Ačkoli se v Itálii chovají vynikající plnokrevníci (především v hřebčíně Fraderica Tesia Dormella na břehu jezera Maggiore), domácí italská plemena nemají veliký význam. V Itálii se sice koně chovali už za dob Etrusků, ale nemáme žádné doložené údaje o původních plemenech koní. Římané dováželi koně ze Špenělska, Íránu, z Balkánu (Trákové byli proslulí chovatelé koní) i z provincie Noricum v dnešním Rakousku. Z tohoto posledního zdroje se odvozuje nejatraktivnější, ale málo známé italské plemeno, bardigiano...
Bardigiano
Bardigiano, neboli bardigianský pony je považován ze plemeno typické pro Severní Appeniny a jméno dostal podle Bardi, horského městečka ležícího na řece Ceno v nejzápadnější části provincie Emilia Romagna. Má skutečně vlastnosti typické pro horské poníky, ale rozhodně to není čistokrevný místní typ. Jeho původ není dosud plně objasněn.
V základních rysech se bardgiano shoduje s ostatními plemeny horských poníků středomořské oblasti, které někteří autoři považují za potomky lesních tarpanů ve středověku vyhubených. Jiní jdou dokonce tak daleko, že za předky těchto plemen považují divoké koně vyhynulé před 10 000 lety, což je ovšem těžké dokázat. Jako všichni tito koně je i bardigiano nevysoký koník s mírně prohnutým profilem, značně podobný horským poníkům z Pyrenejí, jižních svahů Alp a do jisté míry i z Balkánu. Nesporně se právě tento typ ponyů stal základem plemene. Původní primitivní, strmá záď nebo plavé či šedé zbarvení, však u něj byly potlačeny. Byl totiž křížen s jinými plemeny, zejména s aveliňcem chovaným v sousedním Benátsku.
Podrobnosti o chovu koní koní v Severních Appeninách se nám nezachovaly, zřejmě proto, že v antických dobách, z nichž by mohly pocházet první psané zprávy, to byla zvířata výhradně úžitková. Etruskové, Řekové a římané chovali ušlechtilejší koně, většinou importované z východu, kteří ovlivnili populaci koní v nížinných a hustě osídlených oblastech. Původně obecně rozšířené primitivní typy se zachovaly jen v chudých, špatně přístupných krajích a mohly být zušlechtěny nejvýše keltskou krví, protože oblast Bardi ležela ve starověku na území keltského státu Gallia Cispadana. Odtud možná plyne jistá podobnost bardigiana s některými britskými poníky, např. exmoorem. Později mohlo dojít i k náhodnému křížení s norickými koňmi, které Římané dováželi z dnešního Rakouska. Zušlechtění v řízených chovech se bardigiano dočkal teprve v 19. století, kdy se do chovu dostala prostřednictvím aveliňce i přímo orientální krev, zejména potomků legandárního El Bedaviho. Chov bardigiana dosud probíhá na horských pastvinách, z význačných hřebčínů toto plemeno chová hlavně Crema na východ od Milána. Plemeno si dosud udrželo původní charakter a dobré vlastnosti horského koně.
Bardigiano je robustně stavěný pony, statný, skromný, přizpůsobivý a vhodný pro každou práci ve strmém a neschůdném terénu. Přes přikřížení krve orientálních i chladnokrevných koní si uchoval výrazné znaky ponyho a také jeho otužilost a skromnost.
Bardigiano je nejmenší ze tří plemen typických pro severní Itálii a Tyrolsko, s nimiž je do jisté míry spřízněn. Je mnohem méně známý než hafling a aveliňec a zdaleka není tak oblíbený, přestože má stejné výborné vlastnosti. Možná, že zájem o něj ovlivňuje neefektní zbarvení, bývá to většinou hnědák. Měří v kohoutku nejvýše 135 cm, ale je dostatečně robustní. Jeho výšku ovlivňují poměrně krátké nohy. Trup je mohutný, hrudník hluboký, prsa široká a dobře osvalená, což je dokladem, že tento malý kůň odedávna sloužil i k jízdě, i když má příliš strmou lopatku. V horském terénu to však nevadí. Dlouhý hřbet naopak svědčí o staletí trvající soumarské práci. Kulatá, dobře osvalená záď, silné klouby, zejména hlezna a pevná kopyta se uplatní i v lehké zápřeži. Hlava je velmi typická, má široké čelo, výrazné oči a široké nozdry. Úhledné, malé, velmi pohyblivé uši se téměř ztrácejí v neobyčejně bohaté hřívě. Ocas je silný a bohaté žíně často sahají až k zemi.
Bardigiano je velmi živý, inteligentní a bystrými smysly vybavený kůň. V horském terénu se pohybuje neobyčejně obratně, s vynikajícím smyslem pro orientaci a rovnováhu. Je skromný, otužilý, vytrvalý a na svou velikost velmi silný. Hodí se ke každé práci a nevadí mu vlhko ani chlad. Díky prodlouženým nosním choanám namá potíže ani při hlubokém nadechování studeného vzduchu, protože ten se rychle ohřívá. Je ovšem značně temperamentní a leckdy bývá svéhlavý, což je typické pro zvířata žijící v obtížných podmínkách. Je to klasické pastevní plemeno, které se ve stájí necítí dobře. Zato v terénu i ve velké nadmořské výšce (kolem 2000 m) se těší skvělé kondici a dobrému zdraví. Výcvik je ovšem dosti obtížný a náročný.
Toto plemeno odedávna sloužilo k těžké práci v horách, především jako soumar a tahoun na málo upravených horských cestách. Zvládá všechny zemědělské práce a lze jej použít i k jízdě. Nehodí se ovšem pro začátečníky a zejména ne pro děti, protože má tvrdé chody a není snadno ovladatelný. Výborně slouží zkušeným jezdcům v horském terénu, protože se mohou i za těžkých podmínek spolehnout na jeho orientační smysl a schopnost volit nejschůdnější cestu. Pro práci v lese se nehodí, nemá dostatečnou váhu a postrádá ochotu typickou pro těžké chladnokrevníky.
| Vaše reakce k článku |
