Zabajkalský kůň (Není poník jako poník)
Zabajkalsyký kůň, Burjat, Buryatskaya, Zabaikalskaya, Transbaikal
Místem výskytu je okolí Bajkalského jezera v Burjatsku (Rusko).
Vzácný
Zabajkalský kůň patří do skupiny plemen koní mongolských. Pochází z Burjatska a dříve byl rozšířený také v přilehlých oblastech Mongolska. Zdejší klima je extrémní, v zimě mrazy pod -40°C, ale s malým sněhovým pokryvem (po celý rok je zde obvyklý malý počet srážek), a krátké léto s teplotami i nad 30°C. Jenom asi 100 dnů v roce není v Burjatsku s teplotami pod bodem mrazu. Odchov se provádí tabunním způsobem s pobytem na pastvinách a pouze v zimě ve stájích, kde základ krmné dávky tvoří seno. Dříve byli koně chováni venku celoročně. Zdejší lesostepi a horské tajgy jsou obdělávány a využívány k pěstování plodin jen minimálně a slouží především jako pastviny. Západní oblast je polopoušť se slanou, písečnou zeminou.
Jelikož byl pro zemědělství potřebný větší kůň, byl Burjat "vylepšen" v 17. století, když Rusové vstoupili na zabajkalské území a přivezli s sebou těžké tažné koně (ardenské...). Známá chovná farma Chilkovski vyšlechtila Chilikovské plemeno, skupinu asi 1000 koní s výškou asi 153 cm. Jenže Chilikov byl mnohem náročnější na krmení a péči, tak neměl zásadní vliv na původní zabajkalské plemeno. Od roku 1897 byli v oblasti chováni plnokrevní hřebci k zušlechtění plemene a v některých oblastech byli přikříženi i klusáci, donští a buďonovští koně. Klisny které vzešly z těchto křížení si většinou udržely kvality původních koní, zatímco hřebci tyto schopnosti ztratili a byli více jako plnokrevníci a klusáci. Plodnost a odolnost zušlechtěných koní je nižší než u původních koní.
Burjat je bez oficiálního statusu plemene a přežívá nyní jen v malých počtech.
133 cm - 135 cm. V rámci plemene se nacházejí i jedinci větší než je průměrná výška a jsou však i jedinci meřící pouze kolem 127 cm.
Exteriér je charakteristický masivním zavalitým tělem, pevnou kostru a krátkými nohami. Hlava je velká, těžká s masitými žuchvami a masivními čelistmi. Profil je rovný, nebo mírně klabonosý. Krk je středně dlouhý nebo často i krátký a osvalený. Kohoutek je nízký, hřbet rovný, krátký a silný, bedra pevná, záď šikmá. Prsa jsou užší, hrudník hluboký, kohoutek nízký, břicho objemné. Lopatka je dlouhá, fundament suchý, kostnatý, klouby dobře utvářené a kopyta malá, tvrdá.
Zbarvením je zabajkalský kůň nečastěji bělouš, hnědák a ryzák, myšák, nebo plavák. Zápěstí a hlezno bývá nezřídka příčně pruhované.
U zabajkalského koně se velmi cení jeho dlouhověkost a plodnost klisen se zabřezáváním až 92% a to i u klisen starších 20 let. Tento koník je dobře adaptovaný k místním podmínkám a dokáže dobře využít místní chudou pastvu. Přes léto hodně nabere na váze a v zimě se kvalitně osrstí.
Zabajkalský kůň je tříchodový – krok, tropota (podobný chod jako running walk) a cval. Obzvláště ceněni jsou mimochodníci, ačkoliv velmi dobří mimochodníci jsou vzácní. Zabajkalský kůň má velkou výdrž a je schopen zdolávat dlouhé vzdálenosti. Je velice zdravý a odolný. Místní lidé přivazovali spocené koně po práci na větru při teplotách kolem 4°C po dobu tří až čtyř hodin, aby je otužili. Jako součást tréninku byli koně vystavováni velmi tvrdému zacházení. Spocení byli umývání studenou vodou a potom přivázáni na větru na několik hodin. Tato praktika se nazývala "vystojka" a žádné jiné plemeno, by nebylo schopno přestát takové "utužování zdraví".
Zabajkalský kůň je univerzální - využívá se pro jezdecké a tažné účely i jako soumar.
| Vaše reakce k článku |