Baškirský kůň je jedním ze stepních a horských plemen severní Eurasie. Podobá se kazašskému koni a jeho podtypům adajevskému a džebemu i sibiřskému burjatskému koni. Všichni tito koně nejen přežívají, ale přímo vzkvétají v mimořádně drsných podnebních podmínkách. Stejně jako v dobách, kdy ještě nebyli zkroceni, žijí po celý rok ve stádě na pastvinách. Tito koně zřejmě patří k těm, kteří zdomácněli nejdřívě a jejichž domovinou je původní oblast, kde žili divocí koně. Sahá do černomořských a kaspických stepí na jihu po obou stranách Uralu daleko na sever...
Baškirové, sami se nazívající Baškort, jsou příslušníci kypčacké skupiny turkických altajských kmenů. Jejich jazyk, baškirština, je blízký tatarštině. Jsou smíšeného původu, původně kočovníci, od 17. století přecházeli k zemědělství. Jejich domov se rozkládá na jihozápadním úpatí Uralu podél řek Ufa a Bělaja. Baškirie leží tedy v oblasti, kde je odedávna rozvinutý chov stepních a horských koní. Baškirský kůň je blízký různým typům koní kazašských, kustanairských a uralských a žije na půdě, kde se ještě před stopadesáti lety proháněli divocí tarpani a kertakové.
Baškirský kůň je nepochybně přirozené plemeno, které vzniklo přímo v Baškirii, patrně dřívě, než se vytvořil stejnojmenný národ. Nepochybně je potomkem stepních tarpanů, kteří byli v této oblasti zkroceni nejméně před pěti tisíciletími. Po celou tu dobu se chovali v polovolném chovu, to znamená, že žili ve stádech jako koně divocí a se svými pány se stěhovali na nové pastviny, v létě do hor, na zimu do nížin. Na členitém území Baškirie se vytvořily dva typy, menší horský a robustnější stepní. Tyto původní typy koní příležitostně, ale ne plánovitě ovlivňovala plemena ze sousedních oblastí, avšak původní charakter se udržel prakticky beze změn až do dnešních dob a vzhled se změnil jen málo.
Baškirové žili na území, kde se neustále střetávaly různé kultury asijské a evropské, ale v 19. století se dostali do převládajícího vlivu Ruska. Rusové ocenili kvality baškirských koní a začali podněcovat jejich cílevědomý chov a šlechtění. Zakládali chovatelská střediska (první vznikla kolem roku 1845) a snažili se všestranně zvyšovat produktivitu těchto koní. Brzy se modernější metody chovu ujaly i mezi usedlými Baškiry a baškirský kůň se stal jedním z nejoblíbenějších plemen užitkových koní. Začal se používat v zemědělství v zápřeži, pod sedlem i k lehčím polním pracím, uplatnil se v obchodě jako soumar a dokonce začal sloužit jako kůň poštovní, a to nejen v oblasti původního rozšíření, ale v evropském Rusku, na Sibiři a nakonec i na ruské Aljašce. To proto, že baškir obstojí i v hlubokém sněhu, za sněhových bouří a v mrazu pod 40°C.
Baškir je silný, robustní koník s poměrně mohutnou hlavou, svalnatým krkem, plochým kohoutkem a zavalitým tělem. Má krátké, ale silné a zdravé nohy s kopyty, která nepotřebují kování, má velmi hustou hřívu i ocas a na zimu mu narůstá kadeřavá podsada. To vše s mimořádnou vitalitou, skromností a odolností činí z baškira užitkové plemeno bez konkurence. Navíc má baškir obvykle vlídnou a klidnou povahu a je dostatečně inteligentní pro všestranný výcvik. Jeho vytrvalost je úžasná, trojka baškirů urazí za den 140 km, a to ve sněhu a bez krmení. Proto se baškir podílel na vzniku některých jiných plemen a naopak, přikřížením rychlejších koní se získávají vynikající a vytrvalí jezdečtí koně.
