Hafling z jihorakouského Tyrolska a jeho italský protějšek, aveliňský kůň, jsou velmi populární. Ačkoliv se řadí mezi chladnokrevníky, mají velký podíl orientální krve. Obě plemena mají totiž společného předka, a to hřebce-zakladatele arabského původu, a sice rodů El Bedavi a omezně Dahoman. Tito hřebci byli připářováni hlavně k menším norickým klisnám. Je také možné, že jejich vzdálení předkové, koně Ostrogotů, ponecháni nakonec v tyrolských údolích, byli orientálního původu. Na druhé straně lze však předpokládat i vztahy k ještě starobylejšímu typu evropských koní nebo dokonce k starodávnému alpskému těžkému koni...
Avelignese
Tento italský kůň chovaný v Alpách a Apeninách dostal jméno podle středověkého názvu osady Avellinum nebo Abellinum v jižních Apeninách, někdejšího hlavního města principátu.
Zprávy o tomto plemeni jsou sporadické. Nepochybně jeho předky byli těžcí selští koně používaní v horských oblastech Itálie. Původně sloužili hlavně jako soumaři, dodnes mají dlouhý hřbet, nízký kohoutek a plochá pevná kopyta. Byli to zřejmě chladnokrevníci blízcí norikům a mají stejný základ jako dnešní italský tažný kůň. K přelomu chovu došlo v 19. století, kdy rakouská hipologická společnost dovezla z Arábie hřebce El Bedavi. Tento velmi plodný zakladatel chovu rakouského haflinga se uplatnil i v chovu na italské straně a vznikl dnes již vyhynulý typ Avellinum-Haflinger. Arabský vliv vydatně zlepšil vzhled původních italských horských koní a přispěl i k zdokonalení chodů. Někdejší soumar se stal i výborným jezdeckým koněm vynikajícím jistotou v neschůdném terénu. Zprvu nebyl mezi aveliňcem a haflingem žádný podstatný rozdíl, obě plemena byla zaměňována nebo dokonce slučována. Postupně se však ustálila a upevnily se detaily, jimiž se tito "bratranci" od sebe liší.
Hornatá Itálie byla vždy domovem zvláštních typů horských koní, jako je např. bardigiano ze Severních Apenin nebo murgese z okolí Bari. Tito domorodí koně byli buď chladnokrevní nebo poníci, ušlechtilejší koně byli vždy potomky dovezených plemen. Existují doklady, že již Římané dováželi koně ze Španělska, Íránu a Norika, dnešního Rakouska. Později se uplatňovali zejména koně orientální, ukořistění za tureckých válek nebo získaní obchodem. V 17. století byla Itálie proslulá chovem neapolských koní, kteří se podíleli i na vzniku starokladrubského koně. Původní typy se uchovávaly zejména v odlehlých, méně přístupných oblastech severní a střední Itálie - a to je případ předka aveliňského koně. Po zušlechtění arabskou krví El Bedlaviho se toto plemeno začalo samostatně vyvíjet. Na rozdíl od haflinga, který zůstal na horských pastvinách Ötztalských Alp, avelignese se začal šířit z kraje kolem Bolzana do nížin Benátska, do Toskány a postupně do celé Itálie. K jeho oblibě přispělo přitažlivé zbarvení, je to ryzák se světlou hřívou. Původní ctnosti lehkého horského koně však nevyhovovaly, a tak se křížil s těžšími koňmi, aby se hodil i k tahu, ale i s teplokrevníky, takže získal vlastnosti jezdeckého koně. Aveliňský kůň se počítá k italským národním plemenům a pro svou všestrannost se těší velké oblibě. Zůstává však především užitečným pracovním koněm v zemědělství.
