Kaspický pony je patrně nejpodivuhodnější ze všech světových starobylých plemen. Představuje jedinečný, mimořádně důležitý spojovací článek mezi původními typy koní a teplokrevnými pouštními nebo náhorními koňmi, z nichž se vyvinuli moderní teplokrevníci. Objevení kaspického miniaturního koně, nyní vzhledem k jeho velikosti označovaného jako pony, paní Louise L. Firouzovou v Amole na kaspickém pobřeží roku 1965, bylo z vědeckého a historického hlediska velmi důležité. Kaspický pony je určitě nejstarším plemenem, které existuje...
Všeobecně se uznává (i když ne v zoologii), že těsně před domestikací koně existovaly čtyři poddruhy. Byly to dva typy koní a dva typy poníků. Poslední z nich, kůň čtvrtého typu, byl z nich nejmenší, možná neměřil více než 90 cm, ale z hlediska proporcí to byl kůň. Byl z nich nejušlechtilejší, měl vysoko nasazený ocas a výrazně konkávní profil. Jeho domovem byla západní Asie a předpokládá se, že byl prototypem arabského koně.
Doklady existence tohoto malého, kvalitního koníka můžeme sledovat na mnoha památkách včetně reliéfů ze starověkého Egypta a z Mezopotámie. Mnohem později, někdy kolem roku 500 př.n.l., byl tento kůň vyobrazen na slavném trojjazyčném pečetidle perského krále Dareia Velikého (522 - 486 př.n.l.). Na jeho pečeti jsou dva tito koníci zapřaženi do královského vozíku, z něhož Dareios z luku stříli na útočícího lva mnohem většího, než maličcí koně. Také staří Řekové se zmiňovali o miniaturním plemeni koní, které se chovalo v Médii, v oblasti na jih od Kaspického moře. Kosti tohoto typu koní se našly také v jeskyni s nálezy ze střední doby kamenné, a to u Karmanšáhu, na půl cestě mezi Bagdádem a Teheránem. Ačkoliv potomci těchto koní na dlouhou dobu z krajiny zmizeli (nejméně na nějakých tisíc let), zachovali se u kmenů vystěhovaných do pohoří Elborz, jehož severní svahy spadají přímo ke Kaspickému moři.
Znovuobjevení kaspika je neobyčejně významné, je to přelom v historii koně. Velká část vědeckých výzkumů proběhla už před rokem 1965 a prokázala, že předkové kaspika patrně někdy před třemi tisíci lety byli i prapředky arabského koně. Tento předpoklad však ještě není plně potvrzen.
Dokud v roce 1965 americká cestovatelka Louise L. Firouzová neobjevila vyhraněný typ čilého a pohyblivého "poníka", zcela nepodobného jiným místním plemenům, který pracoval v úzkých uličkách Amolu na pobřeží Kaspického moře, existence tohoto plemene nijak nebudila světovou pozornost. Koupila několik těchto zvířat a dala tak základ chovu v Norouzabadu. O deset let později už bylo možné vyvézt hřebce a sedm klisen do Velké Británie a založit zde chov kaspických koní. Nyní je toto plemeno chováno v Severní i Jižní Americe, v Austrálii, na Novém Zélandu, hřebčíny se nacházejí i v Íráně.
Tento malý koník se některými tělesnými znaky liší od moderních plemen, například nápadným rozdílem v utváření lopatky, podivným tvarem parietálních kostí lebky, což hlavě tohoto koníka dodává nezvyklý vzhled, a také stoličkou navíc v horní čelisti.
Hlava kaspického ponyho je velmi charakteristická. Je krátká, suchá, pokrytá jemnou, tenkou kůží. Čelo je značně klenuté, oči velké, "gazelí", chřípí je malé, jemné, nozdry široké a umístěné nízko. Standard vyžaduje velmi krátké uši, dokonce nesmějí přesáhnout 11,4 cm. Krk je obvykle obloukovitý a půvabný, plynule přechází do poměrně ostrého kohoutku. Tělo je štíhlé, rovné a úzké, bez náznaku těžkopádnosti. Vzledem na úzkou stavbu těla je jízda na poníkovi lehká, především pro děti. Ohon je obvykle vysoce nesený, jako u araba. Ohon i hříva jsou husté a bohaté. Holeně jsou poměrně dlouhé, ale kosti jsou kompaktní a velice silné. Srst na spěnce se vyskytuje jen v malé míře, nebo vůbec ne. Pony má štíhlé, pružné nohy, které vypadají takřka křehce, ale přitom jsou zdravé a silné. Plece jsou utvářeny obdobně jako u jezdeckého koně. Díky tomu má kůň dlouhý, plochý krok a dosažená rychlost je daleko větší, než lze předpokládat u tak malého zvířete. Kopyta jsou velmi pevná, malá a oválná. Nemusí se nikdy kovat, ani při práci na tvrdém a nerovném povrchu.
Moderní kaspik je větší než jeho dávní předkové, v kohoutku měří 102 až 122 cm. Zbarvením je většinou hnědák, bělouš nebo ryzák, výjimečně se vyskytnou i vraníci.
Kaspický pony je přátelské, velice inteligentní a ochotné zvíře. Je odvážný, ale ne vzdorovitý a hřebce mohou ovládat i děti.
Protože má kaspický pony šikmou lopatku, dobře vázanou s kohoutkem, má dlouhý, nízký a elastický, dostatečně rychlý chod. Říká se, že tento kůň "plave". Kaspik se větším koním vyrovná ve všech chodem kromě trysku. Je pozoruhodné, že tak malý kůň má vrozené skokanské vlohy a třebaže je velmi temperamentní, je ovladatelný i dětmi. Protože jeho předkové většinou byli užívíni k tahu, zvyká si velmi rychle na postroj. Poníci, kteří byli postupně prošlechtěni v jiném životním prostředí, se jen málo podobají těm původním z Amolu nebo dokonce obrázku z Dareiova pečetidla. Šlechtění, nejlepší péče a výborná kvalita píce nesmírně zlepšily tělesnou stavbu těchto koní. Především je však velmi cenné uchování genů původních primitivních typů jako genové rezervy.
| Vaše reakce k článku |
