Horses-Online.cz

Časopis Koně&hříbata

Pohádka za sedm grošů

Autor:

Stejně tak, jako se tomu někdy stává u lidí, i když ne zase tolik často, i koňským maminkám se někdy poštěstí, že místo jednoho hříbátka se jim narodí hned dvě. Koňská dvojčata! Je to veliká vzácnost a právě jednu takovou vzácnost měli v malé ohradě za městem na statku U zlaté podkovy. U zlaté podkovy se tam říkalo proto, že ve štítu střechy od maštale svítila podkůvka, malá jako zlatý střevíček pro Popelku. A každý, kdo ke statku přišel, hned si musel rukou zakrýt oči. Takové blýskavé paprsky z té podkůvky zářily, jak se na sluníčku leskla. A ta vzácnost, ten poklad, to štěstí, které si tu v ohradě za maštalí všichni hýčkali, to nebyl nikdo jiný, než dvě kobylky, dvě koňská dvojčata, která se narodila mamince bílé jako sníh a tatínkovi šedivému, jako má barvu obloha před deštěm, ale grošované! Že to slovo neznáte? Zeptejte se svých babiček, nebo ještě lépe prababiček! Jistě vám rády povědí, co za jejich mládí znamenal groš. Říkalo se tak malému kulatému penízku, tak jako my dnes máme třeba korunu. A protože obě koňská dvojčata měla svá bříška pěkně šedobíle puntíkatá a protože ty puntíky byly pěkně kulaté a veliké asi jako groš, říkalo se o nich, že jsou grošované.

Už odmalička měly malé kobylky ráj na zemi. Protože byly takovou vzácností v koňském světě, každý se s nimi mazlil a postrkoval jim různé dobroty. Kdo se na ně přišel podívat do satku U zlaté podkovy, přinesl s sebou plnou kapsu cukru, kukuřice, mrkve, jablek či suchých vypečených rohlíků. A ze všeho milovala grošovaná dvojčata ředkvičky. To byla pochoutka! A jak tak mlsala a mlsala a pořád je někdo hladil a rozmazloval, není divu, že malé kobylky byly čím dál tím víc nezbednější. Když byly ještě docela malé, nepřipadalo jim vůbec zvláštní, že jsou si tak podobné. Obě měly stejný kukuč, stejně neposedné uši, stejnou šedobílou hřívu, stejně zvlněné ocásky, stejná kopýtka a dokonce měly obě dvě na bříšku stejný počet těch kulatých penízků-grošů! Bylo jich přesně sedm. Jak už jsem řekla, dokud byly obě kobylky malé, nepřipadalo jim vůbec zvláštní, že jsou si tak podobné, zato když trošku poporostly a začaly mít radost ze života, čim dál víc se jim to líbilo. A nebylo divu! Vždyť kolikrát se stalo, že je ani maminka od sebe nerozeznala a co teprve lidé ze statku a návštěvy! Ty s tím teprve měly problémy a často si lámaly hlavu, která z kobylek je vlastně která. A to byla hned příležitost pro hříběcí legrace! Když si koňská hříbata lidé takhle párkrát popletli, malým kobylkám se to velice zalíbilo a začaly si hrát s lidmi na schovávanou. Když někdo zavolal na jednu, aby jí podal na dlani chrupavou ředkvičku, schválně přiběhla ta druhá a naopak. A tak se stalo, že i ten, kdo měl zpočátku ve dvojčatech pořádek, měl teď docela popletenou hlavu. A kobylky si vesele řehtaly. Když například jedna z nich nepozorovaně vklouzla do maštalky, ve které hospodář zapomněl otevřený pytel ovsa a namlsala si tam plné bříško, často pak rozzlobený hospodář honil po výběhu s proutkem tu druhou a vůbec netušil, jak se mu obě uličnice smějí. Jindy zase ta druhá shodila z police před maštalí krabici plnou nasušeného chleba a rozházela kůrky po celém výběhu. A kdo myslíte, že to schytal? Ta pravá kobylka? Ale kdepak, ta se zatvářila, jeko že ji právě nejvíc zajímají rozkvetlé kalíšky modrých lučních zvonků, zatvářila se jako neviňátko a od rozzlobeného hospodáře dostala vynadáno kobylka první. Ta, která nic neprovedla.

Ale i když bylo všechno takhle popletené, většinou to dopadlo přece jen spravedlivě. Koňská dvojčata si totiž v ničem nezadala! Obě kobylky byly stejně nezbedné, mlsné a rozdováděné, že jim nikdy přísný hlas či pohrožení liskovým proutkem neuškodilo. A největší legrace nastala, když se začaly mezi sebou předhánět, která toho víc smlsá. To přišel odpoledne hospodář k ohradě a v každé ruce měl pečlivě odměřeno pro každé dvojče něco dobrého. A nezbedné kobylky, jak to viděly, jen poskočily, začaly se honit po výběhu a ta, která doběhla k hospodáři první, vzala si dobrotu z jeho dlaně. Hned zase odběhla a hospodář byl z těch míhajících se hřív a kopyt a ocasů tak popletený, že se kolikrát stalo, že obě dobroty smlsla jedna kobylka a druhá nedostala nic. Podle toho, která se dříve nachomýtla u ohrady. A tak jim ubíhal v uličnickém dovádění veselý hříběcí život. Všude běhaly spolu, ukusovaly ze stejných trsů trávy, plavily se v jednom rybníce a oves snídaly i večeřely z jednoho korýtka. A jak už to v koňském životě bývá, jednoho dne se ve statku U zlaté podkovy objevil veliký náklaďák a z něho vystoupil cizí pán.

