V jedné z prastarých severských bájí se vypráví o tom, že po dobu zimy je slunce zakleto do černé skály. Na jaře ho může vysvobodit pouze devět zlatých koní, kteří přiběhnou a udeří kopytem do skály. Jsem přesvědčena o tom, že těmi kouzelnými koňmi jsou právě islandští...
Islandský kůň je jedním z nejslavnějších jevů na ostrově ohně a ledu, obklopeném nehostinným severním Atlantikem. Silný a láskyplný vztah ke koním, přecházející až k uctívání, přetrvává v myslí Islanďanů dodnes - vždyť v jejich životech tento tvor zaujímal ústřední místo po tísíc let. Poměr počtu koní k lidem je na Islandu neobyčejně vysoký a islandští koně vykonávají všechny možné práce na ledovcích, lávových polích i v kamenitých pouštích, kde není po stezce ani stopy. Koně však slouží také sportu, a různé soutěže, přehlídky koní a dostihy jsou na Islandě časté, dobře organizované a velmi oblíbené.
Z jedinečného díla o dějinách a osídlování země "Landnámabóku" se dozvídáme mnoho o období velké expanze na ostrov, jehož existenci znali Vikingové pravděpodobně od obyvatel Hebridů. V roce 874, kdy na Islandu již žilo několik irských mnichů, se v Kouřové zátoce (dnešní Rejkjavík) vylodil norský osadník Ingolfr Arnarson se svojí rodinou a dobytkem a založil zde první skutečnou osadu. Brzy poté se na ostrov začali stěhovat další lidé z norských osad na Západních skotských ostrovech, v Irsku a na ostrově Man. Ti si přivezli i koně. A právě koně ze všech těchto oblastí se pravděpodobně stali zakladateli budoucího chovného stáda. Příliv přistěhovalců skončil kolem roku 930 a na ostrově došlo k velkým změnám. Pokus zušlechtit islandské koně orientální krví skončil neslavně, se zhoubným účinkem projevujícím se dlouhotrvající degenerací stáda. Roku 930 Althing (nejstarší parlament na světě) rozhodl o přijetí křesťanství a vydal mimo jiné zákon omezující dovoz koní do země, který platí dodnes. Pro hipology je nejpodivuhodnějším rysem islandské chovatelské kultury právě mimořádná genetická čistota islandské populace koní.
V těch pradávných dobách považovali norští usedlíci koně za božstvo a symbol plodnosti. Bílý kůň býval slavnostně zabit jako oběť při slavnostních příležitostech. Středověké ságy jsou plné mýtů a hrdinských legend, v nichž hrají koně hlavní roli. Četné epizody popisují krvavé boje mezi hřebci, které byly zkouškami pro výběr nejlepších chovných kusů i vzrušující podívanou. Islandská literatura i letopisy Společenství z let 930 - 1262 těmito popisy oplývají.
Přes devět set let se vytvářelo jedno z nejčistších a nejstarších plemen na světě, odvozených jednak od koní ze západní Skandinávie a jednak od keltských pony z britských ostrovů. Od samého počátku žili poníci volně na pastvinách a přivykali tak drsnému podnebí, se kterým se vyrovnali skvěle a dnes patří mezi nejotužilejší a nejskromnější koně na světě. Podle moderních měřítek se začal chov řídit až v roce 1879, krátce po ničivém výbuchu sopky Laki (přežila jen desetina domácích zvířat včetně koní), ve známé oblasti Skagafjodur na severu země. V devatenáctém století však potkala islandské koně ještě jedna pohroma (tentokrát zaviněná lidmi). Začali být vyváženi do uhelných dolů ve Velké Británii, kde v šachtách tahali vozíky s uhlím. Například jen v roce 1900 jich za tímto hrozným osudem putovalo přes moře tři tisíce!!!
