Kabardinský kůň je kavkazské horské plemeno a je považován za nejlepšího horského koně na světě. Typická je pro něj nesmírná kondice, jistý krok, jezditelnost a houževnatost. Pracovně byl a je využíván jako jezdecký kůň a soumar v obtížném horském terénu. Kromě toho se čím dál častěji uplatňuje v distančním sportu. Populace tohoto plemene se bohužel stále zmenšuje, například v Německu jsou 3 uznaní plemeníci a pár klisen. Hřebčíny v Rusku jsou po rychlém úpadku v posledních 15 letech nyní teprvě opět v obnově. Dá se říci, že ti zbývající "neruští" koně představují důležitou genetickou rezervu.
Kabardinec dostal jméno podle svého domova v severním Kavkazu - území Kabardinsko-balkarské autonomní republiky. Je to kopcovitá krajina kolem Stavropolu a Kubanu.
Kabardinští koně jsou potomky mongolského typu stepních koní "primitivního" původu, ale protože žijí mezi Černým a Kaspickým mořem, ovlivnili je také orientální koně z pohraničních oblastí Turecka, Iráku, Kurdistánu a Íránu, takže jejich typ a charakter je výsledkem jak působení místního prostředí, tak i vlivu přikřížení jižních koní. Kabardinský kůň bývá často křížen i se sousedím karabachem. Některé klisny jsou zapouštěny plnokrevnými hřebci, a tak vzniká větší a rychlejší anglokabardin - nejlepší z nich mají 25 až 75 procentní podíl krve plnokrevníka.
Kabardinec je jako plemeno připomínán už v 16. století. V 17. století se stal proslulým nejprve ve státech sousedících s Kavkazem, ale později ještě dál, až se stal nejlepším horským koněm na celém území někdejšího SSSR.
Během ruské revoluce v roce 1917 bylo mnoho kabardinských koní ztraceno. Ovšem již v roce 1920 se v hřebčínech Kabardin-Balkar a Karačajevsko-čerkeském začalo pracovat na záchraně a zušlechtění plemene. Následkem toho byl pak odchováván silnější typ, přiměřenější pro zemědělskou práci a vhodný také pro armádu. Nejlepší kabardinci pocházejí z hřebčínů Malokaračajevského a Malkina, kde se chovají přes léto na horských pastvinách ve vysokých polohách a v zimě na úpatí hor.
Tito koně mají pozoruhodnou schopnost překonávat strmé horské průsmyky, říční brody a pohybovat se i ve vysokém sněhu. Mají také neomylný orientační smysl, díky kterému můžou pokračovat v cestě i po tmě nabo za husté horské mlhy. Plemeno je neuvěřitelně houževnaté i odolné a jako mnoho asijských plemen i vytrvalé. Během závodu v roce 1935 a 1936 při cestě kolem Kavkazu urazili kabardinci 3000 km za špatného počasí za 37 dní. Takový výkon nebyl zaznamenán u žádného jiného plemene.
Uplatnění kabardince jako horského koně určuje i jeho tělesnou stavbu i předpoklady. Disponuje chody, které při co nejmenším vynaložení energie vykazují velkou prostornost. Akce je přiměřeně nízká, ale prostorná, což umožňuje výjimečně měkký pocit při ježdění. Krok je pravidelný a rytmický, klus a cval lehký a hladký. Někteří koně mají i vrozený mimochod. Říká se, že mimochod, vyskytující se u všech koní mongolské krve, pochází od oblíbených koní Čingischána.
Kabardinský kůň má dlouhou hlavu, která je v souladu s celkovými proporcemi. Je suchá, často s lehce vyklenutou čelní-nosní linií - působí dojmem stepního koně, jehož kořeny sahají ke koni Przewalského a tarpanovi. Kůže na hlavě je jemná. Uši jsou velké, ostré a pohyblivé. Krk je středně dlouhý, rovný a dobře osvalený. Přechází do poměrně rovného kohoutku, který dává plecím těžkopádný vzhled. Plec nemá dostatečně šikmou lopatku, ale přesto má kůň velké pohybové schopnosti. Hřbet je krátký a rovný, zadní část se od kříže svažuje. Bedra jsou silná. Trup je příliš mohutný, než aby byl hezký. Postavení zadních nohou je úzké a často šavlovité, vhodné do hor a nemělo by být posuzováno jako vadné, nýbrž jako přizpůsobení chovné a pracovní oblasti. Pro toto plemeno jsou typická pevná kopyta. Kůň se nemusí kovat ani do nejtvrdších terénů. Přední nohy jsou dobře stavěné. Jsou pevné a čisté, s výraznými šlachami, zdravými klouby a pevnými holeněmi. Obvod holeně je 17 - 20 cm, což je dostatečný rozměr vzhledem ke stavbě těla. Typickým znakem kabardinského koně je hustá hříva a ohon, které se často vyskytují u horských plemen.
Převládajícími barvami jsou hnědá, tmavě hnědá a černá, většinou bez bílých odznaků. Hřebci dosahují výšky cca 153 cm, klisny 150 cm. Délka těla se pohybuje kolem 153 cm. Hříbata odchovaná v Německu vykazují větší růst, který dosahuje až 162 cm a je způsoben lepšími podmínkami chovu. Také v Rusku se v poslední době objevil trend směřující k většímu kabardinskému koni.
Kabardinci jsou velice charakterní, živí a inteligentní. Dají se velmi dobře vycvičit, což je dědictví kabardince jako koně jezdeckých národů, kdy byl nejcennějším majetkem svého jezdce. Aby se předešlo krádežím, byli koně silně fixováni na svého pána, takže zloději se ze své kořisti příliš neradovali. Koně mají velice dobrý orientační smysl a extrémně silný stádový pud. Když byli ukradeni, našli rychle cestu zpět ke svému stádu ve velké vzdálenosti, a to i po několika měsících. Jsou to přátelé na celý život a půjdou s vámi kamkoliv.
V rámci testace mladých koní se jejich výkonnost prověřuje ve věku dvou let na dostihové dráze, plemeno však není specializováno na dostihy, ovšem hodí se výborně na všechny místní jezdecké sporty. Kabardinci se výborně hodí pro hornaté a kamenité oblasti. Nejsou výjimečně rychlí, ale vyznačují se dobrou rychlostí v kombinaci s překvapivou vytrvalostí. Plemenné rychlostní rekordy jsou: 1,54 min na 1600 metrů, 2,44 min na 2400 metrů a 1 hodina 41 min a 25 sekund na 50 km.
Kabardinský kůň je především jezdecký kůň, i když se obšas používá i v zápřeži. Je to atletický kůň, vyvážený, proto je i dobrým skokanem.
| Galerie obrázků - Kabardinský kůň | |
 Popis: Kabardinský kůň |  Popis: Kabardinský kůň |
 Popis: Kabardinský kůň |  Popis: Kabardinský kůň |
| Vaše reakce k článku |