Don je bezesporu nejznámější z ruských plemen. Svou pověst si získal díky kozákům, původně hraničářům, bránícím Rusko proti Tatarům a jiným kočovníkům a později díky členům nepravidelných jednotek, které také účinně pronásledovaly Napoleonovy armády za jejich dlouhého ústupu od Moskvy v roce 1812...
Plemeno se vytvořilo v 18. a 19. století a chovalo se ve stádech na pastvinách v donských stepích. Jeho předky byli koně z různých kočovných kmenů, zejména působil dávný vliv neúhledných, ale velmi odolných nogajských koní mongolského původu, ale i koní ze severního Íránu, nověji pak perského araba, turkmenského koně a pouštních koní příbuzných achaltekinci. Také jej částečně ovlivnil karabach, horský kůň z oblasti Karabachu v Ázerbájdžánu. Typickou pro donského koně je ryzá barba - vliv persko-karakažských hřebců.
V 18. století pobíhal velký počet těchto převážně tmavozlatých koní volně po donských stepích. Později byl zlepšen a zvětšen následkem křížení s orlovským klusákem, streleckým arabem, což byl ve skutečnosti angloarab a anglickým plnokrevníkem. Až do začátku 20. století pak nebyla v chovu již použita žádná další cizí krev, takže donský kůň se stal poměrně ustáleným typem.
Z hlediska exteriéru není donský kůň zrovna ukázkový, je však neuvěřitelně odolný. Může pracovat při velmi malých dávkách krmiva a žije po celý rok venku, přičemž se dokáže přizpůsobit všem rozmarům nepříznivého podnebí. V tomto ohledu je mnohem cennější jako zlepšovatel mnístních plemen v oblastech, kde jsou běžná volně pasoucí stáda. Proto také sehrál důležitou roli při vzniku nových plemen ve státních hřebčínech, z nichž nejvýznamnější je buďonovský kůň
Donský kůň je v kohoutku vysoký 156 - 162 cm, v plemenném standardu se popisuje jako "přiměřeně masivní". Ovšem slovo "masivní" se k němu příliš nehodí. Lepší popis dona by byl "statný, silně stavěný" (vzhledem k trupu). Převládající zbarvení je ryzé, nebo hnědé, často se zlatým leskem, připomínajícím karabašské a turkmenské předky. Ačkoliv ne všichni donští koně odpovídají ve všem standardu, jsou všeobecně uznávaní. Mají sklon k příliš dlouhým nohám. Mezi chyby vzhledu patří nízký kohoutek, spojený se strmou, krátkou plecí, "telecí kolínko" (vbočená "holeň" negativně působíví při pohybu na šlachy), tendence k šavlovitému postoji a strmé spěnky, ohon nasazený příliš nízko a konečně krátký a ostrý úhel zavěšení hlavy, takže je méně pohyblivá. Vzhledem k těmto nedostatkům nihoho nepřekvapí pohyb, kterému mnoho chybí k dokonalosti. Skutečně je popsán jako "poněkud svázaný a těžký". Chody jsou sice pravidelné, ale málo elegantní, pružné a nepříliš pohodlné. Přes to všechno patří don k úžasně vytrvalým a odolným zvířatům, který ještě dlouho zůstane praktickým pracovním koněm.
Hlava donského koně je středně velká s rovným profilem. Temeno hlavy je zúžené a stěžuje ohýbání. Krk je středně dlouhý a obvykle rovný. Hrudník je dobře vyvinutý a žebra jsou dlouhé a pružné. Hřbet je rovný a široký. Křížová část je oblá a záď bývá šikmá. Ohon a hříva jsou obyčejně krátké a řídké. Kopyta jsou zdravá a pevná, tvrdé konstituce. Přední nohy jsou dobře osvalené, klouby někdy bývají neúměrně velké.
Don je vytrvalý, skromný a má velice vyrovnaný temperament.
Ruští chovatelé podrobují donské koně výkonnostním zkouškám. Don se testuje jak na dostihové dráze ve věku tří let, tak podstupuje později na dlouhých tratích zkoušku vytrvalosti. Jako dostihový kůň nepůsobí zvláštním dojmem, ale je neuvěřitelně výkonný na dlouhých tratích. Standartní test pod sedlem je urazit 275 km během 24 hodin.
Donský kůň je využíván jak pod sedlem tak v tahu. Do lehké bričky se po donském způsobu zapřahají čtyři koně vedle sebe. Zatímco vnější pár na pevné otěži cválá, střední pár u oje kluše. Je však možné, aby všichni koně zároveň cválali.
Donští kozáci měli pověst vynikajících jezdců. Jízdou s velmi krátkými třmeny (styl, který se v Evropě uplatnil teprve daleko později) dovedli zcela zaskočit své nepřátele, neboť se uměli pohybovat neuvěřitelnou rychlostí. Francouzský generál Morand popsal, jak "přejdou z klidového stavu do plného trysku a v tomto trysku se na místě zastaví: koně umocňují jejich zručnost a zdají se být jejich součástí". Kozáci operovali v hordách a nepřítele spíše zastrašovali, než přímo napadali, a byli zruční především v likvidaci vojáků zaostávajících za ostatními. Se svými stejně hbitými koňmi se uplatnili nejvíce jako průzkumníci a nájezdníci.
| Vaše reakce k článku |