Anglický plnokrevník vznikl v 17. a 18. století v Anglii, aby uspokoji vášeň šlechty a jejích králů pro koňské dostihy. Během posledních dvou století po celém světě rostla obliba dostihů plnokrevníků a plemeno se rázem stalo nejvýznamnějším z celé světové populace koní. Přispělo ke zlepšení vzhledu a pohybu, ale především ke zvýšení rychlosti, bojovnosti a psychické odolnosti mnoha plemen. Tyto vlastnosti jsou důsledkem upevněné dědičnosti, dosažené pečlivým výběrem v chovu.
Thoroughbred
V anglickém originále znamená thoroughbred zvíře z dokonalého chovu, tedy plnokrevníka. Tento název je vyhrazen pouze pro anglické plnokrevníky a poprvé se objevil v roce 1921 ve II. svazku Plemenné knihy (General Studbook), v níž jsou zahrnuty rodokmeny britských a irských plnokrevníků. 81 procent genů plnokrevníků pochází z pouhých 31 původních předků, hlavně ze tří orientálních zakladatelů plemene. Anglický plnokrevník je tedy mimořádně prošlechtěné, skutečně dokonalé plemeno.
V Anglii byli závodní koně odedávna velmi oblíbení. Již antičtí autoři se zmiňují o zálibě obyvatel Británie v závodech koní i zápřeží, a ovšem i o jejich bojovém využití. Již od dob Jindřicha VIII. se chovali v královském chovu v Hamptoncourtu španělští a italští koně, spříznění s berbery, kteří se křížili s rychlými domácími koňmi. Panovník dal zařídit hřebčín v Elthamu a svedl do něj koně z celé země. Koním, kteří z těchto stájí vzešli, se pro lehký a rychlý pohyb říkalo "hobby". Hobbies se zasloužili o to, že z dostihů se v Anglii stal nejslavnější sport, jenž byl obdařen přívlastkem "královský" nebo také "sport králů". Jindřichova dcera Alžběta I. dostihům zpočátku neholdovala - jednou je však náhodně navštívila se svou družinou a pak už si je natolik oblíbila, že je pravidelně nejen navštěvovala, ale také velkoryse podporovala. Závody se staly prestižní záležitostí pořádajících měst, protáhly se i několik dní - tím vznikaly tzv. meetingy. Počty přihlašovaných koní stoupaly. Královna Alžběta založila nový hřebčín v Tutbury.
Král Jakub I., Alžbětin nástupce, roku 1605 objevil při své vyjížďce táhlé pláně poblíž Newmarketu a zde postavil dostihové středisko s dráhou. Pečlivě upravenému povrchu se pak začalo říkat "turf". Zde se zrodily opravdu velké dostihy. Za Charlese II. přibylo dalších dvanáct závodních drah. Sám Charles stanovil pravidla dostihů a sám i závodil. Aby si Charles zajistil další generace závodních koní, vyslal sira Johna Fenwicka aby nakupoval orientální koně. Ten přivezl celé stádo arabských klisen. Cenné klisny vytvořily pak jádro vybrané skupiny tzv. "Royal mares" neboli "Královských klisen". K nim byla poté přiřazena legendární trojice orientálních hřebců - Berley Turc, Darley Arabian a Godolphin Barb.
Když se koncem 17. století výbojní Turci objevili při svých taženích povážlivě blízko evropského středu - až v Uhrách, vytáhly proti nim i anglické oddíly - a s nimi i jistý kapitán Robert Berley. Při obléhání města Vídně se mu podařil skutečně husarský kousek: proplížil se do tureckého tábora, mezi pruhovanými stany objevil úvaziště koní a ukořistil, o čem už dávno snil: krásného orientálního hřebce. Přivlastnil si ho a pojmenoval ho Berley Turc. Vraník se projevil jako mimořádně bystré a rychlé zvíře, zejména když v jedné bitvě zachránil svému pánovi život, a to doslova o vlásek. Válečné zásluhy hřebce pak kapitán ocenil tím, že ho zařadil na poněkud klidnější a příjemnější působiště - do chovu v Durhamu mezi královské klisny. V jeho linii pokračoval Jigg a jeho syn Herold, narozený roku 1758, od něhož pocházejí mimo jiné koně jako Tourbillon a Tetrach. Potomci tohoto koně zvítězili nejméně v tisíci dostizích.
Třetí hřebec se jmenoval Godolphin Barb a původem byl berber narozený
kolem roku 1724 patrně v Jemenu. Jeho životní cesta byla klikatá, plná nejasností a absurdit,
ale zakončená osudově šťastnou náhodou. Do Evropy se dostal pod jménem Bu Sham (Nepravý) jako dar
francouzskému panovníkovi Ludvíku XV. U dvora si s ním příliš nevěděli rady, v módě tehdy byli
elegantní andaluzští a neapolští koně, mezi kterými byl Bu Sham svou postavou vskutku nevynikal.
A tak hřebce, poněkud malého a nepříliš pohledného, odprodali pařížskému odbchodníkovi. Kůň
pak tahal po městě káru s vodou. Surové zacházení, hlad a zanedbalost z něj udělaly zlé
a zchátralé zvíře - v takovém stavu se hnědák dostal do rukou pokoutných handlířů - za směšnou
částku ho tehdy koupil jistý Coke a převezl do Anglie. V první hospodě ho však propil,
uhradil Bu Shamem útratu. I hostinský se nevábného koně rád zbavil, jakmile našel
zájemce. Tak šel Bu Sham z ruky do ruky. Nakonec se octl ve stáji pro vysloužilé koně
lorda Godolphina. Svou kariéru plemenného koně zahájil kuriózním způsobem: hřebec Hobgoblin
(pravnuk Darleye Arabiana) nechtěl připustit klisnu Roxanu, podkoní ji tedy potají
připustil Godolphin Barbem. Ze spojení se narodil hřebeček Lath, který se rychle projevil
jako absolutní favorit na dostihové dráze. Podkoní přiznal jeho pravdivý původ - potěšený
lord pak Bu Shama poctil svým jménem. S "Královskými klisnami" zplodil sice vyjímečné,
ale už nepříliš početné potomstvo - byl už přece jenom starý a poznamenaný pohnutým životem.
