Horses-Online.cz

Vzpínání koní

Zdroje informací:

Vzpínání je nežádoucím a současně nepříjemným životním projevem koní. Průměrně vyspělým či méně zdatným a nezkušeným jezdcům přináší takovéto zvíře často neřešitelný problém. K vyloučení, potlačení, případně odstranění této nežádoucí vlohy je nutné přistupovat se znalostí její geneze. Naopak, tzv. "spouštěčem" jsou vlivy prostředí a neodbornost, či nepřipravenost lidského subjektu na takovouto možnost.

Zkušenosti nás opravňují domnívat se, že koně se bez vnějšího popudu nevzpínají. Náhodné, reflexivní odpoutání hrudních končetin od země je motivováno především ve smyslu obranné reakce. Kůň se brání např. před necitlivou rukou jezdce. Vzpínáním se kůň snaží vymanit z kontroly jezdce, odepřít mu poslušnost, nebo se ho dokonce zbavit. V krajním případě se stává takovýto kůň v jezdeckém sportu prakticky nepoužitelný. Proces vzpínání koní hraničí s jejich tendencí převalovat se na hřbet, tj. svalit se na zem.

Výskyt tohoto nežádoucího projevu je častější u príslušníků plemene arabského a anglického plnokrevníka - u jednotlivců s vyšším stupněm senzibility a výraznou pohybovou aktivitou. Touha po vydatném, dynamickém lokomočním projevu, nejlépe bez omezujících prvnků - ve volnosti...! - je pro ně charakteristická.

Cest vedoucích k odstranění popisované nectnosti je několik. Jejich volbu podmiňuje stupeň "zkaženosti", či fixovanosti tohoto zlozvyku v tom-kterém případě. Nejběžnějším řešením je již při prvním náznaku vzepnutí se v rámci krokové práce pod sedlem okamžité zrychlení jeho ruchu do klusu, v krajním případě do cvalu. Někteří koně mají tendenci vzpínat se i když je jejich jezdec na zemi a drží je za otěže. Zde by měl jezdec dbát na to, aby koně fixoval klidnou rukou, choval se vyrovnaně, nerozptyloval se jinou činností a pod.

Na počáteční stupeň vzpínání se koně by měl jezdec reagovat posunutím svého těžiště před těžiště zvířete. Je nutné si uvědomit, že stupeň vzepnutí se koně o to větší, kolmější, oč mu jezdec dovolí více zvednout šíji. Šíje koně v procesu vzpínání účinkuje jako balancující tyč artisty na laně. Z tohoto důvodu by měl jezdec zachovat klid a tah otěží směřovat do jedné strany - nikdy však ne zpět, tj. k sobě!

Jakmile jezdec cítí, že jeho situace na hřbetě koně začíná být "horká", měl by co nejrychleji opustit sedlo za současného uvolnění tahu otěží. Další postup při zvládání vzpínajícího se koně závisí od tělesné zdatnosti a obratnosti jezdce. Kůň se po převalení na zem snaží opět postavit na všechny čtyři nohy. V příhodném okamžiku by se měl jezdec - "korektor" pokusit vyšvihnout do sedla zvedajícího se koně. Tato akce vyžaduje časový soulad akce jezdce s pohybem koně. Popsaný způsob terapie vyžaduje od jezdce pružnost, rozhodnost, odvahu a dobrou kondici. Ihned po dosednutí jezdce do sedla je nutné koně dostat do pohybu. Výsledkem mnohých opakování popsaného procesu je, že kůň po opětovném nasednutí jezdce zůstane stát alespoň krátkou chvíli bez pohybu. Tento moment jakési strnulosti se postupně prodlužuje, což naznačuje perspektivu dosáhnutí požadovaného cíle.

K těžším případům vzpínajících se koní je někdy nutné přistupovat razantnějším způsobem. Potom, co se takový kůň převalí na hřbet a zůstává ležet na zemi, pomocník mu přidrží hlavu u země a další mu uštědří několik ran na oblast zadních partií těla. Pozor: jakmile již zvíře stojí, koně netrestáme! Uvedený výchovný moment by pokračování trestání ztratil účinek. Kůň si časem spojí bolest se vzpínáním a my máme vyhráno.

Hodnocení Vaše známka: nehodnoceno
Známka: 1,9 Známkovalo: 136 lidí 1 2 3 4 5
Známkujte jako ve škole !
Vaše reakce k článku
Datum poslední změny: 5. července 2005