Bretaňští chovatelé přistupovali k vývoji svých plemen s nadšením, které leckdy přecházelo ve vášnivou posedlost. Už od starověku se Bretaň chlubila vlastními varietami koní, nebo spíše typy koní, vesměs odovozenými ze stejných kořenů - primitivních, chlupatých malých koní z Černých hor (Montagne d´Atrée) na západě poloostrova, kteří silně připomínali stepní koně. Tento horský kůň byl předkem středověkého mimochodníka neboli bideta (což francouzsky znamená koník) a později i sommieta, statného tvora, který si podobně jako moderní breton uchoval mnoho vlastností horského koně...
Toto původní plemeno francouzského pracovního koně pochází ze severozápadní Francie, z poloostrova Bretaň. Je to oblast, kde se nejdéle udržel keltský jazyk i způsob života a také původní domácí zvířata včetně nemotorně vyhlížejících, ale bystrých a otužilých koníků. Bretoňci chovali více typů koní s názvy původně keltskými, pak francouzskými (bidet, somnier, rosier aj.). Název breton nebo bretaňský kůň se ujal teprve v 19. století, kdy vykrystalizovalo několik výrazných typů a nakonec se na přelomu 19. a 20. století ustálila dvě plemena, bretaňský tažný kůň a bretaňský poštovní kůň.
Na počátku vývoje bretona stáli malí, huňatí poníci keltského původu z hor ve vnitrozemí poloostrova, nevysokých, ale drsných Mont d´ Arrée a ze sousedních Černých hor (Montagne Noire). Ve středověku se zde chovali zejména mimochodníci jako cestovní koně a všestranní koně pracovní - somnier. Z těch byli později vyšlechtěni jezdečtí rosieři, kteří ještě neztratili vlohy pro mimochod a byli jakýmsi dávným předobrazem amerických "pětichodových". Všichni tito koně byli domácího původu, prakticky bez cizích vlivů. Teprve koncem 18. a v 19. století se v chovu uplatnili dovezení koně, v chovu corlaye arabové a plnokrevníci, v chovu bretona francouzští chladnokrevníci a některá anglická plemena.
Kvalita koní a obratnost bretaňských chovatelů vedly k založení národního hřebčína v Lanagonnetu v centru oblasti, v němž se chovali i orientální koně a kde vznikl ušlechtilý a velmi rychlý, dnes již vyhynulý corlay, nazvaný podle blízkého městečka. V severní části Bretaně se chovatelé zaměřili na těžké koně, a proto křížili domácí typy s chladnokrevníky buloňskými, s peršerony a ardeny. Tak vznikl těžký tažný breton. V polovině 19. století byli do Bretaně dovezeni norfolkští roadsteři - proslulí klusáci - a byli využiti k vyšlechtění rychlejšího a lehčího poštovního koně, pohyblivého, ale silného klusáka vhodného k těžšímu tahu. Obě plemena byla dále šlechtěna a chována společně. Roku 1909 byly založeny dvě plemenné knihy, ale o tři roky později se spojily v jednu se dvěma sekcemi a teprce r. 1926 vznikla nová plemenná kniha samostatná pro každé plemeno. Předpokladem zápisu do ní jsou složené výkonnostní zkoušky v tahu u obou rodičů. Od r. 1920 není dovoleno přikřížení jiných plemen, oba typy bretonců se tedy od této doby chovají čistokrevně.
Bretaňský tažný kůň je středně velký, ale velmi výkonný, vzhledem nepříliš přitažlivý, ale spolehlivý, houževnatější a pohyblivější než jiná chladnokrevná plemena a hodí se do práce, v níž může uplatnit svou všestrannost a ovladatelnost. Bretonský poštovní kůň je těžší klusák, velmi aktivní a energický, štíhlejší a úhlednější než těžký breton, ale téměř stejně silný a ještě vytrvalejší. Osvědčil se nejen v poštovních službách, ale i v armádě.
