Kalmycký kůň, Kalmyk, Kalmyskaya
Stepi mezi Kaspickým mořem a Manyčem, přítokem Donu. Dříve býval více rozšířen nejen na východ až k Altaji, kde byl pokřížen s koněm kirgizským a dal vzniknout koni sibiřskému, ale i na západ za Volhu, kde na zadonských stepích splynul se starým koněm donským a jinými kulturnějšími rasami, čímž se stal o něco vyšším než kůň kirgizský.
Vzácný.
Kalmykové byli lidé mongolského původu, kteří přišli do Ruska z Džungárie v 17. století. Vzali sebou ovce, skot a koně. Tito koně byli popisováni jako nepříliš pohlední, vytrvalí, odolní, středně velcí s lehkými chody a byli schopni přestát i extrémy počasí.
V roce 1986 proběhla expedice pořádaná Kalmyckou univerzitou. Jejim cíle bylo lokalizovat a sečíst stavy místních koní původního kalmyckého typu. Od roku 1943 totiž nebylo prováděno selektivní šlechtění a zbylá populace koní byla křížena s jinými plemeny. Účelem expedice bylo vyhledat typické představitele plemene a umístit je do původních východních regionů, kde mohl být kalmycký kůň lépe izolován a ochraňován. Celkově 2078 koní bylo zkoumáno a z toho 522 bylo vybráno jako typičtí představitelé starého kalmyckého typu.
Bývaly doby, kdy ve své domovině žilo kolem milionu těchto koní, v dnešní době jsou blízko vyhynutí.
145 - 150 cm
Kalmycký kůň je podobný kirgizskému, ale je vyšší a má hrubší hlavu, méně strmou lopatku a delší nohy.
Kalmycký kůň dospívá kolem 6 let. Jeho přirozenou domovinou jsou stepi a polopouště a ani v těchto podmínkách nevyžaduje přikrmování. Zajímavostí je, že kalmyk dokáže nabrat rychle na váze v době hojnosti a naopak v době nedostatku potravy dlouho přežívá ze svých zásob. Jeho kůže je silná, proto odolává lehce i nepřízním počasí. V zimě mu narůstá hustá podsada, která ho chrání před sněhem, deštěm a větrem. Lehce se dokáže pohybovat i v hlubokém sněhu.
| Vaše reakce k článku |