Těžká chladnokrevná plemena se popisují všelijak: jako masivní, majestátní, mohutná nebo někdy jen těžkopádná. Žádné mezi nimi si však více nezasluhuje označení krásný, než buloňský kůň, rodák ze severovýchodu Francie, plemeno, které bylo v Evropě vyhlášeno jako nejušlechtilejší tažný kůň. Eleganci a nápadný vzhled podmínil stálý příliv orientální krve. Tvrdí se, že první podíl byl získán od koní numidského jezdectva, které tábořilo na pobřeží kolem dnešní Boulogne-sur-Mer před invazí Julia Caesara do Británie (55 - 54 př. n. l.)...
Jméno tohoto nejušlechtilejšího chladnokrevného koně je odvozeno do severofrancouzského přístavu Bologne-sur-Mer, v jehož okolí se tito ctihodní koně chovají. Přístav měl ostatně pro rozvoj plemene ještě jiný význam - od tohoto rybářského přístavu vedla přímá trasa do Paříže, kterou bylo město zásobováno rybami i jiným zbožím právě zásluhou plemene, jež bylo jakýmsi garantem čerstvosti zboží.
Původ buloňského koně je zhruba stejný jako u ostatních západoevropských chladnokrevníků. Hypotetickým předkem je Equus robustus, pravděpodobně popisovaný římskými historiky i vojevůdci včetně Caesara. Ovšem podle některých zpráv došlo k nečekanému zušlechtění místních koní, když na místě dnešního přístavu Boulogne přistály pomocné jednotky římských legií. Římané totiž neměli vlastní jízdu, spoléhali tedy na pomocné sbory spojenců, v tomto případě numidských jezdců ze severní Afriky. Ti zřejmě měli koně teplokrevné, možná i orientálního původu, ale zjistit kolik a nakolik se nějak prosadili v místním chovu, to již dnes nelze. Daleko prokazatelnější zásluhu o kvalitu buloňských koní měli koně andaluští a orientální dovezení do Francie ve středověku.
Těžcí koně mohutné postavy byli známi od starověku a zřejmě nikdy svůj význam neztratili. Naopak ve středověku, v době rytířů a turnajových klání jejich hodnota stoupala. Silný, byť i pomalejší kůň unesl nejen bojovníka, ale i těžkou zbroj, která mu ve věku luků, šípů a mečů téměř propůjčovala nezranitelnost. Bojová taktika té doby představovala jízdní obdobu falangy - pevný obrněný útvar stál proti soupeřům jako pohyblivá hráz. Ne za všech okolností se ale osvědčovala - v soubojích s lehkými, pohyblivými orientálními koňmi a s jezdci ozbrojenými šikovnou šavlí a dalekonosnou kuší s větší průbojností železní rytíři často podlehli. Takže válečníci se museli poohlédnout po rychlejších a vytrvalejších koních. To v dobách křížových výprav pochopili Eustach, vévoda z Boulogne a Robert z Artois a do svých chovů "velkých koní" zařadili ukořistěné i nakoupené koně andaluské a orientální. Vznikli koně mohutní, silní, ale temperamentní, bojovní a inteligentní. Pravda, vynález palných zbraní vojenskou taktiku změnil, ale rytířští koně hráli stále hlavní roli v nádherném divadle turnajů. Těmto rytířským hrám tleskalo publikum ještě v 17. století. Během bouřlivých politických zvratů však ubývaly dvory, které se mohly těmto kratochvílím věnovat a pro velké koně bylo nutné najít lepší uplatnění. V té době dostalo severofrancouzské plemeno oficiální název buloňské a rozdělilo se na ráz lehčí a těžší. Na ten těžší zbyla náročná práce v zemědělství a dopravě, ten lehčí sloužil rychlé dopravě těžších nákladů asi jako postieři jiných plemen.
Buloňský kůň patří k nejušlechtilejším chladnokrevníkům, protože po řadu století byl zušlechťován orientální krví. Je to kůň všestranný, velmi silný, ale s kvalitními chody a proto použitelný i jako těžký jezdecký kůň. Vedle výborné povahy se uplatňuje i jeho pěkný exteriér, zejména ušlechtiláhlava. Díky svým kvalitám se tento kůň může uplatnit i v současnoti jako výborná základna pro chov sportovních koní.