Aveliňský kůň je chladnokrevník vydatně ovlivněný arabskou krví, všestranný pracovní kůň s klidnou, dobromyslnou povahou, velkou výkonností, spolehlivostí a dobrým zdravím. Přes svou mohutnost je souladnější než jeho příbuzný hafling a jeho hlava ukazuje výraznější vliv arabské krve. Nepatří k plemenům šlechtěným k určitému účelu a mnohde se příliš nedbá na čistotu linie, ale přesto si udržuje velmi dobrou úroveň, především ve stavbě těla, konstituci a v povaze.
Aveliňský kůň měří v kohoutku 135 až 145 cm, nemá přesahovat 150 cm. Je to robustní kůň s větší, ale ušlechtilou hlavou, jejíž živý výraz naznačuje inteligenci. Má poměrně krátký, mohutně osvalený krk a silnou plec s dobře položenou lopatkou. Hruď je hluboká, svalnatá, hřbet poněkud delší, široký, s nízkým kohoutkem. Krátké nohy jsou kostnaté, ale ne těžké a nemají obvyklé vady horských koní, tedy nekorektní postoje. Kopyta jsou plošší, ale dobře tvarovaná a tvrdá, rous na spěnkách je krátký a jemný. Záď je mohutná, klouby dobré a celek budí dojem velké síly. Přes svou robustnost je však toto plemeno poměrně rychlé a velmi obratné. Překvapující je vyhraněný smysl pro rovnováhu, který uplatňuje nejen při překonávání přírodních překážek, ale např. i při práci na strmých horských polích. Proto jej dodnes nedokázaly nahradit žádné stroje. Dodnes se uplatňuje jako soumar, a to nejen v zemědělství, ale nověji i v turistice. Tento silný koník má totiž dlouhý krok a je poměrně rychlý, takže nazdržuje jezdecké koně, naopak, vytrvalostí je předčí.
Horští koně mívají dost svéráznou, mnohdy umíněnou povahu, aveliňský kůň je však mezi nimi výjimkou. Je spolehlivý, klidný, ovladatelný a díky zděděné arabské inteligenci i učenlivý. Naučí se velmi rychle všemu potřebnému a podrží to spolehlivě v paměti. Řadě věcí se ovšem vůbec učit nemusí, sám se výborně orientuje v krajině a bezpečně vyhledává nejlepší cestu, dobře vidí v noci a spolehlivě odhaduje vlastnosti podkladu, např. vratkost balvanů anebo riziko uklouznutí. Je to zvíře společenské, které se dobře snáší s jinými zvířaty, ať na pastvině nebo ve stáji a nemá žádné velké nároky na krmení nebo ustájení. Poměrně brzy dospívá a dlouho si podržuje výkonnost. Nemá samozřejmě vlastnosti soutěžního koně, takže se s ním nesetkáme na kolbištích, i když by se i zde mohl díky své inteligenci uplatnit. V každodenním životě je to však výborný společník i pracovník.
Tradičním uplatněním aveliňského koně bylo nošení nákladů přes horské průsmyky Alp a Apenin. Ještě ve 20. století se místy po horských cestách pohybovaly celé karavany soumarů a jejich použití se nezříkala ani armáda. Dnes již není třeba přenášet těžké náklady, ale doprava lehčích balíků či zásob se i v době terénních vozidel a helikoptér vyplácí, je nejen nepoměrně levnější, ale také spolehlivější, nezávislá na počasí. V zemědělství má aveliňský kůň své nezastupitelné místo, protože je dosti těžký, aby utáhl přiměřený náklad, a přitom natolik obratný, aby se vypořádal s nerovnostmi a zákruty polních a horských cest. Dovede pracovat i na vinicích, v olivových sadech a na horských políčkách a dokonce i pro práce v lese je pro svou mohutnost vhodnější než hafling. V italských podmínkách ovšem nejsou koně vycvičení k přibližování dřeva zapotřebí, ale zato jsou vítanou tažnou silou v přírodních rezervacích a v národních parcích, kde současně představují turistickou atrakci.
| Vaše reakce k článku |