Frederiksborgský kůň pochází z královského hřebčína Frederiksborg, který založil v roce 1562 král Frederik II. Dánský. Cílem chovu bylo dodávat vojenské koně vhodné i pro jezdecké školy, přehlídky a dvorní slavnosti. Po rozpuštění proslaveného frederiksborgského chovu v roce 1862 byl kůň nadále po rozprodání stáda chován v zemském chovu a křížením s více plemeny se frederiksborgský kůň rychle měnil v typu i ve výkonnostních vlastnostech...
Základním materiálem plemene byli na začátku španělští koně dovezení z Iberského poloostrova a v průběhu dalších století nejvýznamnější evropaská jezdecká plemena. Později se importovali neapolští koně, blízce příbuzní španělským koním. Od 19. století se uskutečňovala nepříbuzenská plemenitba s východními a britskými polokrevnými hřebci. Výsledkem byl temperamentní jezdecký kůň působivého rámce a vzhledu, s vynikajícími, energickými chody. Evropa obdivovala frederiksborgského koně pro tyto vlastnosti, které baron Wrangel popsal v "Die Rassen des Pferdes" (1908 - 1909) jako "elegantní exteriér, živý a laskavý temperament a důrazné, prostorné a vysoké chody".
Plemeno se hodně využívalo na vylepšení jiného materiálu, jako například jutského koně, na zvýšení jeho pohyblivosti. Jedním z nejslavnějších koní vyvezených z Dánského dvorního hřebčína byl bílý hřebec Pluto, narozený roku 1765, který se stal zakladatelem kmene lipicánů existujícího dodnes.
Ve skutečnosti však znamenala popularita frederiksborgského koně jeho zkázu. Export koní tohoto plemene byl tak velký, že se chovný materiál příliš zdecimoval. Pečlivě vytvořené krevní linie byly porušeny a dokonce se rozprodávali i členové základního stáda. A tak se hřebčín roku 1839 přeorientoval na šlechtění materiálu typu plnokrevníka.
Chov frederiksborga se udržoval pouze v soukromých hřebčínech v Dánsku. Ovšem ty zaměřovaly svou produkci hlavně na koně kočárové určené k lehkému tahu, méně se už chovali koně jezdečtí. Roku 1923 bylo plemeno znovu registrováno. Později se klisny typu frederiksborga křížily s norfolkským klusákem, anglickými polokrevníky nebo trakénským koněm, a tak vznikl dánský teplokrevník. V Dánsku frederiksborger dosud existuje, ale koně starého, původního typu již ne.
Frederiksborgský kůň je vysoký 155 - 163 cm. Má dost dlouhou, ne příliš krásnou, ale inteligentní hlavu. Krk je vzpřímený. Typickou elegantní stavbu plece kočárového koně doplňuje vysoko nasazená hlava a nápadná akce nohou. Kohoutek je nízký, hřbet je poněkud delší, ale silný. Zadní část není stavěná na rychlost. Kříž je typicky rovný, ohon nasazený a nesený vysoko. Hrudník přiměřeně hluboký a kůň působí dojmem nohatosti. Nohy jsou kvalitní, přiměřeně dlouhé a mají pěkně utvářené klouby. Kopyta jsou pěkně tvarovaná a patří k dobrým vlastnostem plemene. Převládající barvou u frederiksborgského koně je ryzá, ostatní barvy jsou zřídkavé. Atraktivní frederiksborger není kůň stavěný na rychlost, ale má dynamický pohyb, zvýrazněný pěkným držením hlavy. Nejlepším chodem je klus, chody jsou pravidelné, s vysokou akcí.
Původně jezdecký a drezurní kůň, vhodný k vysoké škole, se po léta osvědčoval v armádě. Dnes je to především dobrý kůň do lehkého zápřahu.
| Vaše reakce k článku |
