Horses-Online.cz

František Ventura

Slavnostní nástup - Poděbrady 1957 (Foto: Marcela Klingorová)

Text a foto:

František Ventura (1894 - 1969)

V pořadí třetí olympijské zlato pro Československo získali před osmasedmdesáti lety do té doby málo známý vojenský kůň Eliot s Františkem Venturou.

Psal se rok 1928 a hostitelskou zemí IX. olympijských her bylo Holandsko. V jezdeckých skokových soutěžích bylo tenkrát 50 nejlepších závodníků ze 14 států. O malé a mladé ČSR se toho ve světě mnoho nevědělo a proto nebyla naše ekipa brána jako vážná konkurence. Až do chvíle, než se na kolbišti v Amsterodamu objevil František Ventura s ryzákem Eliotem.

V základním kole čekalo na 47 startujících 16 skoků. Kupodivu bez chyby jich přešlo pouze sedm. V prvním rozeskakování na šesti překážkách vypadli ze hry čtyři jezdci, zůstala pouze trojice nejlepších. Poslední rozeskakování, do kterého naše dvojice nastupovala jako první, si zaslouží citaci atmosféry z dobového tisku: "Čtyřicet tisíc diváků sledovalo s napětím závěrečné skákání. Pro hrstku Čechoslováků to bylo neskutečné drama – hned na začátku soutěže naše největší naděje Rudolf Popler (mj. dvojnásobný vítěz Velké pardubické) základní parkur nedokončil. Zůstal jen Ventura s Eliotem. Oba překonávali co do obratnosti a obdivuhodné rutiny bezchybně jeden skok za druhým. Překonání zdi způsobilo u diváků zatajení dechu. Od skoku ke skoku se stupňovalo jejich nadšení. Poslední překážku o výšce 160cm a šířce 210cm překonal Eliot s neuvěřitelnou lehkostí. Za tento výkon byli odměněni zlatou medailí, předávanou z rukou samotné holandské královny Wilhelmíny..."

"Můj kůň", vzpomínal po letech plukovník, "byl v úžasné kondici. Do závěrečného rozeskakování spolu s námi postoupili ještě dva jezdci, Švýcar Kühn a Francouz Bertrand. Šel jsem na start jako první, co byl samozřejmě handicap, ale byl jsem v dobré náladě".

Slavné vítězství ohrozila malá, ale nebezpečná příhoda. Když se Ventura vrátil z druhého rozeskakování, sesedl z Eliota, poplácal ho a dal mu kousek cukru. Podkoní to považoval za konec závodu, vzal koně a odvedl ho do stáje. Odsedlal a nasypal mu oves. Když byly překážky zvýšeny a vše připraveno k rozhodujícímu rozeskakování, vrátil se Ventura pro Eliota. Ten ale nikde nebyl. Popadl tedy nejbližší jízdní kolo a rozjel se do stájí.

"Zařval jsem – sedlat! – takovým hlasem, že se podkoní i kůň pořádně vylekali. Rychle jsme nasedlali a řítili se na kolbiště. Dorazili jsme v poslední chvíli. Nacválal jsem, jak bylo předepsáno, před královskou lóži k pozdravu a jel na start. Eliot překonal první překážku bezpečně, byl ještě o nějakých deset centimetrů nad ní. Nechal jsem ho cválat v jeho rytmu, tak jak byl zvyklý. Na poslední překážku nastoupil opravdu mistrovsky. Vznesl se nad ni jako pták a já měl pocit, že vůbec nepřistaneme na zemi".

V té době byl 33letý nadporučík Ventura příslušníkem 87.dragounského pluku knížete Václava Svatého. Po návratu z olympiády byl přijat prezidentem Masarykem a povýšen na kapitána. Později se věnoval výchově vojenských i civilních jezdců a na olympiádě v Berlíně (1936) působil jako skokový rozhodčí.

Zaslouženého důchodu se však nedočkal, v dubnu 1948 byl z armády vyhoštěn. Komunistický režim odvál Františka Venturu do ústraní a v roce 1955 se s rodinou přistěhoval do Karlových Varů, do vilky v Tašovicích. Brzy se začal zajímat o tamní jezdecký sport. Netrvalo dlouho a ocitl se v areálu původní secesní jízdárny v městské části Tuhnice, kde působily hned čtyři jezdecké kluby (Slavoj, Slovan, Tatran a armádní ÚDA).

Pod svá ochranná křídla si mimo jiných vzal i Ivana Janatku, dnes zkušeného trenéra dostihových koní, jenž se podílel na triumfech Metropola, Talcum, Valgrena, Mini Fora, Peruána či Panenky.

Pod Venturovým dohledem tehdy šestnáctiletý Ivan absolvoval skokový i drezurní výcvik, od kterého byl jenom malý krůček k military a dostihové průpravě.

"Terén mezi Tašovicemi a Dvory se spoustou valů, příkopů a náspů se zdál být ideální. Naše úspěchy nespočívaly v honění koní ve cvalu nebo neustálém skákání přes překážky. Do příkrých kopců se jezdci doslova škrábali vedle koní, fyzičku jsme pilovali dlouhými klusovými trasami třeba až do Lokte (pozn. jedna trasa byla dlouhá až 20 kilometrů). Na závodech pak byli koně v naprosté pohodě a připravenosti", vzpomíná také Julius Vally, který mistrovy svérázné metody v pozdější době uplatňoval při vlastním tréninku parkurových koní. 

Trenérsko-jezdecká spolupráce vyvrcholila v roce 1957 mistrovstvím republiky ve skoku v Poděbradech. V jednotlivcích obsadil Janatka na Centrovi 4. místo a družstvo ve složení E. Richterová (Datel), R. Broklová (Bojar), I. Janatka (Centr) a J. Vally (Julek) vybojovalo ve strhující koncovce stříbrnou medaili.

Vysoký, štíhlý, v pečlivě nažehleném oblečení a elegantní, s vlídným úsměvem v živých očích – to byl pohled na respektovaného trenéra. Nikdo pro Venturu nebyl tak bezvýznamný, aby se s ním ochotně nepodělil o své zážitky a hlavně zkušenosti. A co se nedalo vysvětlit na zemi, to jezdcům názorně předvedl na koni. Tento starý moudrý pán ještě několik měsíců před smrtí pravidelně sedlal hnědku Matru a kolikrát to nad překážkami ukázal těm o hodně mladším. Bylo v něm tolik životní síly, elánu a plánů do budoucnosti, že se nikomu nechtělo uvěřit smutné zprávě, že nás jednoho únorového dne roku 1969 navždy opustil.

Hodnocení Vaše známka: nehodnoceno
Známka: 1,3 Známkovalo: 29 lidí 1 2 3 4 5
Známkujte jako ve škole !
Vaše reakce k článku
Datum poslední změny: 11. října 2008