Horský baškir je vysoký asi 135 cm a dlouhý 138 cm, obvod hrudníku má asi 164 cm a přední holeň 17,8 cm. Stepní baškir je v průměru o 3 cm vyšší a ostatní rozměry jsou rovněž odpovídajícím způsobem větší. U tohoto typu je výraznější rozdíl mezi klisnou a hřebcem. Baškirové jsou obvykle ryzáci, někdy s tmavší, ale ne černou hřívou. Také kopyta jsou poměrně světlá, nikdy ne černá. Poměrně vzácně se objevují plaváci nebo dokonce bělouši. Typickým znakem baškira je zkadeřená hříva a ocas, krátký rous na patkách a srst s podsadou. Horský typ má podsadu i v létě, i když méně bohatou, stepní jen v zimě. Kvalita srsti je taková, že z ní lze vyrábět plst, pokrývky i látky. Navíc srst baškirů údajně snášejí i lidé trpící alergií na koně. Kostra baškirů bývá velmi kvalitní, žebra velmi dobře klenutá, kohoutek nízký a plochý, hřbet široký, pevný a plece strmá. V původním chovu se objevovala sblížená hlezna a příliš strmé spenky. V poslední době se však podařilo všechny tyto vady včetně příliš masitého krku a těžké hlavy odstranit, takže moderní baškir vypadá velmi pěkně.
Vzhledem k tomu, že se baškir chová nejen pro výkon, maso, srst a kůži, ale také pro mléko, věnovali chovatelé odedávna pozornost povaze svých koní. Klisny baškirů se klidně nechávají dojit, snášejí i dočasné oddělení od hříbat a hřebci nebývají agresívní. Koně jsou snášenliví, ve stádě jen zřídka dochází k tvrdým šarvátkám, což je jinak u stepních koní běžné. Při tom ovšem baškir není ani měkký, ani bázlivý, je to kůň odvážný a odolný, mimořádně vytrvalý a všestranný.
Kůň je v Baškirii ještě dnes nejdůležitější výrobní prostředek i zdroj surovin. Snese srovnání i se sobem v tundře, pro své chovatele je skutečně nepostradatelný. Proto se dosud chovají velká stáda těchto koní, ani ne tak pro výkon (ten už mnohde nahradily stroje), ale pro mléko. Klisna baškira produkuje totiž úžasné množství kvalitního mléka, které bylo v kočovnické společnosti vždy mimořádně důležité pro výrobu kumysu. Tento kvašený nápoj má i podle moderních znalců potravin větší význam výživný i léčebný než proslulý jogurt z kravského mléka. Doba laktace je u baškirské klisny neobyčejně dlouhá, sedm až osm měsíců (u našich klisen to bývá zpravidla 6 měsíců) a produkce mléka dosahuje celkem 1500 až 2700 litrů. Jedna klisna tedy dává kolem 10 l denně - a při tom ještě bohatě uživí své hříbě. Její celková denní produkce totiž může dosáhnout až 40 l. Kromě kumysu se z mléka ještě vyrábí mnoho jiných potravin.
Baškirský kůň se nerozšířil pouze ve Starém světě. Chová se také v USA pod jménem Bashkir curly a v severozápadních státech USA žije kole 1 100 registrovaných baškirských koní. Američtí hipologové se vší vážností tvrdí, že se originální baškirové objevili ve stádech mustangů počátkem 19. století a že jsou potomci koní, kteří přešli do Ameriky ze Sibiře po pevninském mostě v místě Berningova průlivu. To samozřejmě není možné, protože baškirové se dostali na východ od Uralu teprve v druhé polovině 19. století, kdežto pevninský most Beringia zmizel nejpozději před 12 000 lety, tedy dávno před tím, než byl zkrocen první kůň. Je však pravděpodobné, že se baškir dostal z Ruska do osad na Aljašce jako osvědčený otužilec a tady se ho ujali indiáni (podle nejasných zpráv chovaly některé kanadské kmeny koně podobného typu kolem roku 1800). Americký baškir se ovšem od původního plemene dost liší, uchoval si sice zkadeřenou podsadu, ale jinak je to spíše kůň vyšší, robustnější a stavbou spíše podobný quarterovi. Však také slouží jako kůň honácký a je oblíben i pro westernové ježdění.
| Vaše reakce k článku |