Domovem tohoto plemene, které se často počítá k archaickým, je nepřístupná hornatá oblast ve vnitrozemí Balkánského poloostrova, Bosna a Hercegovina. Tato část balkánu nikdy nebyla hustě osídlená a vždy tu byly nedostupné kouty, kde se dlouho udržela původní zvířena. Nejspíše tady až do středověku přežíval lesní typ tarpana, původního evropského divokého koně, po němž bosenský kůň mnoho znaků zdědil. Považuje se dokonce za jednoho z nejčastějších představitelů těchto divokých koní. Proto se také označuje jako bosenský horský kůň.
Bosnia je nesporně místní plemeno, v podstatě neovlivněné importy. Původně to byl nevysoký a poměrně štíhlý koník, měřící v kohoutku ani ne 125 cm. Toto subtilní zvíře s dlouhým hřbetem a nepříliš korektními končetinami vyrůstalo na suchých krasových planinách, na křovitých svazích a v roklích a v souladu s tím mělo štíhlé nohy, úzký a plochý hrudník o obvodu asi 155 cm a malou hlavou s náznakem štičího profilu. Po divokých předcích zdědilo myšově šedou barvu, tmavou hřívu a ohon, úhoří pruh na hřbetě a tmavé zebrování na nohách. Zdomácnění se na jeho exteriéru projevilo jen bohatou hřívou a ohonem, pouze velmi pomalu se měnily ostatní znaky, zejména barva.
Bosenský kůň žil na balkánském venkově a sloužil hlavně k nošení břemen, například úrody z chudých políček nebo dřeva z lesů. Tato neschůdná oblast zůstávala stranou bouřlivého dění, nájezdy i obchod se týkaly pouze úzkého pásu pobřeží, takže obyvatelstvo vnitrozemí i jeho koně žili po starodávnu. V podstatě zůstal bosniak nedotčen civilizací až do 15. století, kdy byla část Bosny okupována Turky. Tehdy se zde poněkud rozvinul hospodářský život a dosud poměrně idylický život koní se změnil v těžkou službu soumarů při zásobování pobřežních pevností a přístavů. Současně docházelo k pokusům zlepšit výkonnost místních koní, a tak se bosenští křížili s orientálními koňmi i s těžšími pracovními typy různého původu. Po většinu svého vývoje pracoval bosenský kůň jako soumar a dodnes si udržel typický dlouhý hřbet a nízký kohoutek. Jako soumara jej využívala i někdejší rakousko-uherská armáda i amrády moderní. Teprve v druhé polovině 20. století se začal zušlechťovat cizími plemeny na koně sportovní nebo na výkonnější koně tažné a pracovní.
Starobylé plemeno, které se jen v malé míře uchovalo v původním typu. Současná populace je značně nevyrovnaná a především základní, po tarpanech zděděné zbarvení šedé nebo plavé dnes téměř vymizelo. Kladem ovšem je, že se z chovu vymýtily dříve běžné vady, například šavlovitý postoj zadních končetin, nekorektní stavba a pohyb předních nohou a slabý hrudník. Hlavní však je, že si plemeno uchovalo tradiční všestrannost, otužilost a skromnost, takže je stále pro obyvatelstvo nepostradatelným pomocníkem.
Bosenský horský kůň je v současné době větší a silnější než výchozí typ. V kohoutku přesahuje 130 cm, obvod hrudníku se blíží 175 cm, ale vyšší hodnoty nejsou výjimkou. Obvod holení je ovšem stále slabší, kolem 18 cm. Hlava s krátkýma pohyblivýma ušima již nemá typický profil tarpana, ale stále má hřbet nosu rovný nebo mírně prohnutý. Krk je silný, mírně klenutý, s bohatou hřívou i kšticí, plec dobře osvalená, záď pevná, spaditá, ocas nízko nasazený. Poměrně krátké nohy jsou suché, mají výrazné klouby a poměrně velká, plošší kopyta s kvalitní tvrdou rohovinou. Kostra je celkově robustnější než u staršího typu bosniaka, následkem tohoto má kůň i vyšší hmotnost. Místo originální šedé, nebo plavé barvy převládají dnes hnědáci, tmaví hnědáci a ryzáci, kteří ovšem skoro nikdy nemají plavou hřívu. Vraníci a bělouši jsou u skutečných bosniaků výjimkou, častěji to jsou kříženci s araby, lipicány nebo jinými plemeny. Kříženci s noriky bývají většinou tmaví hnědáci, strakaté nebo smíšené zbarvení srsti se téměř nevyskytuje.
Bosenský horský kůň má povahu velmi podobnou jako jiní horští koně, což je dáno způsobem života, nároky prostředí a zaměřením práce. To vše vyžaduje velkou inteligenci, samostatnost, skromnost a otužilost. Nezbytná je také výborná orientační schopnost a obratnost. Bosenský kůň je také velmi odolný a vytrvalý, učenlivý, ovšem často bývá svéhlavý a při špatném zacházení se může úplně zkazit a být i záludný, kopavý a kousavý.
Původně byl bosenský kůň nepostradatelným pomocníkem zemědělce i pastevce v Dinárských horách i v bosenském vnitrozemí a vykonával všechny možné služby. Sloužil jako jízdní kůň, nosič, soumar i vykonával polní práce podle místních zvyklostí. Na svou velikost se vyznačoval velkou silou a houževnatostí, takže dopravoval i těžké náklady po neschůdných cestách. S rozvojem hospodářství získal tento koník větší formát, ale původní dobré vlastnosti si zachoval. Když se v zemi objevili kvalitnější jízdní koně, obvykle orientálního původu, sloužil zpravidla jako doprovodný nosič a velmi se v této úloze osvědčoval. Pohyboval se totiž daleko lépe v terénu, dovedl najít pastvu i vodu, a proto byl i v době turecké nadvlády velmi oceňován. Později jej rakouská armáda používala jako soumara především k dopravě munice a těžších zbraní v horském terénu, podobně jako jinde hucula. Podle tehdejších norem unesl bez problémů 110 kg a s tímto nákladem byl schopen ujít 10 km za necelou hodinu.
Během 20. století se hospodářská situace v Bosně zlepšila a pro koně se objevily nové možnosti využití, hlavně sportovní a turistické. Poměrně malý bosenský koník však nebyl pro tyto účely dost reprezentativní, a proto docházelo ke křížení s plnokrevníky i polokrevníky různého původu, s lipicány, maďarskými plemeny a dalšími. Výsledky byly většinou dobré, protože kladné vlastnosti bosniaka jsou geneticky pevně zakotveny, takže se užitkovost těchto koní spíše zvýšila. Změny v zemědělství a lesmín hospodářství se tyká vyžádaly koně většího formátu, protože bosniak se rozhodně nehodí k tahu. Byl proto křížen s noriky a vznikli všestranní pracovní koně, kteří si uchovali i při větší síle a hmotnosti všechnu obratnost, otužilost a skromnost původního bosenského koně.
Válka na konci 20. století těžce postihla stavy koní a jejich chov v zemi jejich původu, v jiných částech bývalé Jugoslávie však je, jak se zdá dostatek kvalitního chovného materiálu. Dá se předpokládat, že při obnově zničeného hospodářství bosenští koníci znovu sehrají důležitou úlohu a můžeme doufat, že znovu zaujmou své místo ve sportu a hlavně v turistice.
| Vaše reakce k článku |
