Holandsko je relativně malá země a ani nemá příliš dobré podmínky pro chov koní, přesto Holanďané podstatně přispěli ke zlepšení evropských chovů. Po staletí využívali svou vynalézavost a obchodnickou obratnost k vytvoření plemen, jako jsou gelderlandští a gronigenští koně, vhodných nejen pro tuzemské potřeby, ale současně i dobře prodejných na cizích trzích. Díky své dovednosti Holanďani dokázali využít těchto dvou starobylých plemen k vyšlechtění dokonalého a výkonného holandského teplokrevníka...
Plemeno dostalo název podle holandské provincie Gelderland, rozkládající se mezi Apeldoornem a Arnhemem, kde před více než sto lety vzniklo.
Zhruba před stoletím začali chovatelé provincie Gelder vytvářet na základě těžkopádných místních klisen plemeno gelderlander. Chtěli vychovat urostlého kočárového koně s pěkným vzhledem, dobrou akcí a přitom zachovat klidný a vyrovnaný temperament. Kůň měl být zároveň vhodný k lehkým zemědělským pracím a sloužit i jako těžší jezdecký kůň.
Holanďané použili širokou škálu hřebců: clevelandské hnědáky, roadstery a polokrevné koně z Velké Británie, araby z Egypta, angloaraby, Nonia a Furiosa z Maďarska, oldenburské koně, východopruské z Polska a něco málo orlovských a orlovsko-rostopčinských klusáků z Ruska. Nejlepší z těchto roztodivných potomků potom křížili mezi sebou, aby se upevnil ustálený, žádaný typ.
Později se v chovu využilo více oldenburských a východofríských koní a v roce 1900 také kvůli lesku hackneyové. Objevila se i příměs anglonormandské krve.
Moderní gelderlander je působivý tažný kůň s pěkným vzhledem, zdůrazněným vznosným, rytmickým chodem a vysoko neseným ohonem nad výrazně zlepšenou zádí.
Výška gelderlandera se pohybuje kolem 163 cm. Převládající barvou je ryzá, často s bílými odznaky na nohách a širokou lysinou. Vyskytují se i bělouši a hnědáci, kdysi dávno se občas objevili strakáči. Hlava je typická pro kočárového koně, je jednoduchá a inteligentní, bez nároků na krásu. Profil bývá spíše klabonosý. Výraz svědčí o poslušné a klidné povaze plemene. Krk je silný a má typický "kočárový" tvar, je dlouhý. Kohoutek je relativně nízký a typický pro zápřahového koně. Gelderlander není v žádném případě rychlý, ale vyznačuje se dobrými plecemi. Tento znak přenesl na koně, který z něj pochází - na holandského teplokrevníka. Hluboký hrudník naznačuje odolnost a vytrvalost. Hřbet je, jako je žádoucí a běžné u kočárového koně, o něco delší než u jezdeckého koně. Je silný a v bedrech není ani náznaku slabosti. Kříže jsou rovné s vysoce nasazeným ohonem. Stavba zádní části těla dodává koni sílu, ale nepříspívá k rychlosti. Nohy jsou nápadně krátké a silné, doplňují silnou tělesnou konstituci, která je ideální pro káčárového koně. Holeně jsou krátké, spěnky dobré a obvod holeně přiměřený. Zadní nohy jsou dobře stavěné a mají správné proporce. Ideálně vyhovují pro kočárovou práci. Kopyta jsou dobrá, silná a zdravá. Starý typ gelderlanera měl více srsti na patkách. Jeho dnešní potomek nemá prakticky žádnou.
Gelderlandský kůň má velmi klidnou a přátelskou povahu, je učenlivý a ovladatelný, ale nechybí mu ani "oheň". Mimo to vyniká velkou životností.
Koně tohoto plemene jsou velmi úspěšní ve vozatajských soutěžích, spřežení gelderlandů se dobře uplatňují v mezinárodních soutěžích. Jsou to však i koně jezdečtí, kteří dobře skáčí a dají se využít pro lehkou zemědělskou práci na středně těžkých půdách.
| Vaše reakce k článku |