Těžký bretaňský kůň má čtvercový formát, je v kohoutku jen 152 až 165 cm vysoký (díky poměrně krátkým nohám), má mohutný hřbet a mocnou záď. Hrudník je hluboký, plec silně osvalená, trup válcovitý. Hlava je nápadně velká, hranatá a těžká, profil rovný. Uši jsou malé, oči mají inteligentní výraz. Nápadný je mohutný krk, klenutý a strmě nasazený na pleci, zdůrazněný výrazným tukovým hřebenem. Nohy jsou velmi silné s velkými, dobře utvářenými kopyty, rousy mají být malé nebo vůbec chybět. Srst je hustá, v zimě delší a bohatší, hříva bohatá a zvlněná. Zvláštností tohoto plemene je, že se u něj ocas krátí, takže z něj zůstávají pouze dva, nebo tři obratle. Zbarvení bretona je zpravidla smíšené, jsou to nevybělující bělouši červení, rezaví nebo modří, často i ryzáci se světlou hřívou nebo hnědáci. Vraníci se prakticky nevyskytují, bílé znaky jsou nežádoucí.
Poštovní bretaňský kůň je v podstatě stejného typu, i on má mohutný krk s tukovým hřebenem, robustní stavbu a výšku 150 až 155 cm. Má ušlechtilejší hlavu, kompaktnější trup a nohy jsou čisté, bez rousů, méně robustní než u tažného bretona. I on se chová jako červený nebo modrý bělouš, ryzáci jsou však početněji zastoupeni než u tažných bretonů. Největší rozdíl je v temperamentu a v pohybu. Zatímco těžký breton je vysloveně krokový kůň, postier je typický klusák, velmi pohyblivý, rychlý a vytrvalý. Při tom se vyznačuje velkou silou.
Bretanští koně mají více temperamentu než jiná chladnokrevná plemena, jsou sice klidní a ovladatelní, ale dovedou se soustředit na práci a vkládají se do plnění úkolů s překvapivým zaujetím. Proto jsou dosud velmi oblíbení jak v zemědělství, tak v dopravě a dokonce se vyvážejí nejen na Balkán a do zemí evropského kontinentu, ale i do Velké Británie (což je ratita) a do zámoří, např. do USA a do Japonska. Postier se dokonce osvědčil ve vojenské službě, po dlouhou dobu ho využívaly dělostřelecké jednotky právě pro vynikající povahu. Velká síla a výkonnost tohoto klusáka se totiž spojuje s inteligencí a temperamentem a hlavně poslušností a učenlivostí. A to zajistilo někdejšímu poštovnímu koni, který v moderní době přičel o práci, docela přijatelnou budoucnost.
Ve své původní domovině byli bretanští koně skutečně všestrannými služebníky. Dokud nebyly přesně vyhraněny oba stávající typy, vykonávali všechny zemědělské práce a zajišťovali většinu transportu. Dnes je těžký tažný breton používán jako silný a všestranný pracovní kůň všude, kde není vhodné, nebo možné použití strojů, například v lese, v některých polních kulturách nebo v místech, kde jsou hluk a exhalace nežádoucí. Slouží také k zlepšování různých jiných chladnokrevných plemen a právě pro svou spolehlivou povahu aživý temperament. Bohužel se hodí také k produkci masa, protože rychle roste a záhy dospívá a při své robustnosti poskytuje dostatek kvalitní svaloviny.
Postier neboli bretaňský poštovní kůň nedostal své jméno náhodou. Jeho úkolem byla skutečně přeprava poštovních zásilek na dlouhých tratích a osvědčil se i při dopravě cestujících mezi velkoměsty kočáry a dostavníky. Samozřejmě, že sloužil i jako kočárový kůň u soukromníků. O jeho oblibě v armádě již padla zmínka. To samozřejmě již patří minulosti, ale postier našel nové uplatnění ve sportu při vozatajských soutěžích, kdy se kladně projevuje jeho velká síla, pohotovost, ovladatelnost a učenlivost. Trenéři si velmi cení jeho smyslu pro rovnováhu a vyrovnané chody. Kromě toho se používá i v chovu při produkci těžších jezdeckých koní - kobů.
| Vaše reakce k článku |