Horses-Online.cz

www.serengetinesmizemrit.cz

Pohádka menší než plaňkový plot

Autor:

Pohádka menší než plaňkový plot začíná právě za tím plaňkovým plotem. Plaňky jsou žluté, čerstvě natřené a patří k plotu, který ohrazuje malý zelený palouk. A na tom zeleném palouku stojí malý prouhatý domek. Všechno je maličké jako pro panenku. Kdo nakoukne do malého prouhatého domku malým okénkem, uvidí maličké korýtko, malý kbelík, malou poličku a na ní - divte se! - malý hřebínek, maličký kartáč, malou utěrku a malý háček s malou rukojetí. Komu to všechno, tak maličké, může patřit? budete se ptát. A já vás nebudu dlouho napínat. Abyste věděli, že všichni koníci nemusí být vůbec velicí a obrovití, větší než vy, představím vám obyvatele toho domku. Je jím malý poník, ne větší než jeden metr, tedy asi do pasu každého desetiletého kluka nebo holčičky. A právě jedné takové malé holčičce s blonďatými copánky patří. A že byl odjakživa takový maličký, začali mu říkat Benjamín. Ale abyste si nemysleli, že to bylo nějaké nešikovné mrně! Benjamínek měl všechno, co má takový správný koník mít! Zdravá kopýtka, ze kterých musela jeho blonďatá majitelka každý večer před spaním malým háčkem vyškrabat všechno bláto, aby ho v noci netlačilo, krátké, ale zato hbité nožičky, dlouhý ocas, který dosahoval až na zem a bylo třeba ho každý den pěkně pročesávat - vyčesat z něho trávu a klacíky, protože Benjamín moc rád pobíhal po lese. Měl také huňatou hřívu a zvědavou tlamičku, která do všeho strkala a ze všeho nejvíc milovala krajíčky chleba, pěkně tvrdé, křupavé, usušené na sluníčku. Zpod hřívy někdy - někdy také ne, to když blonďatá majitelka zapomněla ostříhat ofinu - vykukovala malá, trošku zlomyslná očka a o kousek výš uši. A to byl celý Benjamín. Barvu měl černou jako uhlí, jen na čele, když se jeho huňatá hříva trošku odhrnula, mu svítila malá bílá lysinka. Bydlel se svojí majitelkou, která se jmenovala Zuzka a byla jen o něco větší než on, v jedné malé osadě a měl, jak už jsem psala, svoji malou ohrádku ze žlutých planěk a malý prouhatý domeček. Pod střechou toho domečku byla maličká půda, na které Zuzka skladovala pro svého poníka seno na zimu.

Benjamína znaly děti z celého širého okolí. Když šly náhodou okolo jeho malého domku, strkaly mu skrz plaňkový plot různé dobroty, lístky od pampelišek, sladký jitrocel a někdy přinesly i celý pytlík sušeného chleba. Když se jich sešlo víc, nakukovaly k němu do domečku, drbaly ho za ušima a tahaly za ocas. Někdy pomohly Zuzce poníka vykartáčovat a ona je potom za odměnu vozila. To byla paráda! A děti z celé osady se na takové jízdy těšily. Za malým prouhatým domkem stál totiž dřevěný vozík s velkými koly a s obrovksou brzdou. Do toho vozíku se při troše štěstí namačkalo i pět dětí najednou. Na hřebíku vedle poličky s kartáčem, hřebínkem, utěrkou a háčkem visely poníkovy postroje. Dlouhé kožené opratě a malý chomout, všechno tak malé, aby to malému Benjamínkovi pasovalo. A nebojte se, že by tak malý poník tolik dětí neuvezl, to byste koukali, jakou měl sílu! Každé ráno časně, když Zuzka vstávala a zaplétala si své copy, čekala už banda dětí u plotu a volala na poníka: "Pojedem dneska, pojedem?" Někdy se nejelo, někdy byl Benjamín unavený a jen se pásl, jindy Zuzka vyleštila všechny postroje, až se blýskaly, Benjamínka do nich navlékla, zapřáhla do vozíku a vyrazili. A Benjamínek poslouchal. Věděl, kdy má zatočit doprava, kdy doleva, kdy má zastavit a na mlasknutí že se má rozjet. Někdy si ale také postavil hlavu a že ne a ne a nepůjde. To potom musela Zuzka utrhnout lískový proutek a švihnout jím poníka pěkně přes zadek. Ten potom běžel! Někdy ale také Benjamínek běžet chtěl, a to naopak dělal, jako že vůbec neslyší Zuzčino: "Prrr!" a běžel a běžel, až děti na vozíku výskaly a kříčely. To potom musela Zuzka použít tu obrovskou brzdu a poníka zastavit.

