Těžký jutský kůň pochází z Dánska a byl na Jutském poloostrově chován po celá staletí. První zapsaná zmínka o tomto plemeni je z 12. století - v té době sloužil jako válečný kůň, protože byl dost silný, aby mohl nést rytíře v plné zbroji a dost odolný, aby vydržel všechny strasti válečného tažení. Jutland je předkem a zakladatelem blízkého šlesvického chladnokrevníka.
Určité zprávy z 9. století našeho letopočtu informují o tom, že předchůdce jutlanda žil již za vikingských dob. Svědčí o tom anglosaské vyobrazení dánských nájezdníků, jak při braní zajatců jezdí na koních vzhledem velmi podobným současným jutlandům. Je docela možné, že Vikingové dovezli dánské koně do východní Anglie a zde tato zvířata přispěla k vytvoření kmenového stáda, z něhož časem vznikl suffolský kůň. Ovšem Anglie, podobně jako Francie a Německo dovážela ve středověku koně z Jutska během delší doby. Na vývoj moderního jutského koně měl vliv suffolský punch, a to hlavně hřebec Oppenheimer LXII, dovezený v roce 1860. Tmavý ryzák Oppenheimer byl sice kdysi milně považován za shira, ale jednalo se nepochybně o suffolka. Dovezl ho významný obchodník s koňmi Oppenheimer z Hamburku, jenž soustavně obchodoval se suffolky, které dovážel i do Německa pro hřebčín v Meklenbursku. Zvířata se v hřebčíně velmi osvědčila a založila významnou linii s mnoha potomky Oldrup Mudkedal.
Během 18. století posloužili ke zlepšení chodů jutlanda dánští frederiksborgové, kteří měli španělské předky. V 19. století byli ještě nepříliš úspěšně přikříženi clevelandští hnědáci a jejich příbuzní yorkshirští kočároví koně. V 50. letech našeho století bylo v Dánsku 405 chovatelských zařízení, kde měli jutlandy, celkem 14 416 klisen a 2563 hřebců, ale dnes už jsou tyto počty podstatně nižší. Na venkově dnes pracuje jen pár těchto chladnokrevníků, daleko víc se užívají k tahu z reklamních důvodů ve velkých městech a jako atrakce jsou velmi populární na přehlídkách a jezdeckých dnech.
Dnes je podobnost mezi jutlandem a suffokem naprosto zřejmá. Současný jutland se nyní ve většině rysů shoduje se suffolkem, až na mohutné rousy na nohou. Jejich obrůst se však dnešní chovatelé jutských koní snaží poněkud změnšít, aniž by tento znak zcela odstranili. Jutští koně jsou poněkud hrubší než suffolk, hlavně jejich hlava, ale mají kompaktní, podsadité tělo a příjemnou "oblost" britského plemene. Jutland je statný, aktivní a vytrvalý a velmi ochotný pracovní kůň. V kohoutku měří 157 - 163 cm a jeho základní zbarvení je tmavý ryzák s atraktivní hřívou a ohonem plavým jako len. Jen vzácně se objevují hnědáci nebo vraníci, ale jsou nežádoucí.
Jutland má velkou, nepříliš ušlechtilou, ale příjemnou hlavu s milým výrazem a dlouhýma ušima. Krk je krátký, mohutný s výrazným hřebenem, plece jsou svalnaté, hrudník velmi hluboký, trup krátký, zavalitý, záď mocná, louplá (se žlábkem), velmi svalnatá a zakulacená. Na krátkých nohách jsou bohaté, dlouhé rousy. Velká plochá kopyta mají poněkud měkčí rohovinu. Typický je vysoký kříž, zpravidla převyšující nevýrazný kohoutek. Hříva a ohon jsou bohaté a nikdy se nekrátí.
Ve 12. století soužili tito koně hlavně rytířské jízdě a podle nedoložených zpráv na nich ještě dříve jezdili Vikingové. Později se tito klidní, učenliví koně s vydatnými chody uplatnili zejména v přepravě těžkých nákladů a při těžší práci v zemědělství. Dnes slouží reprezentaci pivovarů.
| Vaše reakce k článku |