Korok s Václavem Chaloupkou (Člověk a kůň)
| Korok (1962 - 1983) | |||||||
| Astyanax (1949 - ?) | Cosyria (1943 - ?) | ||||||
| Djebel (1937 - ?) | Thaouka (1929 - ?) | Coastguard (1928 - ?) | Syrie (1933 - ?) | ||||
| Tourbillon | Loika | Asterus | Sweet Picture | Town Guard | White Hollow | Simson | Reseda |
Do brány státního statku vjel netrpělivě očekávaný těžký trambus - řidič zacouval k dřevěné rampě. Špalíř zvědavých zaměstnanců už tady stál připravený, někteří přistoupili, že odklopí zadní stěnu. Zevnitř se ozýval dupot - vedení podniku se rozhodlo přikoupit další koně, poprvé si trouflo na anglické plnokrevníky. Na rampu však vyšla dvě zaostalá, nemocná zvířata...
V roce 1964 se na hřebčín v Motěšicích na Slovensku lepila smůla: ve stodolách se tak tenčily zásoby, že zanedlouho nebylo čím krmit ani stlát - poté byl celý jeden ročník mladých koní zachvácen prudkým střevním katarem. Kdo mohl, pomáhal - vůz s náhradním krmením vyjel i z Židlochovic u Brna. Slovenští chovatelé se raději rozhodli některé zesláblé koně rozprodat. Židlochovičtí ke slámě a senu přidali dvacet tisíc korun - odváželi si za to dva dvouleté plnokrevíky - ryzáky, navíc polobratry - Kamoše a Koroka. Koníci opravdu byli v bídném stavu, vyžadovali obětavou péči ve dne v noci: dohled, léky, lehce stravitelné, teplé ovesné kaše, kvalitní seno, zábaly. Jakmile se Kamoš a Korok trochu zotavili, vyvedl je ošetřovatel ven na pastvu. Ryzáčkové postupně začali přibírat na váze. Když dosáhli tří let, byli to už dva silní, vyrovnaní hřebci. Židlochovičtí je protáhli tréninkem, dokonce je přihlásili na start dostihů v Uherském Ostrohu. V rovinném závodě tehdy zvítězil Kamoš, Korok za ním doběhl druhý. Bylo to však poprvé a naposled, co spolu běželi - krátce nato se u Kamoše projevily příznaky další nemoci: kůň přestal žrát, zjevně trpěl neúprosnými bolestmi, nic nezabíralo. Jeho trápení milostrně ukončila až smrt - výsledek veterinární pitvy zněl: rozklad ledvin. Ve stáji tak z plnokrevné dvojice zbyl už jen jeden a zdálo se, že ten horší. Korok totiž byl poznamenán vrozenou vadou - provou přední nohu měl přikleklou a od karpálního kloubu dolů silně vytočenou do strany. Naděje židlochovických poklesly téměř na nulu... Z hloučku soucitných, ale téměř bezradných ošetřovatelů, kteří koníka obklopovali, se vydělil mladý Václav Chaloupka: viděl, že koník je sice postižený, ale jinak se chová čiperně, v práci je ochotný a do tréninku se přímo hrne... Osedlal si ho, začal s ním pravidelně jezdit, dokonce zkusil, ať kůň skočí přes přakážku - nejprve sám, bez jezdce. Korok se zpočátku bál, avšak rychle bázeň překonal chytrostí: svou defektní nohu si podvědomě šetřil. Při doskoku za přakážkou pohotově podsouval zadek, aby noze odlehčil - vypadalo to, jako by doskakoval na všechny čtyři. Dával bedlivý pozor, aby neupadl, šikovně se vyhýbal zranění - pokud se škrábl a musel být ošetřen, stál smutně na třech, zafačovanou nohu držel pokrčenou... Dokázal být ohleduplný jak k sobě, tak i ke svému jezdci: stalo se, že s Chaloupkou zapadli do hluboké závěje sněhu, Korok svou vahou zalehl jezdci nohu - trpělivě, kavalírsky pak čekal, až se jeho pán vyprostí, teprve poté na mlasnutí vstal. Se svou bystrou povahou nasbíral za sezónu tolik zkušeností a kuráže, že mu Chaloupka říkal "profesor". V tréninku zpravidla nepředváděl, čeho je schopen, šetřil si síly, jako by věděl, že "tady ještě o nic nejde". Zato v dostihu na překážkách ukázal, jak bojovné má srdce: nikomu nedaroval ani centimetr, tuhý boj hlava-hlava kolikrát sváděl až na samotnou cílovou čáru.