Buloňský kůň je vysoké plemeno, výška v kohoutku kolísá od 155 až do 168 cm, ale může být i vyšší. Hlava je malá, ušlechtilá, s rovným profilem, velkýma výraznýma očima, široce rozevřenými nozdrami a pěkně tvarovanýma, poměrně malýma, ale velmi pohyblivýma ušima. Mohutný svalnatý krk je krásně klenutý a hladce navazuje na robustní plece. Hřebci mají tukový hřeben. Hřbet je široký, svalnatý, záď kulatá, spáditá, ocas nízko nasazený, ale pěkně nesený. Aby nenarušoval linii zádě, přistřihují se žíně do kapkovitého tvaru. Nohy jsou silné, s výraznými klouby, mimořádně svalnatými bérci a pevnými, poměrně malými, ale kvalitními kopyty. Hrudník je velmi hluboký, prsa široká a svalnatá. Hříva i ohon jsou hedvábné, bohaté, vlivem orientální a andaluské krve mohou být zvlněné. Na nohou je malý, hedvábný rous. Tradičním zbartvením buloňských koní je barva bílá, jsou to tedy bělouši různých barevných odstínů. Srst je hladká, přiléhavá, kůže poměrně tenká, takže zřetelně vystupují cévy a povrch těla budí dojem "leštěného mramoru". Jen výjimečně se v chovu objevují ryzáci, i když moderní chovatelé jim nyní dávají přednost. Bulonští koně se od 17. století chovali ve dvou rázech - lehčím, kterému se říkalo mareyeur, právě proto že sloužil k dopravě čerstvých ryb. Těžší koně sloužili k tahu a v zemědělství.
Předností buloňského koně jsou jeho chody. Kůň má dlouhý vydatný krok, energický a vytrvalý klus a je schopen i dobrého cvalu. Z toho důvodu sloužil jako těžký jezdecký kůň, což byla konečně ve středověku jeho hlavní úloha.
Povaha buloňského koně je mírná, klidná, je to však zvíře inteligentní a temperamentní, takže se velmi snadno cvičí pro nejrůznější úkoly. Učenlivost byla vždy u tohoto plemene velmi důležitá, protože výcvik koní pro nesení ozbrojeného jezdce a pro bojové použití byl velmi náročný, stejně tak jako výcvik turnajových koní. Současně museli mít koně používaní pro tyto účely dostatek temperamentu a odvahy. Tyto vlastnosti si buloňský kůň uchoval i v době, kdy je chován pro mnohem mírumilovnější úkoly. Chov buloňských koní podléhal schválení vládních orgánů a zejména vývoz vyžadoval přímo povolení vlády.
Využití buloňského koně jako válečného oře patří minulosti a vývoj, zejména příliv berberské krve, poněkud pozměnil původní typ ve všestranného jezdeckého a později pracovního koně. Těžký typ sloužil v zápřahu, a to v zemědělství, v dopravě, ale také v armádě. Právě během 1. světové války došlo k velkým ztrátám těchto koní na frontě. Lehčí typ se uplatňoval nejen ve svém původním poslání rychlého klusáka pro dopravu nákladů, ale také jako kůň kočárový a v menší míře jezdecký. Po 2. světové válce se znovu projevil velký úbytek těchto koní a současně zmizela většina pracovních příležitostí pro ně. Rychlý klusák slouží nyní jako základ chovu sportovních koní těžšího rázu a kříží se s plnokrevníky nebo angloaraby. Kříženci slouží při vozatajských soutěžích i jako jezdečtí koně. Zděděné kvalitní chody a inteligence buloňce se projevují zejména při klasickém výcviku. Těžší buloňci se využívají hlavně k reprezentačním a reklamním účelům, ale jsou hledaným zbožím i na masných trzích, protože je to plemeno rychle rostoucí a časně dospívající.
| Vaše reakce k článku |