Dalším synem Godolphin Barba byl Cade. Ten se stal otcem Matchema, narozeného r. 1748,
který je zakladatelem třetí linie. Ačkoliv některé z těchto liníí již neexistují, pocházejí
z nich významní plemenníci jako Curwen Bay Barb či Unknown Arabian, hřebec po zakladatelské
klisně Old Bald Peg, k němuž lze vystopovat v rodokmenech plnokrevníků 20. století miliony
vztahů.
V roce 1770 se v chovu anglického plnokrevníka přestali užívat arabové a od té doby se vlastně anglický plnokrevník chová čistokrevně. Od počátku 20. století se toto plemeno rozšířilo po celém světě a představuje vrchol sportovního chovu koní.
Roku 1771 vyšel první svazek plemenné knihy, General Studbook a od té doby se mohou zapisovat pouze hříbata, jejichž otec i matka jsou v plemenné knize zaneseni. To platí na celém světě, a proto je plnokrevník nejlépe zdokumentovaným plemenem. Poměrně dlouho byla doménou chovu plnokrevníků pouze Anglie, k níž se brzy připojilo Irsko. Teprve ve dvacátém století se chov plnokrevníků postupně šířil do celého světa, nejprve samozřejmě v rámci Britského impéria a v USA. Tam se plnokrevník dočkal největšího rozkvětu. V Kentucky, v oblasti Blue Grass, vznikl v roce 1928 proslulý hřebčín Calumet rodiny Wrightovy, dnes sice již nefungující, ale dosud výsledky nepřekonaný. V oblasti kolem Lexingtonu se nahromadilo množství přepychových hřebčínů, dosahujících nejlepších výsledků. Pravda, kolem roku 1990 zájem o chov plnokrevníků poněkud upadl, ale přesto patří mezi špičkové oblasti chovu. Velmi dobré chovy se objevily i v Austrálii a jiných světadílech a prakticky všechny evropské země mají vlastní chovy plnokrevníků, i když nemají velkou dostihovou tradici.
Anglický plnokrevník je nejrychlejší kůň na světě, vynikající stavby a velké výkonnosti. Od arabů se liší rovným profilem, výrazným kohoutkem, ale i silným hřbetem a nápadně dlouhou, šikmou lopatkou. Chod je nízký, úsporný a dlouhý. Je to typicky dostihový a sportovní kůň, vyžadující intenzivní péči a dokonalý výcvik. Je to zvíře živé, odvážné, ale mnohdy obtížně ovladatelné a poměrně nesnášenlivé. Pochopitelně, jeho agresivní povaha je předpokladem úspěchů na závodní dráze.
Průměrná výška anglického plnokrevníka je 157 cm v kohoutku, ovšem to není určující. Závodní koně bývají vyšší od 165 cm do 175 cm, sprinteři naopak menší, kolem 160 cm. Hackové dokonce pod 145 cm. Obvod hrudi je mohutný, od 180 do 195 cm a holeň nemá být v obvodu menší než 20 cm. Důležitá je kvalita nohou a kopyt, která mohou být trochu plošší, hmotnost koně bývá 500 - 600 kg, ale v podstatě žádný z těchto rozměrů, kromě obvodu holeně, není určující. Záď je dobře vázaná, v bedrech musí být silná, plyne z ní síla pro rycholst. Trup je úměrně dlouhý. Zadní nohy jsou dlouhé, s velmi dobře utvářenými hlezenními klouby, takže umožňují maximální sílu odrazu. Přední nohy jsou jemné, s dlouhým, svalnatým předloktím a velkými plochými klouby. Hloubka hrudínu umožňuje maximální rozšíření plic, což je pro dostihového koně podstatné. Krk je dlouhý, půvabný a nízko nasazený, hlava delší, užší, ušlechtilá, živého výrazu, bez náznaku masitosti žuchev. Barva srsti není důležitá, převládají však hnědáci, ryzáci, bělouši jsou vzácnější, ale zato se velmi často vyskytují bílé znaky.
Anglický plnokrevník je kůň velmi svérázný, dá se říct, že každý z nich je osobností. Má také své rozmary a často prosazuje svou vůli. Například klisnu Kincsem doprovázela na dostihy kočka, Belendek se uklidňoval přítomností berana, s nímž sdílel stáj, jiní koně se přátelili se psy. Vůči lidem nejsou plnokrevníci příliš přátelští, vyžadují odborný přístup a nezřídka bývají nervózní. Jejich povaha je zcela podřízena účelu, jsou to koně časně vyspívající, musí být co nejdříve schopni výcviku, protože již dvouletí běhají první dostihy.
Je to výhradně sportovní kůň, používaný k dostihům, převážně rovinovým. Pro své vynikající vlastnosti byli plnokrevníci využíváni k získávání jiných sportovních nebo pracovích plemen. Tak vznikl například anglický polokrevník, kůň vyšší a těžší než plnokrevník, skutečně všestranný. Anglický plnokrevník se podílel i na vzniku anglo-araba, hispano-araba, amerického klusáka, amerického jezdeckého koně a dokonce i českého teplokrevníka. Výborným sportovním koněm, který patří mezi anglické polokrevníky, je i kůň Kinského.
| Vaše reakce k článku |