Fakt, že byl kůň důležitým společníkem Islanďana dokazuje ve svém vyprávění Thórbargur Thórdarson, jehož kniha "Kameny mluví" je zajímavým svědectvím o způsobu života lidí na jihovýchodním pobřeží země na přelomu 19. a 20. století. ... "Když starosta Eygóffur potřeboval přednést nějakou záležitost před soudním dvorem v Rejkjavíku, vypůjčil si na cestu Jarpura. Jarpur byl silný a vysoký kůň a tak spolehlivý, že v životě nevyhodil zadníma. Byl nejzcestovalejší ze všech koní od Širokého dvora. Přebrodil všechny řeky a jezera mezi Djúpavogem a Rejkjavíkem, viděl všechny kraje mezi nimi a seznámil se se spoustou cizích koní... Lidí, kteří přijíždeli do Širokého dvora se poznali podle toho, jak na koni seděli nebo podle toho, jakou mělo jejich zvíře barvu. Jestliže s sebou hnali více jezdeckých koní a nedali jim udzu, pak se říkalo, že jsou na cestě páni a čím více bylo volných koní, tím větší páni to byli. Za částečně panské se dalo považovat, jestliže volní koně měli uzdu, ale běželi po boku koně, na kterém seděl ten, kdo uzdy držel. Panštější bylo jet rychle než jet pomalu, stejně jako být rovný v zádech a nepředklánět se. Naprosto panské bylo mít s sebou psa nebo jet na klisně s hříbětem a kůň s ocasem spleteným do uzlu nebo s příliš krátkým ocasem působil směšně..."
Ačkoliv výška islanských koní dosahuje maximálne 134 cm a měli by tedy spadat do kategorie pony, jsou Islanďany a Evropany řazeni mezi koně, neboť jsou stavěni k nošení dospělého člověka. Pro Islanďany je to prostě kůň, a to ten nejlepší...
Islanďané jsou na svého koně patřičně hrdí a vyjadřují se o něm velmi poeticky: "Jeho oči jsou jako horská jezera o svatojánské noci, velké a jasné. Linie krku připomíná příkrou cestu chlapce z hor k jeho milované. Kohoutek se změnil v pohoří vypínající se proti večernímu slunci. Temperament mu propůjčil divoký jarní vodopád, klidnou a stálou povahu krajina skrytá pod sněhovou peřinou."
Odborníci rozlišují čtyři základní typy islandských koní. Jsou to například zvířata, která původně sloužila jako soumaři k tahu. Největší péče se věnuje vzledu a tělesné stavbě nejlepších jezdeckých koní, u nichž se starostlivě sleduje schopnost koní využívat všech pěti chodů, jimiž se islandský kůň tak proslavil. Pak jsou tady ještě koně chováni výhradně pro maso, které je hlavní součástí jídelníčku Islanďanů, protože na ostrově nebylo možné chovat skot vzhledem k tvrdému zimnímu období. Nejznámnější typ koně je Faxafloi, chovaný na jihozápadě ostrova, kde je nejvíc dešťových srážek. Tento typ se velmi podobá exmoorovi, nejstaršímu z britských původních plemen. Islanďané rozenávají nejméně 15 různých základních typů zbarvení a jejich kombinací včetně strakáčů pibalda a skewbalda. Některé hřebčíny chovají pouze oblíbenou barvu. Například na jihu ostrova je hřebčín Kirkjubaer, který chová pouze ryzáky, mnohem sytěji zbarvené než isabely, ale s bílou hřívou a ohonem. Bohatou škálou barev svých koní se Islanďané pyšní - kromě ryzáků s bílou nebo lněnou hřívou chovají hnědáky, vraníky, bělouše, všechny odstíny plaváků a šedáků, isabely a albíny.