Zavolal si hospodáře a o něčem se s ním důležitě domlouval. A kobylky, zvědavé jako vždycky, natahovaly uši, jestli jim nějaké to uklouzlé slůvko vítr nepřinese. Přinesl. A tak se dověděly, že ten důležitý cizí pán je kupec a že si přeje koupit jednoho koně a toho koně si chce vybrat právě tady na statku U zlaté podkovy. A co nejdůležitějšího! Koňská dvojčata zaslechla i to, že kupec by nejraději nějakou kobylku a úplně nejlepší ze všeho že by byla grošovaná! Polekaly se obě dvě. Nedovedly si představit, že by se měly rozdělit, že by si jednu z nich kupec koupil a odvezl daleko pryč do jiné stáje, že by nepobíhaly spolu po jedné ohradě. A tak se rozhodly, že ať se stane, co se stane, nějak už to vymyslí, aby si kupec koupil buď obě dvě, nebo žádnou. A to už tu byl hospodář a kupce vedl s sebou: "Tak, tady je máme, jsou krásné, grošované, jak jsete si přál. Záleží jen na vás, kterou si vyberete," ukazoval hospodář kupci obě dvojčata a nadýmal se pýchou. A kupci lezly oči z důlků, pořád ne a ne se rozhodnout, kterou z kobylek by si měl odvézt. Prohlížel si je ze všech stran, počítal groše na jejich bříškách a vždycky napočítal sedm. Koukal se kobylkám na zuby, prohlížel jejich nohy, nechal si je předvést v klusu i ve cvalu. A nakonec ukázal prstem na tu, která stála vpravo: "Tuhle si vezmu, vypadá klidnější, bude určitě hodná." A už si vytahoval peníze, že si kobylku odveze, když tu hříbě poskočilo a koplo kupce do kolene, až hekl! "Tak tuhle teda ne!" Rozmýšlel si to rychle kupec. "Tu nechci, to jsem se asi spletl, vezmu si raději tu druhou." A tak hospodář zavedl jednu kobylku do ohrady a přivedl druhou. Nevšiml si, že si ty uličnice něco zašeptaly do ucha a kupec už dál neváhal. Naložil grošované hříbě do velikého náklaďáku, který měl na plachtě namalovaný barevný nápis - Přeprava koní -, zaplatil a nastartoval. Dvojčata se po sobě spiklenecky podívala a ani mrknutím oka nedala znát, že by jim to bylo líto. Jen na sebe vesele zařehrtala - však se jistě brzy uvidí!

A nemusela věru dlouho čekat! Hned druhý den časně ráno se objevil veliký náklaďák s barevným nápisem - Přeprava koní - na cestě ke statku U zlaté podkovy znovu. Troubil jako na poplach a když udivený hospodář vyšel ze svého domu, už mu přicházel vstříc rozzlobený kupec: "To jste mi tedy prodal pěkné kvítko! Určitě jsem si dvojčata znovu popletl a odvezl si tu, která mě včera nakopla! Kdybyste viděl, co mi udělala doma za spoušť!" A začal vyprávět o podupaných záhonech, vytrhaných ředkvičkách a převrženém koši s polínky do kamen, o shozené šňůře plné čistě vypraného prádla, o rozbitých květináčích a rozlitých konvích na mléko. A že prý veze kobylku zpátky a že chce tu druhou, tu hodnější. Hospodář jen pokrčil rameny a podrbal se ve vlasech, jak tak přemýšlel a koukal se na ten svůj koňský poklad, přišel na to, proč dvojčata tak vyvádějí a otočil se ke kupci. "Víte, když ony jsou od narození pořád spolu, myslím, že vám nezbývá nic jiného, než si odvézt buď obě dvě, nebo žádnou." Kupec se podíval po dvojčatech, která už zase svorně pobíhala po ohradě, a představil si, že celá ta spoušť, kterou včera zažil, by se mohla opakovat i dneska a ještě ke všemu dvojnásobně! Zavrtěl hlavou, poděkoval a řekl hospodáři, aby mu peníze vrátil, že než taková čertiska, to raději nic. Nastartoval svůj náklaďák a ve statku U zlaté podkovy už ho nikdy nidko neviděl. A koňská dvojčata? No, co myslíte? Měla obrovskou radost! A protože byla hospodáři tak trochu vděčná za to, že si je na svém statku nechal, přestala být rozmazlená a začala sekat dobrotu. Poslušně chodila, každé pro svou hrst dobrot a na zavolání se už neproměňovala. Jen ty mlsné jazýčky, ta už jim zůstaly a na ředkvičky nedala dopustit! A tak ve statku U zlaté podkovy dál ve slunečních paprscích svítila šedobílá břicha koňských dvojčat a na každém tom břiše se skvělo sedm puntíků, kulatých penízků - grošů.

Datum poslední změny: 31. ledna 2004