Znala už všechny jeho lumpárny, které prováděl, a často mu domlouvala: "Benjamíne, co to děláš?! To nesmíš s námi takhle utíkat, vždyť se převrhneme!" A Benjamínek sklopil uši dozadu, to jako na důkaz, že se mu to nelíbí, jak mu Zuzka vyčítá. Nějaký čas poslouchal, ale pak začal zase! Byl to nezbedný poník. Ale Zuzka ho měla přesto moc ráda a jednou, když byla s maminkou ve městě, uviděla na sloupu nalepený plakát s nápisem Závody poníků. Zaradovala se, pečlivě si pročetla pravidla a rozhodla se, že se s Benjamínem zúčastní. Nikomu o tom neřekla, ale tajně začala Benjamína trénovat. Vozík nechala dlouho odpočívat, děti ráno marně vyzvídaly: "Pojedem dneska, pojedem?" Nejelo se nikam, Zuzka vzala dlouhou šňůru, které se říká lonž a vytratila se s poníkem do lesa na malou paseku. Tam ho učila běhat dokolečka, klusat, cválat, zastavovat na povel a také přeskakovat pokácené kmeny stromů, které ležely přes cestu. A Benjamínek se pilně učil, zanedlouho dokázal přeskočit i lavičku v parku a když si na něho Zuzka vylezla jen tak bez sedla, upaloval, jen se za ním prášilo. Ale Zuzce začaly i jiné starosti. Moc dobře věděla, že správní žokejové na dostizích mají barevné dresy a pěkné čapky a koně že mají kožená sedla. Kde to všechno vzít? Copak dres - s tím to vymyslela rychle. Na hlavu si nasadila bílou kšiltovku, oblékla se do červené košile a bílých kalhot, místo jezdeckých bot obula čevené holínky a bylo to. Ale co sedlo? Nakonec se musela se svým plánem svěřit tatínkovi a ten jí přinesl vypůjčené krásné sedlo i se třmeny. Uzdečku poník už měl a tak mohli společně na závody vyrazit. A Benjamínek? Ten se panečku divil, když ráno místo zapřažení do vozíku na něj jeho ošetřovatelka položila sedlo! A pak už byl v jednom údivu celý den. Najprve zastříhal pořádně ušima. Co to slyší? Hudbu! To ještě nezná. Proč je tu všude kolem tolik lidí? Nejvíce ze všeho se mu však líbilo, když v ohrádce před závodištěm uviděl své nové kamarády - poníky! Všichni byli nablýskaní a vypucovaní, někteří měli dokonce hřívu spletenou do copánků. Byli tu poníci strakatí, bílí, hnědí, černí i šediví, ale jak Bejnamínek brzy zjistil, všichni byli větší než on. A někteří, jak poznal z jejich veselého řehtání, si povídali o závodech a svých dostihových zkušenostech. Tak tedy oni už závody běhali? A on, Benjamín, ještě nikdy. A maličký poník začal mít trému. Nevěděl, co má dělat, neznal pána s praporkem, který stál u startu a pořád na ně volal: "Seřaďte se podle čísel!" Číslo dostal Benjamín hned, jak na závodiště přišli a všude okolo bylo tolik očí a tolik hlasů! Najednou měl jindy kurážný poník strach a nejraději by se obrátil a utíkal co nejrychleji do svého malého prouhatého domku. Ale byla tu ještě Zuzka. Ne, že by neměla trošku strach, ale přesto svého malého poníka hladila a drbala ho za ušima a šeptala mu uklidňující slova. Rozhlížela se okolo. Její Benjamínek nebyl o nic ošklivější než ostatní poníci. Srst se mu krásně leskla, hříva se vlnila, kopýtka vyleštěná rybím tukem svítila na slunci. Ale nejmenší tu Benjamínek doopravdy byl. Všichni ostatní poníci ho převyšovali nejméně o hlavu! Ale to už malí jezdci a jezdkyně vyskočili do sedel a řadili se všichni u strartu. A pak člověk s praporkem, kterému se správně říká startér, mávnul. Poníci vyrazili! Benjamín ucítil, jak Zuzka siskla kolena, a tak vyrazil svou největší rychlostí natrénovanou na lesní pasece. Nejprve se mu dařilo, dokonce předhonil i toho velkého rezavého poníka, který při startu jakoby klopýtnul. Ale později se ukázalo, že jeho malé nožky jsou přece jen moc krátké. Velkým poníkům nestačily! Benjamínek je natahoval ze všech sil, ale marně. A tak se stalo, že všichni poníci už dávno proběhli cílem a on, Benjamínek, teprve probíhal kolem tribun plných mávajících dětí. Styděl se, schovával hlavu do hřívy - taková ostuda! Ale co to? Oni mu tleskají? Ano, slyší dobře! Všechny děti se zvedly ze svých lavic a mávají na něho! Volají: "Benjamínku, běž! A tak poník sebral poslední síly a sice poslední, ale přece doběhl do cíle. A všechny děti, co jich tu bylo, se seběhly kolem něj a bodejť by ne, vždyť to byl takový výkon! Takový malý, ze všech nejmenší poník a jak krásně běžel! Vůbec nevadí, že nebyl první, ani nemohl, když všichni byli větší než on. I Zuzka se usmívala, má radost a nevyměnila by svého malého kamaráda za nic na světě. A Benjamín, jako by to věděl, přitiskl k ní svou střapatou hlavu a nechal se znovu drbat za ušima. S barevnou modrou stužkou, kterou Benjamín dostal jako cenu za nejodvážnější výkon, se vraceli spolu šťastní domů na svůj palouk a do domečku s plaňkovým plotem natřeným žlutou barvou. Ten večer spořádal Benjamínek plný koš suchého křupavého chleba.

Datum poslední změny: 31. ledna 2004