Chovatelský program byl založen především na kvalitě vysoce hodnocených pěti chodů, typických pro islandského koně. Těch pět chodů představuje krok (fetgangur), nejobvyklejši u soumarů, klus (brokk) užívaný při překonávání nerovného terénu, rychlý cval (stökk) a dva typy mimochodu, pomalý skeid a rychlý tölt (i když to čistý mimochod není), kterému američané říkají rack. Tölt je zváštní druh čtyřtaktního klusu který je u islandských koní geneticky fixovaný. Töltem chodí už hříbata na pastvinách. Je to pohyb mezi krokem a klusem, pro jezdce nesmírně příjemný a měkký. Při töltu je kůň hrdě vzpřímen a ocas se mu míhá v typických vlnovitých pohybech. Standard plemene říká: "Tölt, který islandský kůň používá, když chce rychle přejít po hrbolaté půdě. Je to chod při kterém se dá za nezměněného nohosledu přejít z úplného zastavení do velké rychlosti". V jednotlivých chodech se pořádají oficiální soutěže, kdy se sleduje a měří, jak rychle kůň ujde a překluše stanovenou vzdálenost určitým chodem. Každé dva roky se koná v závodním mimochodu a töltu i mistrovství Evropy.
Islanští koně se nejčastěji chovají polodivoce. Pastvu mají povětšinu roku k dispozici více než sporou. Jen zřídkakdy dostanou ke skromné stravě, kterou si sami najdou, nějaké přilepšení. O doplňkové krmení, které by je podpořilo v boji s krutou zimou, si mohou nechat jen zdát. Jen v těch největších mrazech prý bývají občas přikrmováni rybami, konkrétně sledi - jedinou potravou, které je na Islandu dostatek.
Islandský kůň je velmi silné a robustní zvíře. Hlava není ušlechtilá, je delší a v poměru k tělu dosti těžká. Prozrazuje primitivní původ plemene. Žuchvy jsou mohutné. Hříva a ohon jsou husté a bohaté. Krk je kratší, dobře nesený. Tělo je kompaktní, hřbet dlouhý. Hrudník je vždy hluboký. Záď je skloněná, střechovitá, ale velmi silná a svalnatá. Kůň dobře podsouvá zadní končetiny pod tělo. Končetniny jsou kratší, silné, vyznačují se krátkými holeněmi a silnými klouby. Plece jsou strmé a ovlivňují vysokou akci, vyvolávající obdiv při rychlém chodu, např. töltu.
Povaha islandského koně se vyznačuje pracovitostí, radostí z pohybu i z přítomsnosti člověka.
Na Islandu si potrpí na různé koňské soutěže a přehlídky. Existuje tam více než 40 jezdeckých klubů, které sdružuje národní asociace spolu se Zemědělskou společností Islandu. Ty každoročně organizují přehlídky, setkání, svody a klasifikace hřebců islandských koní. Jsou pořádány sportovní akce, přehlídky koní a hlavně dostihy. Největší rovinové dostihy se běhají v hlavním městě Rejkjavíku. Cvalové dostihy jsou na vzdálenost 300, 400, 800 a 1500 metrů. Je zajímavé, že dostihy v klusu, tedy klusácké, se běhají pod sedlem, a to na 250 metrů. Pořádají se i steeplechasse. Rychlost závodního mimochodu (rennpassu) je úžasná, až 50 km v hodině!
Islandský kůň je mimo jiné využíván ke všem druhů prací, je to prostě všestranný kůň.
Islandský kůň byl u nás poprvé představen na výstavě Koně 2001 v Pardubicích, přímo na dostihovém závodišti. Blonďáci ze severu se okamžitě stali miláčky publika. Byli předváděni německými jezdci z výborné jezdecké školy Lipperhof. Parádním čílem bylo, když každý z jezdců držel v ruce napěněnou sklenici piva, jeli velmi rychlým závodním mimochodem, a přitom ze sklenice neukápla ani kapička. Něco takového je možné právě jen při mimochodu. Islandské a pardubické dostihy nemají zdánlivě nic společného. Přesto mezi nimi panuje osudová shoda. První písemně doložený dostihový míting islandských koní moderní doby proběhl na severním Islandu v roce 1874, tedy v témže roce, kdy se u nás běžel první ročník Velké Pardubické...
| Vaše reakce k článku |
