V podstatě je buďonovský kůň ruský polokrevník, který vznikl křížením místních klisen (převážně donských) s anglickými plnokrevníky. Mezi ruskými ušlechtilými plemeny se těší zvláštní pozornosti. Toto plemeno je totiž výsledkem komplexního programu šlechtění koní, k jehož realizaci byl založen první státní hřebčín po Říjnové revoluci v r. 1917. Tento program stále pokračuje. Nyní se buďonovský kůň chová na Ukrajině, v Kazachstánu a Kyrgyzstánu, v jižní části někdejšího SSSR.
Toto poměrně nové plemeno bylo pojmenováno po maršálu S. M. Buďonném, proslulém veliteli jízdy za války v letech 1918 - 1920. Tento maršál se zasloužil o vznik a vývoj plemene, když prosadil jeho chov v prvním armádním hřebčíně v Rostokovském kraji. Měl v úmyslu vyšlechtit dokonalého koně pro vojenské jezdectvo a skutečně se podařilo vychovat výborného koně požadovaných vlastností.
Základem chovu buďonovského koně bylo stádo místních klisen, původně kříženek černomorských klisen s vybranými donskými hřabci a později s anglickými plnokrevníky. Základem byl tedy v podstatě kozácký kůň, menší černomor a větší ušlechtilejší don. Sám Buďonnyj se věnoval zlepšování obou těchto původních plemen a také koním kyrgyzským a kazašským. Výsledkem křížení původních plemen s plnokrevníky nazývali zpočátku anglodony. Z těchto koní se nejlepší vybírali pro buďonovský hřebčín, kde byla koním věnována mimořádná péče, dokonce klisny s hříbaty byly v zimě ustájeny, což je v těchto oblastech neobvyklé. K vytvoření ustáleného typu posloužilo 359 anglodonských klisen, 261 kříženek anglodna s černomory a 37 klisen angločernomorských. Tyto klisny kryli buď vybraní anglodonští hřebci, nebo angličtí plnokrevníci. V roce 1949 bylo toto plemeno uznáno.
Kořeny buďonovského koně tkví tedy pevně v jižním Rusku a na Ukrajině, v oblastech chovu kozáckých koní. Nejstarší z nich byl černomor, chovaný v Krasnodarském kraji v Podkavkazí, kde ho chovali kubáňští kozáci od 18. století. Tyto koně si zřejmě již přivedli ze Zaporoží. Don je mladší, ušlechtilejší plemeno, vytvořené a upevněné v 19. století na základě kozáckých, karabašských, karabairských a jiných koní. Místem vyšlechtění buďonovského koně byl První státní hřebčín, založený v roce 1917 v Rostovském kraji. Důvodem založení hřebčína byly především obrovské ztráty koní během 1. světové války a následující války občanské. Skutečně se koně z tohoto hřebčína stali základem jezdeckých divizí, které se uplatňovaly během celé první poloviny 20. století a nesly značnou část tíhy bojů za 2. světové války. Ruská armáda se ostatně koní nevzdala ani v dnešní době. Po 2. světové válce se ovšem chov těchto koní přesunul z Ukrajiny dále k východu a dnes se nejlepší koně tohoto typu chovají v Kazachstánu a v Kyrgyzii. Poněkud se změnilo i zaměření koně, slouží dnes hlavně jako kůň sportovní a jezdecký.
Buďonovský kůň je jedním z mála plemen, jehož šlechtění bylo dokonale plánováno a trvá prakticky dodnes. Je to kůň mimořádně zdatný, pohyblivý, vytrvalý, houževnatý, s mohutnou tělesnou stavbou, ale mimořádnou pohyblivostí a obratností. Původně se choval ve třech typech, mohutném, východním a středním. Mohutný kůň byl v armádě využíván také k tahu proslulých tačanek, lehkých kulometných vozíků pro boj ve stepi. Východní typ byl poněkud méně ušlechtilý, ovlivněný kazašskými a kyrgyzskými koňmi a měl ovšem i některé exteriérové vady. Plemeno střední se nejvíce blížilo dnešnímu typu sportovního koně.
