Italský tažný kůň je také někdy nazýván italským zemědělským koněm a je to nejoblíbenější tažné plemeno v Itálii. Pravděpodobně celá třetina hřebců držených v hřebčincích patří právě k tomuto plemeni. Chová se v severní a střední Itálii a hlavně v okolí Benátek. Jeho budoucnost však není zajištěna, protože zájem o mechanizaci stále stoupá. Proto někteří moderní chovatelé tváří v tvář požadavkům dravého masného trhu soustřeďují chov na hmotnost a výtěžnost a nevšímají si možností zlepšit drobné exteriérové nedostatky a podporují jen chov na maso.
Předky italského tažného koně byli místní koně původního chovu, blízcí aveliňcům. Aveliňský kůň hrál jistou roli při vzniku tohoto plemene, protože obě plemena mají spoustu společných znaků.
Během 19. století a začátkem 20. století se italští chovatelé pokusili zlepšit jejich poměrně malé místní koně dovozem mohutných belgických nebo brabantských chladnokrevníků. Ovšem tito koně, vychovaní pro obdělávání těžkých půd své domoviny, nebyli vhodní pro lehký, všestranný tah požadovaný italskými zemědělci. Rovněž jejich potomstvo, mnohem silnější než místní plemena, bylo příliš těžké a příliš pomalé pro požadované výkony.
Aby tuto situaci napravili, dovezli Italové všestranného peršerona a ještě pohyblivějšího buloňského koně, který měl zaslouženou pověst rychlého koně. Obě tato plemena skutečně zlepšila místní stádo, jejich potomci byli lehčí a pohyblivější. Stále to však ještě nebyl požadovaný typ. Konečně došlo na velmi hbitého, živého bretona, koně s výborným fundamentem, který zdědil mnoho z rychlé klusácké akce norfolských roadsterů, jejichž krev se ve velké míře dostala do chovu v 19. století.
Breton křížený s běžnými italskými klisnami dával ideální koně pro potřeby malých hospodářství. Byl menší než kříženci belgiků, ale dostatečně silný, měl dobrý charakter a byl velmi učenlivý. Byl odolný a nenáročný, ale hlavně byl rychlejší, a proto ho italští sedláci jako tažné zvíře víc oceňovali.
Díky svému rychlému klusu dostal oficiální název tiro pesante rapido - rychlý těžký tahoun. Jiným rysem, který italští chovatelé uvítali, byla jeho ranost, přednost, která se oceňuje stejně tak u zvířat chovaných na maso jako u koní pracovních.
Až na sklon k těsnému kopytu a strmé spěnce je italský tahoun pěkný kůň. V kohoutku měří 152 - 163 cm a jeho celkový rámec je v zásadě podobný jako u aveliňce a zpravidla mívá i velmi podobné zbarvení. Převládají přitažliví játroví ryzáci s hřívou a ohonem jako len, ačkoliv se objevují i normální ryzáci nebo bělouši se smíšenou srstí.
Na rozdíl od aveliňského koně nebo bretona si italský těžký kůň uchoval na spěnkách a holeních hrubé rousy. Plemeno získalo řadu dobrých anatomických znaků po bretonovi, například celkový kompaktní rámec.
Italský tažný kůň má poměrně malou, překvapivě ušlechtilou, dlouhou hlavu se středně dlouhýma pohyblivýma ušima a živým výrazem. Krátký silný krk má mohutný hřeben a je široce nasazený. Podobně jako bretaňský kůň, má i italský tahoun mimořádně hluboký hrudník a mohutná plece. Nohy jsou posazeny široce od sebe. Určitá hrubost je zjevná, je to dědictví po nevýrazných, hůře stavěných italských klisnách. Kohoutek je téměr neznatelný. Trup je robustní, hřbet plochý a krátký, bedra a záď jsou silné. Záď je dobře stavěná, zaoblená a mohutná, ohon nesený výše, než bychom předpokládali. Kůň je výrazně přestavěný. U plemene se sice projevuje tendence k delším holením a menšímu obvodu, než by se žádalo, ale jinak jsou končetiny, hlavně zadní nohy, vyhovující. Nohy jsou dostatečně osvalené, ale klouby jsou spíš zaoblené, což je další znak špatného základního materiálu. Kopyta nepatří k nejlepším znakům, bývají hranatá a úzká. Ocasní žíně se zastřihují, ale ocas se nekupíruje jako u bretona. Chod italského chladnokrevníka je rychlý a vydatný, krok dlouhý, klus energický. Nejvíce se u těchto koní oceňuje právě rychlost.
Tento chladnokrevník je ochotný, pracovitý a učenlivý a má velmi klidnou povahu.
Italský tahoun se osvědčil především v zemědělství a v místní dopravě. Mechanizace ho bohužel vytlačila z mnoha oblastí, kde se jeho chov úspěšně rozvíjel. Protože toto plemeno rychle roste, chová se bohužel stále více pro maso. Přitom je tento všestranný kůň i pohybem a zbarvením velmi působivý.
| Vaše reakce k článku |
