Oficiální název tohoto plemene je Cheval de Selle Francais, ale ten se používá teprve od prosince roku 1958. Do té doby se tito koně nazývali prostě francouzští polokrevníci, v originále demi-sang, nebo anglonormani. Je to skutečně původem anglonorman a vznikl ve slavných hřebčínech Le Pin a Saint Lo. (pozn. tak teď nevím, jestli lze považovat anglonormana za samostatné plemeno, nebo co, musím se po tom ještě popídit...). Ve světě se nový název překládá. Například v Anglii se označuje jako French Saddle Horse, u nás francouzský jezdecký kůň.
Základem plemene jsou všestranní a otužilí normandští koně, kteří byli již v 17. století ovlivňováni hřebci německého, arabského a berberského původu. Normandští šlechtili jednat rychlé tažné koně, kteří se stali základem francouzského klusáka a jednak koně jezdecké, těžšího normandského koba a rychlého jezdeckého koně. Právě tyto rychlé koně dále šlechtili za přispění arabské krve a od roku 1830 je cílevědomě zlepšovali anglickými plnokrevníky, polokrevníky a norfolskými klusáky. Z plnokrevníků nové plemeno ovlivnili hlavně Orange Peel, Lor Frey a Ivanhoe.
Výběrový chov francouzského jezdeckého koně byl zahájen počátkem 20. století, v roce 1922 byla založena plemenná kniha koní, tehdy ještě nazývaných anglonormani. Předkové těchto koní byli vysloveně užitkoví a pracovní, teprve koncem 19. století byla věnována velká pozornost vyšlechtění sportovního a soutěžního koně, dobrého skokana a steeplera. Do vývoje zasáhla první světová válka, kdy došlo k podstatnému snížení stavů chovaných normandských klisen a pochopitelně i k všeobecným ztrátám zvířat a omezení chovu. Přesto se podařilo základ plemene udržet a chov znovu rozvinout, zejména proto, že o plemeno projevila zájem armáda. Následkem toho došlo za druhé světové války k velkým ztrátám, ale záhy po skončení poválečných obtíží se v chovu prosadili z Anglie dovezení hřebci Ultimate a Furioso. Poslední z nich přispěl svým dílem k zlepšení vzhledu a tělesné stavby a předával své výborné chody. Jeho potomci jsou skokani světové třídy. Působil v Le Pin jako plemeník až do roku 1970.
Francouzský jezdecký kůň nepředstavuje ustálené plemeno, chová se v různých typech podle zaměření. Do chovu se stále zařazují jak angličtí plnokrevníci, tak angloarabi nebo francouzští klusáci. Největší podil v odchovech mají skokani, uplatňující se jak v parkuru, tak v soutěžích všestranné způsobilosti a v terénních jízdách, ve Francii velmi oblíbených. Koně lehčího typu, s větším podílem krve plnokrevníků, se používají na dostihových drahách AQPSA (vyhrazených pro jiné než plnokrevné koně, Autre que pur - sang Anglais). Díky této chovatelské politice má francouzský jezdecký kůň dosud velmi široké uplatnění.
Francouzský jezdecký kůň je silný a výkonný, má příjemnou povahu, je velmi inteligentní, učenlivý a všestranný. Je odvážný, výborný skokan a hodí se jako hunter, ačkoliv se ve své vlasti takto užívá jen málo. Dlouho sloužil ve francouzské armádě a z těchto dob si uchoval velkou odvahu, odolnost a vytrvalost, takže se osvědčuje i u jízdní policie. Dnes je především oblíbeným společníkem při rekreačním ježdění, právě pro dobrou povahu a univerzální použití. Protože má pěkný vzhled a elegantní chody, uplatňuje se v reprezentaci, při státních i soukromých slavnostních příležitostech.
Francouzský jezdecký kůň se chová v několika typech. Menší typ měří v kohoutku nejvýše 150 cm, velký 163,5 cm. Ideální obvod hrudi je 180 - 190 cm, obvod holení 20 - 21 cm, u těžšího typu až 23 cm. Vedle dvou již zmíněných typů se chovají ještě další, těžší, z nichž malý měří 163 cm a větší až do 170 cm.
Hlava francouzského jezdeckého koně je úhledná, s rovným profilem, širokým čelem a daleko rozestavenýma očima. Dlouhé uši jsou pohyblivé, svalnatý krk dlouhý a elegantní, trup svalnatý, hřbet delší, záď rovná a široká. Silné, dostatečně dlouhé nohy, mají bezvadné čisté klouby, silná hlezna a chod je velmi pružný. Povoleny jsou všechny barvy, ale čisté a výrazné mají přednost. Obvyklé zbarvení je ryzé, častí jsou i hnědáci. Hříva a ocas jsou poměrně řídké a upravují se, ohon se krátí po hlezna. Nejušlechtilejší ze všech typu francouzského jezdeckého koně je dostihový lehký typ s vysokým podílem krve plnokrevníka, jemuž se podobá i vzhledem.
Tito koně jsou velmi vitální a odvážní, v jejich povaze se projevuje vliv anglického plnorevníka, takže jsou značně temperamentní, někdy méně snášenliví a zejména hřebci jsou osobití. Patří však mezi nejlepší parkurové koně a díky své učenlivosti zvládnou prakticky všechny úkoly, včetně drezúry, přespolních jízd a dostihů.
Jako skokani jsou francouzští jezdečtí koně bezkonkurenční a v některých liniích se objevují i vynikající klusáci, protože francouzský klusák, dnes samostatné plemeno, má s jezdeckým koněm společné předky a dosud se někdy zařazuje do jeho chovu.
Původní normanští koně byli převážně univerzálni pomocníci, norfolkští klusáci zase lehkým tažným plemenem. Dnešní francouzský jezdecký kůň je však ryze sportovní a nachází široké uplatnění v různých typech jezdeckých soutěží a závodů. Odchovy se plánovitě dělí na lehké koně dostihové, kteří se účastní dostihů pro jiné koně než anglické plnokrevníky, ne tažší a odolnější pro steeplechase a na koně skokové pro parkury a soutěže. Právě proto je stále povoleno křížení s anglickými plnokrevníky, klusáky, araby nebo angloaraby, takže lze získat koně s požadovaným sportovním zaměřením. Mnozí francouzští koně jsou úspěšní v military a v terénních jízdách. Tam, de se udržela tradice loveckých štvanic (např. v zámku Cheverney), se francouzští jezdečtí koně cvičí k těmto účelům podle tradičních, velmi složitých pravidel. Je to v podstatě velké jezdecké divadlo s tradičními postroji, kostýmy, hudebními nástroji a smečkou honičů a současně oblíbená turistická atrakce. V některých hřebčínech se předvádějí i tradiční prvky vysoké školy nebo jiné zajímavé formy výcviku koní, protože ukázky schopností zvířat a dovednosti cvičitelů vzbuzují stále větší zájem veřejnosti.
| Vaše reakce k článku |