Tento horský pony, jedno z mnoha plemen, obývajících Tibet, Kašmír a přilehlé kraje, dostal jméno podle vládnoucí dynastie Bhutiů ve východohimalájském státě Sikkimu. Slovo Bhutia (též Bhótia) je však i obecné označení pro horské kmeny obývající jihovýchod Tibetu, severní Nepál a Bhútán. Základem termínu je sanskrtské slovo bhót, což znamená Tibet. Bhútiové jsou kočovníci a název sikkimské dynastie je odvozen z jejich jména, protože tito vládci údajně pocházeli ze severu.
Všichni koně z této oblasti jsou v podstatě potomky divokého kertaka, tedy koně Převalského, jenž je předkem koní mongolských. Ze stepní oblasti, která patří k pravlastem koně, se tito drobní, otužilí koníci šířili do Tibetu a odtud až do severní Indie a okolních států. Protože těmito oblastmi od starověku vedly obchodní cesty, hlavně proslulá hedvábná cesta, putovali tudy koně různého původu a místní populace koní byla ovlivněna plemeny čínskými, indickými a konečně i jihoasijskými. Bhutia je typické místní plemeno, udržující si stále svébytný charakter. Na jeho formování se podílely především místní podmínky a zvyklosti.
O původu tohoto plemene nemáme žádné písemné zvprávy, protože jeho vlast byla dlouho pro Evropany nepřístupná, takže toto plemeno nemá vlastní psanou historii. Je to ostatně plemeno přírodní, které nepoznalo řízený chov. Typický horský obyvatel východní části Himaláje žije po většinu roku na horských pastvinách, po nichž se během roku pohybuje spolu se svými kočovnými pány. Léto tráví na náhorních plošinách, zimu v chráněných údolích nebo na okraji stromových porostů. Mimo svou domovinu se prakticky nerozšířil, i když často slouží k dalekým cestám za hranice Nepálu a Sikkimu. V životě místních lidí však hraje důležitou roli a jeho společenský i náboženský význam se projevuje typickými pestrými ozdobami. Život tohoto koně je daleko snažší a příjemnější než život jiných plemen, například tibetského ponyho, nebo spitiho ze západní Himaláje. Přesto, že je to zajímavé plemeno, moderní chovatele nezaujalo a není známo, že by se vyváželo do jiných zemí nebo že by se někdo zabýval jeho hlubším studiem.
Bhútia je typický horský pony, nepříliš dokonale stavěný, ale výkonný, skromný a odolný. Nejtypičtější vlastností je úžasný orientační smysl jak za denního světla, tak i v noci a naprosto bezpečný krok v neschůdném horském terénu. Typická jsou také velmi tvrdá, kvalitní kopyta, která nepotřebují podkovy.
Bhutia patří k největším himalájským koním, průměrná výška je 130 - 135 cm v kohoutku. Chová se polovolně na celkem úživných horských pastvinách, zejména v okolí Kančendžengy (Kanchenzdzónga), což je druhá nejvyšší hora v Himaláji na hranicích Nepálu a Indie (8586 m). Příznivé podmínky na pastvinách s dostatkem vody a poměrně chráněným klimatem ovlivnily statnější vzrůst koně a ušlechtilejší vzhled. Bhutia je všestranný kůň s nízkým kohoutkem, dobře osvaleným trupem, širokým hrudníkem a velmi tvrdými, suchými a zdravými končetinami, i když jejich stavba není dokonalá. Mívá velmi často sblížená hlezna a vadné "přední" koleno. Přesto se v horách pohybuje s úžasnou jistotou a jeho tvrdá kopyta se nemusí kovat. Má kupodivu bohatou hřívu a ocas. Barva bývá rozmanitá, většinou bílá, plavá, nebo hnědá, na nohách je malý rous.
Všichni koně tohoto okruhu mají celkem dobrou, spolehlivou povahu. Vyplývá to z toho, že si jich místní lidé velmi cení, zacházejí s nimi šetrně a zejména jejich odchovu věnují velkou pozornost. Koně se ovšem odchovávají polovolně na pastvinách a klisny s hříbaty zpravidla nepracují. Hřebci mají poměrně mírnou povahu, takže se nakastrují. Jsou to koně velmi inteligentní a schopni výcviku, avšak podle místních zvyklostí se využívají jen jako koně jezdečtí a soumaři. V zemědělství se používají málo, k tahu prakticky vůbec ne. Zato se často objevují s bohatou výzdobou na různých slavnostech a poutích. Bhutia je pozoruhodně skromný, obejde se prakticky bez přístřeší a po většinu roku se spokojí s bylinnou pastvou. Při svých nevelkých rozměrech je velmi výkonný a na neschůdných stezkách v kamenitém terénu nenahraditelný. Dožívá se vysokéh věku a dobrou výkonnost si udržuje až do smrti.
Bhutia se využívá stejně, jako ostatní horští poníci v himalájské oblasti. Místní lidé jej příliš nezatěžují, slouží jako jízdní kůň, zejména pro ženy a děti a současně vykonává i službu nosiče, to znamená přenáší zároveň zavazadla a potraviny. Na obchodních cestách vykonává službu soumara, ale zpravidla nenosí soumarské sedlo. Na nerovných cestách s velkým sklonem by totiž narušovalo stabilitu koně, a tak většinou bývá náklad upevněn na pokrývkách nebo na vycpávaných sedlech. Také postroje tohoto koně bývají upraveny pro místní podmínky a mají minimum kovových částí. Místní obyvatelé dávají přednost splétaným ohlávkám bez udidla a postrojům z řemenů. Nedílnou součástí postroje je bohatá, pokud možno pestrá výzdoba, která má ovšem mystický význam a má chránit koně, jezdce i náklad před démony a všemi riziky cestování ve vysokých horách.
Bhutiové jsou již dlouho také nepostradatenou součástí turistiky, běžně koně doprovázeli jako soumaři četné výzkumné i horolezecké výpravy a v klidnějších dobách byli bhutiové ušlechtilejšího chovu zlatým hřebem loveckých výprav evropské šlechty a boháčů ze všech koutů světa. Vybraní bhutiové patřili také ke královskému dvoru a účastnili se náboženských slavností.
Dnes se i v chovu těchto koní odráží svízelná hospodářská situace a dobře živených koní ušlechtilejšího typu je vidět poměrně málo. Importy čistotu domácího chovu příliš neohrožují, protože v místních podmínkách náročnější plemena neobstojí. Koně ze sousedních zemí, ať z jižnějších částí Asie nebo stepní plemena nemohou v Sikkimu, Nepálu a sousedních zemích prosperovat a dovoz stejně otužilých, ale kvalitnějších a výkonnějších horských plemen např. z Kavkazu nebo z Evropy se nemůže vyplatit.
Ostatně místní lidé mají k tomuto plemeni historicky a nábožensky podložený vřelý vztah a o dovezené koně nemají zájem. Tradice sportovního využití koní je totiž v této oblasti mnohem slabší než v sousedních zemích.
| Vaše reakce k článku |