Starobylé plemeno ardenských koní patří jak Belgii, tak Francii. Je to pravděpodobně
přímý potomek předhistorických koní, jejichž pozůstatky se našly v Solutré; jisté primitivní rysy
na kostře hlavy se zřetelnou hranatou nosní částí jsou ještě stále patrné na moderním plemeni.
Ardenské koně znal jak řecký
historik Herodotos, tak Julius Caesar; oba shodně oceňovali jejich tvrdost
Ardennais, Ardenský kůň
Plemeno dostalo název podle pohoří Ardeny na hranicích Francie a Belgie, kde pravděpodobně vzniklo z divokých lesních předků, které v této oblasti popsal již Herodotos a Julius Caesar.
Původ ardena nepochybně leží v západní Evropě. Jeho předky byli robustní a podsadití lesní koně, ať již tarpani nebo vyhynulý velký západní kůň, dosud paleontologicky přesně nedoložený. Arden patří mezi chladnokrevníky, teprve v 19. století byl vydatněji ovlivněn krví jiných plemen, jednak chladnokrevných belgiků, buloňských koní a peršeronů nebo teplokrevnými koňmi včetně araba na straně druhé. Nepochybně právě arden patří k nejstarším západoevropským plemenům. Na kostře jsou ještě dobře dochovány primitivní rysy, hlavně těžká hlava s již zmiňovanou hranatou nosní částí. Na celkovém vzhledu koně se podepsaly poměrně drsné podmínky, jimž čelil robustností těla, poměrně hustou srstí, bohatou hřívou a ocasem a mohutnými rousy na nohou. To vše ukazuje, že kůň byl zvyklý odolávat tvrdým zimám se spoustou sněhu, jaké bývají v Ardenách dodnes.
O typu starověkého ardena máme sice písemné zprávy, ale poměrně málo paleontologických dokladů a vůbec žádná vyobrazení. Ve středověku se rovněž dochovalo mnoho zmínek o těchto koních, ale vyobrazení, až na výjimky, neposkytují dobrý obraz plemene, protože tehdejší malíři nedodržovali poměr velikosti mezi portrétovanou osobou a zvířetem. Teprve ze 17. a 18. století máme doklady skutečného vzhledu těchto koní, kteří nebyli tak těžcí, jako dnešní ardeni a sloužili zřejmě i jako jezdečtí koně. To byl patrně důsledek využití koní ve středověku, kdy se používali jako turnajoví a váleční koně.
Ardenský kůň dlouho neměl vyhraněný typ. Přestože žil na poměrně omezeném území, lišil se značně velikostí a robustností. K jízdě a lehkému tahu se používali koně lehčí. Tradičně sloužili jako koně poštovní - to byli většinou koně z francouzského předhoří Arden a z poříčí Marny. Naproti koně z Lotrinska a Vogéz byli proslulí svou velikostí a silou a hlavně úžasnou odolností. Ti sloužili hlavně k tahu. Lehcí ardeni se účastnili i kampaně v roce 1812, kdy Napoleon táhl do Ruska. Tahali děla a dopravovali potraviny a jiné potřeby. Tito koně se za drsných podmínek skvěle osvědčili a byli prakticky jediní, kteří se s částí vozatajstva dokázali vrátit do Francie. Dnes tento lehký, výkonný kůň již neexistuje. Na počátku 19. století byl zahájen cílevědomý chov těžšího typu ardena. Na jedné straně se chovatelé soustředili na vytvoření co největší hmoty, na druhé straně se mu snažili dodat aktivitu přikřížením arabů. Během tohoto procesu se arden rozpadl na další typy. Malý, nejpůvodnější typ, který měřil v kohoutku kolem 160 cm, vymizel jak je uvedeno výše. Původní mohutný arden dnes dožívá. Ve Francii se přeměnil ve velmi podobné plemeno trait du nord, ve Švédsku ve výkonného švédského ardena, vhodného pro práce v lese. Přikřížením ardena se velmi zlepšil i starý burgundský auxois. Bohužel jsou tato nádherná mohutná plemena, podávající úžasné výkony v tahu, na ústupu a jen těžko nacházejí vhodné chovatele.
