Toto francouzské plemeno pochází z kraje Franche-Comté v okolí města Pontarlier, nedaleko švýcarských hranic. Odtud je odvozeno jeho jméno. Hlavním střediskem chovu bylo povodí horních toků řek Doubs a Ain.
Drsná podhorská oblasts lesy a rašeliništi potřebovala vždy otužilé, statné a skromné koně. Původními koňmi této oblasti byli zřejmě nízcí a chlupatí koníci, kteří zde zůstali po původním keltském obyvatelstvu. I tito nevelcí koně byli velmi silní a výkonní, ale od šestého století našeho letopočtu se křížili s těžkými chladnokrevníky různého původu. Původně to byli koně nízcí, sotva dosahující 150 cm v kohoutku. Postupně však nabývali většího formátu, protože zíkávali stále větší podíl krve ardenského koně, který se choval v severnějších částech francouzského pohraničí, ve francouzských Ardenách, Lotrinsku, Vogesách a v Champagne.
Původní koně z okolí Pontarlier byli všestranní. Sloužili i jako koně jezdečtí, k tahu, k práci v lese a později na vinicích. Jak nabývali většího formátu, sloužili jako váleční koně sředověkých lehčích rytírů. Comtois nikdy nedosahoval velikosti a mohutnosti ardena, ale výkonem se mu přibližoval, houževnatostí a vytrvalostí ho dokonce předčil. Z těch dob si si toto plemeno uchovalo vysoký kohoutek a vznostý, klenutý krk s tukovým hřebenem. Později však tyto koně pro jezdecké účely nahradila teplokrevná plemena a comtois se stal lehkým tahounem s všestranným použitím. Díky rázu krajiny tento kůň nebyl nikdy šlechtěn k dosažení extrémních rozměrů jako jiní chladnokrevníci a udržel si po staletí vlastní typ a výraz. Byl to vždycky kůň všestranný a vhodný pro praktické použití. Proto se také snadno vyhovoval měnícím se nárokům svých majitelů. Mimo svou domovskou oblast je toto plemeno poměřně málo známé, nikdy se nerozšířilo mimo hranice Francie a nezískalo popularitu jiných francouzských chladnokrevníků, např. percheronů, přestože je velmi kvalitní a užitečné. Také se prakticky nepodílelo na tvorbě nebo zlepšování jiných chladnokrevných plemen. Nebylo ovšem také ovlivňováno dovezenými plemeny koní. Donedávna se ve své enklávě v málo frekventované krajině udržovalo v původní kvalitě a čistotě, i když se jeho chovu nevěnovala zvláštní pozornost.
Comtois je lehký chladnokrevník s poměrně dobrým, vydatným pohybem, velkým výkonem a značnou rychlostí. Protože šlo o plemeno ryze užitkové, nevytvořily se u něj žádné specifické rysy, které by nebyly funkční, naopak - všechno, co mu v práci v horském terénu překáželo, se postupně eliminovalo. Například na rozdíl od příbuzného ardena má jen slabý rous, který nekryje kopyto. Pravděpodobně je dědictvím po keltských koních bohatá hříva a husté ožínění ocasu.
Comtois je poměrně nízký kůň díky krátkým, silným a dobře staveným nohám. Výška v kohoutku se pohybuje od 150 cm do 160 cm, hřebci bývají vyšší. Hlava je velká s lehkým klabonosem nebo rovným profilem a mohutnými žuchvami, ale přesto s příjemným výrazem a poměrně úhledná. Uši jsou malé, pohyblivé, krk robustní, silný, u hřebců klenutý s patrným tukovým hřebenem, plec mohutně osvalená a kohoutek poměrně výrazný, zasahující daleko dozadu. Hrudník je hluboký, hřbet rovný a silný, záď poněkud spáditá, ale svalnatá a mohutná. Kostnaté nohy mají, jak je u horských plemen pravidlem, sklon k šavlovitému postoji. Kopyta jsou tvrdá, kvalitní, rous jen lehký, výraznější na patkách. Převládající zbarvení je hnědé nebo ryzé, u ryzáku se často objevuje lněná, nebo plavá hříva a ocas. Nezřídka bývá světlejší také rous. Jako u většiny chladnokrevných plemen francouzského původu se nízko nasazený ocas buď krátce zastřihuje nebo vyvazuje, podobně jako u buloňského koně nebo percherona. BOhatá hříva se naopak jen mírně zastřihuje nebo spíše zarovnává a ponechává se i bohatá kštice, padající až přes oči.
Na chladnokrevíka je comtois pozoruhodně hbitý, pohyblivý , odvážný a rychlý. Má velmi příjemnou, vlídnou a klidnou povahu, patrně proto, že v tomto kraji se tradičně s koňmi zachází vlídně a šetrně. Je to zvíře přizpůsobivé a skromné, ale při práci v lese nebo neschůdném terénu projevuje pozoruhodnou obratnost a odvahu. Nestává se, že by comtois byl nervózní nebo se dokonce plašil. Pohybuje se velmi obratně, což se hodí zejména při práci na vinicích, kde se jiní těžcí koně nemůžou použít.
Charakter tohoto koně je více než u jiných chladnokrevníků ovlivněn prostředím, kde vznikl. Horské drsné prostředí přispělo k vytvoření plemene velmi otužilého, skromného a přizpůsobivého. Na rozdíl od jiných těžkých plemen má neobyčejně jistý krok, dovede se pohybovat i na strmých srázech a nevadí mu ani pohyb na samém okraji propasti. Jeho jistý krok se velmi cení i při práci na vinicích, kde je velmi důležité, aby kůň držel směr a dokázal se v případě potřeby vyhnout i v úzkém prostoru. Při práci v lese se vyrovná mnohem těžším pracovním koním, protože dovede obratně v terénu využít i vlastní hmotnosti. Je to plemeno velmi učenlivé, takže si jej právě lesní pracovníci neobyčejně cení. Nesporným kladem tohoto plemene jsou i dobré nervy, protože v nebezpečných situacích si umí počínat samostatně a zpravidla se z každého riskantního postavení dostane vlastní silou. Nebojí se ani hluku a střelby, což se rovněž při práci v lese velmi vítané. Zvládá také všechny polní práce a na úzkých horských cestách je nenahraditelným tahounem, protože zdaleka nepotřebuje tolik místa jako spřežení tahounů těžkých. Často ostatně pracuje sám, při čemž docela snadno zvládne středně težký valník. Díky své rychlosti je zapřahán i do bryček a podobných povozů a v nejnovější době i do loveckých vozíků, které se využívají jak při lovu, tak při turistice. Při své inteligenci a obratnosti by se určitě uplatnil i při vozatajských soutěžích, ale zatím není známo, že by se k tomuto účelu ve Francii využíval.
Ve střední Evropě je toto plemeno prakticky neznámé, na rozdíl od příbuzného ardena, který významně ovlivnil některá plemena středoevropských chladnokrevníků.
| Vaše reakce k článku |
