmějí na celé kolo. A to už se ke šťastné dvojici batolí malá družička, má růžové šatečky, oči, že by si je leckdo spletl s tůní, a na nejistých nožkách běží k nevěstě, do baculatých ručiček bere její dlouhý závoj a najednou je tu celý proud svatebčanů. Všichni hlaholí, radují se, přejí nevěstě i ženichovi všechno krásné a slunce za věží radnice se na to všechno dívá. A kobylka?

Nemůže z celé té krásy spustit oči. Touha v jejích očích se rozzáří a doletí až ke zvonu v radniční věži, až tam, kde si holubi načechrávají svá peříčka a chystají se na cestu do oblak. A když nevěsta nadzdvihne rukou své bílé šaty a zlatý střevíček stoupne na schůdek ke kočáru, rozechvěje se v kobylce každá žilka. A potom už dosedne do měkkého polstrování sedadla vedle nevěsty i ženich a kočí v cylindru práskne lehce zlatým střapečkem biče. Rosa se opře do postraňků a celý kočár se rozjede. Nejprve okolo kované kašny, aby svatebčané mohli novomanželům ještě zamávat, a potom už ulicemi města. Celou cestu, kdy podkovy zvoní ozvěnou až nad červené střechy domů, sní rezavá kobylka svůj sen. Kolik už zažila svatebních jízd, kolik rán čekala nedočkavě s pohádkovým kočárem přede dveřmi radnice. Kolik nevěst, krásných princezen ve sněhově bílém, obláčkově modrém, červánkově růžovém, kolik ženichů, kolik družiček a mládenců. Kolik svatebních pochodů zaslechly její bystré uši, kolika šťastným párům cinkaly její podkůvky na první společné cestě kočárem. Kolik už jich bylo - svatby za slunečních paprsků a horkého léta, svatby vonící jarem a lístky rozkvetlých třešní, svatby pod hvězdičkami bělostného sněhu i svatby podzimní s barevným nádechem spadaného listí. A všechny ty svatby měly pro ni zvláštní kouzlo. Kdykoliv spatřila Rosa šťastný pár novomanželů, zatoužila sama jednou něco podobného prožít - stát se nevěstou, nechat na sebe padat závoje bílých květů a potom už jen cválat a cválat se svým druhem až daleko, daleko do oblak k bílým holubům. Často si představovala sama sebe jako nevěstu s bílým závojem, se zlatými střevíčky podkov, a tak snila a snila svůj svatební sen, zatímco tam vzadu za ní v kočáře prožívali jiní tu nádheru. Musí to být krásné, myslela si Rosa, ale ze snění ji vždy probudil povel kočího k zastavení. Projížďka kočárem byla u konce, nevěsta s ženichem většinou vystoupili, jen se ohlédli a už pospíchali do dalších šťastných novomanželských dnů. Jen málokdy ji někdo ze svatebčanů pohladil, pošeptal něžné slůvko.