V roce 1969 už si dvojice Chaloupka - Korok vedla v přípravných závodech tak úspěšně, že židlochovický statek podal přihlášku do vrcholného překážkového dostihu - na Velkou pardubickou steeplechase. Jedenadvacetiletý mladíček Václav Chaloupka, který se na dráze nejtěžšího závodu kontinentu plaše rozkoukával, a sedmiletý hřebec s křivou nohou - kdo by na ně vsadil? Vědomí, že od nich vlastně nikdo nic nečeká, se naopak stalo jistou výhodu: Chaloupka šel na start klidný, už jenom absolvovat celý kurs by považoval za úspěch...
Pole devatenácti koní, včetně loňského vítěze sovětského Dresdena, vyrazilo od startu - ostrým tempem se vydalo na téměř sedmikilometrovou trať přes celou sérii těžkých skoků. Na čtvrtou, nejobávanější překážku - Taxisův příkop - vedl Chaloupka Koroka na opatrné sedmé pozici: hřebec se mohutně odrazil, osm metrů proletěl vzduchem nad hrozivou propastí, doskočil, rychle podsunul zadek a pokračoval dál! Každému, kdo tuhle přakážku úspěšně zdolá, se náramně uleví - za ní jako by začínal nový dostih, teprve teď se otevírá možnost doběhnout či dokonce se umístit! "Nejhorší máme za sebou - teď už to znám", blesklo hlavou potěšenému Chaloupkovi, Korok ho nesl k pátému "masívu" - Irské lavici - rovněž ji hladce překonal! Dokonce skákal s rostoucí chutí - tlačil se dopředu. Se skupinkou vedoucích koní se dostali do druhé fáze závodu - dlouhým nájezdem před tribunami cválali na čtyřapůlmetrový Hadí příkap - kdo obstojí v těchto místech a nepropadne z čelního hloučku, má už víc než naději, tady už zpravidla běží budoucí vítěz... Diváci zpozorněli - mezi známými barvami se kmitl také Chaloupkův zelený dres s červenou čapkou, pod ním srdnatě pádil ryzák s nápadně zakřivenou nohou - suverénně držel tempo se špičkou pole. Jak odskakovaly metry dostihu, zdvihla se v Chaloupkovi opovážlivá myšlenka, že by snad mohli... Pobídl Koroka a on opravdu přidal! Na poslední obtížnou překážku Velké pardubické - Havlův skok - se Korok odrazil hned za vedoucím koněm a hlídal si druhou pozici. Za lesíkem jako by se nadechl, nohy a trup teď pracovaly jako obrovská pumpa - vletěl do oblouku zatáčky a vyrazil do boje v cílové rovině! - Žádný se však nekonal: Korok se lehce odpoutal od dosud vedoucí klisny Mohyly a s vervou, navzdory své postižené, kulhavé noze hnal kolem padesátitisícových ochozů k bílé věži cílových rozhodčích. Před zraky přítomných diváků i těch doma u televizorů se odehrál příběh málem pohádkový: Václav Chaloupka a Korok se stali vítězi sedmdesátého devátého ročníku Velké pardubické! Senzační zpráva se rozlétla do všech stran, komentáře novin byly nadepsány palcovými titulky, desetiminutový fantastický výkon učinil z mladého tandemu rázem slavný pojem! Představte si to nadšení na židlochovickém statku! Oslavy byly vpravě moravské...