Buďonovský kůň je vysoký 155 - 163 cm, má pevnou kvalitní kostru, mohutnou stavbu a vzhledem značně připomíná plnokrevníka. Obvod hrudi je asi 163 cm. Je to typický jezdecký kůň s hezkou, výraznou hlavou blížící se typu plnokrevníka. Hlava i nohy jsou suché, oči velké, várazné, uši malé a velmi pohyblivé. Krk je dlouhý, u hřebců má někdy hřeben. Je nasazen vysoko na pleci s výrazným kohoutkem, dobře šikmenou lopatkou a mohutným osvalením. Trup je souladná, hrudník dostatečně hluboký, bedra silná, záď svalnatá, ocas níže nasazený. Nohy jsou dlouhé a štíhlé, s výbornými klouby, jen někdy se objevovaly zadní nohy příliš strmé, což bylo dědictví po kazašských koních; dnes však jsou tyto vady již odstraněny. Postoj předních i zadních nohou je korektní, kopyta malá, tradičně velmi kvalitní, tvrdá, s malým hedvábným rousem na patkách. Pohyb je velmi dobrý, vyrovnaný a elegantní. Vzhledem k tomu, že mladí koně ve věku od dvou do čtyř let jsou podrobováni výkonnostním zkouškám a jezdeckým soutěžím v armádě, udržuje se kvalita tohoto plemene na vysoké úrovni. Převážné zbarvení je ryzé (asi 80%) a značné procento koní má zlatý lesk srsti, což je dědictví po černomorech a donech. Hříva a ocas nejsou příliš bohaté, ostatně hříva se zpravidla přistřihuje.
Přestože se buďonovský kůň vzhledem značně podobá anglickému plnokrevníkovi, povahu zdědil po starých kozáckých koních. Je to plemeno velmi učenlivé, temperamentní, ale ovladatelné, tvrdé, nebojácné, výborně snášející střelbu a jiné rušivé zvuky. Je to zvíře otužilé, i když ne tak nenáročné, jako původní kozáčtí koně, také proto, že se hříbata odchovávají v co nejlepších podmínkách. Buďonovský kůň je velmi vytrvalý, rekord hřebce Zanose činí za 24 hodin 309 km s pohuým čtyřhodinovým oddychem. Trasu 1800 km zdolal tento kůň za 15 dní. Také rychlost je uspokojivá, i když se nevyrovná anglickému plnokrevníkovi. Průměrný výkon na trati 1200 m je 1 minuta 16 sekund pro dvouleté koně a pro tříleté koně na 2400 m 2 minuty 38 sekund. Tento výborný kůň se nezalekne žádné překážky a díky své tvrdosti se prosazuje i v terénních závodech. Zvítězil již také ve Velké pardubické.
Buďonovský kůň byl vyšlechtěn jako jezdecký kůň pro armádu a po většinu své existence skutečně takto sloužil. Osvědčil se nejen v mírových podmínkách, ale i ve válce. V poválečné dově ovšem se jeho použití rozšířilo, stal se oblíbeným jezdeckým koněm v okolí Černého i Kaspického moře a zvlášť ceněn je nyní v asijských republikách. Používá se také ke zlepšení místních plemen, která mají některé exteriérové vady, menší rychlost a výkonnost. Hlavně však slouží ke sportovním účelům a k tomu účelu se znovu kříží, například s anglickým plnokrevníkem pro dostihy nebo s původními plemeny, například s kyrgyzským koněm pro zvětšení formátu. Vyrovnané a pravidelné chody spolu s klidnou povahou a mimořádnou učenlivostí předurčují buďonovského koně pro drezurní soutěže. Kříženci se výborně uplatňují při parkurech a cross country. Vzhledem k tomu, že je buďonovský kůň i velmi vytrvalý, houževnatý a přitom ovladatelný, stále více se používá také k cestovním a turistickým účelům, opět zejména v asijských republikách nebo na Kavkaze. Jeho klidná povaha umožňuje využití starších koní nebo klisen i v rekreačním ježdění, případně v hipoterapii.
Galerie obrázků - Buďonovský kůň | |
Zdroj: Obrazová encyklopedie koní - Elwyn Hartley Edwards Popis: Buďonovský kůň | Popis: Buďonovský kůň |
Vaše reakce k článku |