Na to v tak slavné dny nebýval čas, myslet na nějakou kobylku. Zamilovaní měli oči jen sami pro sebe a neviděli, že se za nimi Rosa otáčí, neviděli touhu v jejích očích. A tak si Rosa dál snila svoje sny a dál ráno co ráno stával před těžkými dubovými dvěřmi radnice nazdobený svatební kočár. Až jednoho rána, když jako obvykle ženich s nevěstou měli nastoupit do kočáru a rozjet se okolo kašny, stalo se něco neobvyklého. Ženich totiž do kočáru vůbec nenastoupil, minul černí zářící kola i měkce polstrovaná sedadla, minul i kočího s bílým karafiátem v klopě fraku a zastavil se až u Rosy. Pohladil ji lehce po sametovém krku, odhrnul vlnitou hřívu a z kapsy svatebních kalhot - světe div se! - vytáhl kostku cukru. Rosa zabořila své hebké pysky do jeho dlaně a touha v jejích očích se znovu rozzářila. "To je ale krásná kobylka, pojď se podívat," povídá ženich své nevěstě a pak oba stojí u Rosy a laskají se s ní. "Učiněná nevěsta pro našeho Satana, vždyť by se k sobě hodili jako dokonalý pár!" A rozpovídá se o ryzákovi temném a jiskrném jako víno, co kopyta zvedá až k obloze a když cválá, ani stéblo se nepohne, ani vítr mu nestačí. Rosa je jako ve snu - v tom svém snu svatebním. Jak by také ne! Vždyť její kočí jen přikyvuje a už se domlouvá s novomanželi, kdy že by měli s Rosou přijet na námluvy. A tentokrát je svatební vyjížďka kočárem docela jiná - veselejší i rychlejší. I holubi se rozlétli z dláždění na náměstí, jak kobylka rodostně vyrazila. A celou cestu si vykračuje jako královna a nastavuje uši, aby jí ani slovíčko neuteklo. Nevěsta i ženich se smějí, kočí si spokojeně pobrukuje. Jak by také ne, vždyť v kočáře se vezou samí koňáci. A zanedlouho se pojede na námluvy!

A ten den konečně nastal. Rosa je celá rozechvělá, oči jí těkají sem a tam. Jestlipak ji opravdu dokonale vyčistili, pročesali hřívu, vykartáčovali ocas? Jak daleko pojedou? Jaký bude asi její ženich? A jestli se mu bude líbit? Touha v srdci je jako moře, div že se nevylije z břehů. Cesta je daleká. Rosu vezou v přepravním boxu a když auto zastaví a rampa sjede na zem, otevírá se před kobylkou kouzelný pohled. Kam jen oko dohlédne, rozprostírají se širé pastviny, bílé ohrady, aleje kvetoucích třešní. Až se jí tejí dech, pomalu, krok po krůčku sestupuje do té nádhery, a to už ji vedou do jedné z blízkých ohrad. Je nedohledná a slunce právě vstává. Z bílé stáje se ozve mohutné zaržání. To bude on, cítí Rosa a nedočkavé oči plné touhy upře ke dveřím stáje. Jí známé tváře novomanželů z radnice pak otevírají velkou železnou závoru a vyvádějí ven ryzáka temného a jiskrného jako vítr. Hned u ohrady se vzpíná na zadní a nemůže z Rosy spustit oči. "Tak běž a seznamte se," plácne pevná ruka hřebce přes zadek a námluvy mohlu začít. Rose se její ženich moc líbí, je takový, jako pohádkový princ z jejích snů, a i ryzák skládá první poklonu své nevěstě. Hebce se dotkne nozdrami její hřívy, zařičí, oběhne kolem Rosy kolečko a zase se přiblíží. Takový je svatební rituál koní. A Rosa volá na svého ženicha tou řečí, které jen oni dva rozumějí - poběž, poletíme do oblak, až k bílým křídlům divokých holubů. A slunce vstává, dvoje kopyta pročísnou trávu, až se z ní vykutálejí stříbrné perly rosy, zachytí se kobylce v ocasu i v hřívě a svítí tam jako pravé drahokamy. Paprsky pozlatí kopyta a vykouzlí zlaté střevíčky - podkůvky. Mohutný ryzák zamíří k aleji a předními kopyty zavadí o větev rozkvetlých třešní. A do hřív se snášení okvětní třešňové lístky, bílé a růžové jako ten nejkrásnější závoj. Z Rosy je nevěsta, její sen se vyplnil. Potom už cválají bok po boku probouzející se travou, ani stéblo se nepohne, jen motýli vylétnou a svými křídly zahalí oba koně do barevné mlhy. Tak zmizí ženich i nevěsta z našich očí, ale naše uši ještě mohou zaslechnout nádhernou hudbu milování - svatební pochod. Posloucháte?

Datum poslední změny: 31. ledna 2004