V závěsu za každým úspěchem a slávou se však tiše plíží závist a pochyby: nešlo tentokrát pouze o dílo šťastné náhody? Třeba se zas jednou osud slitoval a dopřál slabšímu... Na Chalupku a jeho koně teď dvojnásob dolehla tíha odpovědnosti - měli potvrdit své kvality a před všemi výkon zopakovat. A tak se na dráze "Velké" v roce 1971 opět objevil "pajdavý kůň" - Korok se svým jezdcem. V hledišti jim sice stovky fanoušků držely palce, pozornost na ně ale upínali i pochybovači, přesvědčeni, že kůň už výkon nezopakuje, dokonce že nezdolá ani "Taxis" - že skončí hned na začátku... Na startovní listině hlavního dostihu se skvěla celá řada jmen zkušených překážkářů, úspěšných z minulých ročníků: Vezna II., Neklan, Lukava, Nestor či Kostrava, s napětím se očekával výkon nováčka - zákupského Metála. Konkurence byla mimořádně silná. Chaloupka ale na nic nečekal, před Taxisovým příkopem začal Koroka razantně vyjíždět - koník pochopil a s elánem šel nad živý plot. Ve sníženém doskoku za živým plotem se na pár vteřin ztratil, pak ho ale všichni viděli, jak s jistotou běží dál. Dráha byla toho roku tvrdá a rychlá, bylo nutné dobře volit tempo a hlídat soupeře. Dopředu se dravě protáhl i mladý Metál s jezdkyní Evou Palyzovou - předváděl se jako nebezpečně rychlý kůň. Devítiletý Korok běžel svůj dostih zatím s klidem, celou dobu se spíš nechal pobízet. Věděl, že zatím "ještě o nic nejde". Jakmile však točili do posledního oblouku k cílové rovině, poznal, kde je a že tady jde naopak o všechno. Jako by jím projela jiskra: začal nápadně přidávat a zajistil si výhodnou pozici. Zaplněnému hledišti pak zopakoval to, čím šokoval minule - s Metálem sice svedl boj, ale nakonec proletěl cílem s náskokem dvou délek opět jako první! Pečetil tak svoji zpochybňovanou pověst velkého bojovníka a vzácného koně - při vítězné promenádě dával najevo, jak ho těší přízeň davů, uměl svoji zaslouženou slávu prožít...
Na zcela mimořádném místě zaznamenávají dějiny Velké Pardubické ty, kteří v tomto nesmírně těžkém dostihu dokázali zvítězit třikrát (čtyřikrát se to povedlo jen legendárnímu Železníkovi - 1987, 1988, 1989, 1991) - do té doby se to podařilo jenom třem koním: maďarskému Brigandovi a anglické Lady Anne v 19. století a ruskému Epigrafovi na konci padesátých let minulého století. Jméno českého resp. československého koně na této listině stále chybělo... Židlochovičtí se nachlai zlákat a riskli to: příhlásili Koroka s Václavem Chaloupkou do 82. Velké Pardubické v roce 1972. A vyšlo jim to dokonale! Jediný, kdo s favority dokázal držet krok - přes desítky přakážek až do cíle, byl albertovký valach Mor - i toho však nakonec o jednu délku porazili. Polovina startujících koní tehdy po pádech dostih vůbec nedokončila, někteří z nich ještě bezradně přešlapovali uprostřed trati, když vítězný Korok už se nechal oslavovat před hlavní tribunou: jako vůbec náš první trojnásobný vítěz Velké Pardubické steeplechase!
Do brány státního statku vjel netrpělivě očekávaný, těžký trambus - řidič zacouval k dřevěné rampě. Na dvoře už se tlačil dav nadšených příznivců ze široka daleka, Chaloupkovi a jeho slavnému Korokovi vyšlo vstříc děvče ve vyšívaném kroji - na bílém ubrousku neslo chléb se solí... Z pódia spustila marovská lidová muzika, nad hlavami dětí i dospělých se zatřepala mávátka. Po nataženém koberci předstoupil ředitel, aby přednesl oslavný projev - na závěr slavnosti vyvedli Koroka po schodech až na radnici, kde dostal ošatku cukru. S radostí se však již mísil i kus smutku: Korok se loučil - bylo mu deset let, na dostihové dráze už víc dokazovat nemusel. Za osm roků své závodní kariéry startoval celkem sedmatřicetkrát, z toho pětadvacetkrát zvítězil. Svým majitelům vyběhal téměř třičtvrtě milónu korun.
Korok se rozloučil se světem ve věku 21 let, když si během cesty do výběhu zlomil nohu v krčku a musel být utracen...
| Vaše reakce k článku |
