Do Japonska se pravděpodobně dostali první koně s lidem, který ve třetím století př. n. l. přišel ze Střední Asie a usadil se na Korejském poloostrově. Jeho mohyly obsahují haniwy, hliněné figurky zobrazující jak lidi, tak koně. V letech 1274 a 1281 se Chubilaj, Čingischánův vnuk, pokusil právě z Koreje o invazi do Japonska. Invazní loďstvo sice zničily bouře, ale mnozí koně mongolského původu se po ztroskotání zachránili na ostrovech a doplnili staré japonské stádo.
Kiso, stejně jako ostatní japonská plemena, není ani početný, ani významný. Kiso pochází z hornaté oblasti Kiso Sammyaku na západ od Tokia, ve středu ostrova Honšú.
Japonci nikdy nebyli vynijakící jezdci, ačkoliv Jošifuru Akijama, ve Francii vychovaný jezdecký důstojník, dosáhl skvělého vítězství nad kozáky v rusko-japonské válce v letech 1904 - 1905. Jiný japonský jezdec, kapitán Niši, získal na Olympijských hrách v roce 1932 zlatou medaili ve skokové soutěži. I v japonské historii měli koně důležitou úlohu.
Ve starověkém Japonsku byli válečníci na koních součástí aristokracie. Ve středověku museli civilní úředníci i důstojníci ovládat jízdu na koni i zbraně. Japonci měli dokonce obdobu evropské rytířské ideje, symbol "trojice - kůň, válečník a květina". Kenrick ve svých Japonských koních (1964) poznamenal, že k základnímu vzdělání samuraje patřilo "jezdecké umění a lukostřelba, šermířské umění a džiu-džitsu", dohromady bujatsu, neboli vojenská umění.
Cestující civilní hodnostáři jezdili na vycpaných dřevěných sedlech podobných soumarským, pokrytých látkami. Takovýto "jezdec" seděl se zkříženýma nohama nebo jeho nohy visely po obou stranách koňského krku. Civilisté jen zřídka ovládali koně uzdou, to bylo vyhrazeno válečníkům, jejich koně vodil pěší sluha. Japonci také znali jezdecké sporty, založené na středoasijských a čínských hrách a po staletí se v japonských cirkusech hlavně předváděla krasojízda na koni.
Na konci 19. století se do Japonska dováželi větší a rychlejší koně a popularitu získalo evropské ježdění. Dnes jezdí mnozí Japonci na plnokrevných koních a zcela přijali evropský styl. Ovšem starobylý sport jabusame, při němž samurajové v trysku střílejí šípy do terče, dosud v rámci šintoistických rituálů přetrvává.
Před rokem 1930 se koně hojmě používali v zemědělství, v dopravě a jako soumaři. Vojenské jezdectvo používalo křížence domorodých koní s dovezenými. Dnes už na farmách pracuje jen málo koní, a to ještě jen v horských oblastech. Na Hokkaidu slouží k tahu saní a až do nynějška je zaměstnávali také v malých uhelných dolech.
Starověcí Japonci, napodubujíce Číňany, obětovali koně k uctění svých bohů. Podle Kenricka (1964) "na venkově bylo od nepaměti zvykem pozorovat koňské hlavy zavěšené nad vchodem do statku. Kůň patřil bohu zemědělství a jeho hlava působila jako kouzlo".
Dnes žije přibližně 120 koní čistého chovu (který byl prakticky zničen křížením s jinými plemeny) a jsou k vidění v průvodech na místních festivalech.
Kiso měří v kohoutku 132 cm. Hlava je nevýrazná, relativně velká a prozrazuje mongolský základ japonských plemen. Přední část těla je těžká a s přihlédnutím k těžké hlavě nevyvážená, ale nohy jsou stavěné dobře. Jsou lehké a štíhlé s jemnými rousy. Kopyta mají překvapivě pěkný tvar. Pony má nízký a plochý kohoutek na strmé pleci a krátký krk.
Poníci se užívají k jízdě a také při místních slavnostech.
| Galerie obrázků - Kiso | |
 Zdroj: Obrazová encyklopedie koní - Elwyn Hartley EdwardsPopis: Kiso |
| Vaše reakce k článku |