Tisíce ardenů sloužily v první světové válce, kdy tito aktivní koně znovu prokazovali cenné služby při dopravě zásob, děl a munice. Ztráty během druhé světové války vedly k dovozu holandských a belgických hřebců, ale nyní už není zapotřebí dovážet cizí plemena a taková křížení jsou stále vzácnější. Dnes se arden chová především pro masný trh, i když se čas od času také užívá k těžkému tahu.
Ardenský kůň je mohutný, svalnatý, s tvrdou konstitucí a velkou silou. Je mimořádně odolný, snáší nejtvrdší přirodní podmínky a v poměru ke své velikosti není ani na krmení příliš náročný. Je to plemeno neobyčejně dobromyslné a učenlivé, které se dá řídit i dětmi. Přitom velmi ochotně pracuje a vzdor své velikosti je poměrně dlouhověký.
Severní arden (trait du nord) je v kohoutku vysoký nejméně 160 cm, původní arden může být i nižší. Obvod hrudi měří přes 2 m, minimální obvod holení je 25 cm. Mohutná těžká hlava má rovný profil, vystouplé očnice a poměrně nízké čelo, které zpravidla zakrývá bohatá hříva. Auxois je o něco menší, než arden, ale stejně robustně stavěný, má delší, méně úhledné uši a pokud možno ještě hlubší hrudník. Krk je vesměs velice silný, klenutý, mocně osvalený a u hřebců má vysoký hřeben. Hřbet se díky své velké šířce zdá krátký. Široká záď je rovněž mocně osvalená, rozdělená žlábkem. Důležitá je kulatost zádě, která se leckdy zdůrazňuje přistřihováním nebo svazováním ohonu. Nohy všech ardenů jsou silné, mohutně osvalené, s dobrými klouby. Auxois má na nohách jen krátký rous, arden jej má mnohem bohatší a delší. Kopyta jsou ve srovnání s obrovským tělem malá, pěkně utvářená, nesmí být plochá. Zbarvení je bílé, obvykle je srst smíšená. Nejšastější jsou červení bělouši se světle plavou hřívou. Dnes se chovají i hnědáci nebo ryzáci. Auxois se chová nejčastěji jako hnědák, ale po přikřížení ardena se také objevují červení bělouši. Ryzáci se světlou hřívou jsou poměrně vzácní.
Jako všichni chladnokrvní koně jsou i ardeni velmi klidní, rozvážní, snadno ovladatelní, ale kupodivu i velmi učenliví. Jsou to tažná zvířata, která se zajména za 1. světové války osvědčila při tahání děl a těžkých zásobních vozů. Bohužel během války došlo k ohromným ztrátám, takže trvalo celá desetiletí, než se plemeno vzpamatovalo. Také 2. světová válka způsobila mezi těmito pracovitými koňmi s pevnými nervy velké ztráty, takže se povaha ardena přikřížením jiných plemen, především holandských a belgických, poněkud pozměnila. Za dvacet let po válce však již bylo možné chov opět zušlechtit a dnešní arden má již dobré vlastnosti svých původních předků.
Původně těžké tažné plemeno během 20. století pomalu pozbývalo svého původního určení. Pokud se vůbec používá k tahu, je to především z reklamních důvodů, jen vyjímečně se objevuje v zemědělství nebo v lesnictví. Praktické využití tohoto typu našli ardeni v jiných zemích, hlavně ve Skandinávii, v jejich původní vlasti je bohužel cílem chovu tohoto starobylého a velmi kvalitního plemene v poslední době pouze masná produkce, protože rychle roste a brzy dospívá. K jistému oživení přispěla obliba rekonstrukcí historických bitev a turnajů, ale organizátoři jen zřídka věnují dostatečnou pozornost výběru správných typů koní. Za zmínku stojí i pokus Tima Severina zrekonstruovat křížácké tažení s originálním koněm, ardenským plavákem Cartym. Nutno ovšem přiznat, že Carty do Svaté země nedorazil. Na tureckém území musel být vystřídán lehčím místím koněm.
| Vaše reakce k článku |
