Lokajský kůň je horské plemeno chovné v Tádžikistánu na západním okraji Pamíru a také na jihu pohoří Ťan-šan.
Vznikl v 16. století zásluhou Lokajů, kočovného uzbeckého kmene, který se stěhoval na východ od Aralského
jezera. Zprvu to byla směs středoasijské krve, kterou později výrazně zlepšil příliv krve perské (jomuda) a také
karabaira, nejvýznamnějšího uzbeckého plemene. K dalšímu zušlechtění pak zváště přispěli orientální koně,
potomci arabů a turkmenských koní. V současnosti byl přikřížen terský kůň, arab, achaltekinský kůň a plnokrevní
hřebci.
Lokajský kůň je lehce stavěný, šlachovitý a otužilý kůň s velmi tvrdými kopyty. Výška se pohybuje kolem 150 cm. Krk je krátký a rovný a je v souladu s méně ušlechtilou hlavou. Nohy nebývají vždy korektní, postoj předních je volnější, nebývá u všech koní nejlepší. Stavba zadních nohou není zrovna ideální, jsou však silné a šlachovité. Barva bývá obvykle bílá, hnědá nebo ryzá s kovovým leskem. Někdy se vlní jako u baškira.
Stáda žijí na pastvinách po celý rok, přičemž na jaře přecházejí do vyšších poloh. Klisny se v souladu s kočovnickými tradicemi dojí k přípravě kumysu.
Plemeno je všestranně použitelné. Koně zajišťují dopravu přes neschůdné horské kraje, závodí, hrají kokpar (národní hra - jezdecký souboj o kozlí či beraní kůži) a často jsou využívaní jako soumaři. Lokaj se testuje na vytrvalost a účastní se závodů na dostihových drahách v Taškentu a Dušanbe. Je to velmi vytrvalý kůň. Denně může nést jezdce asi 80 km po horských stezkách rychlostí kolem 8 - 9,5 km za hodinu. Lokajský kůň se vyznačuje jistým krokem a je nenahraditelný při práci v horách, kde se nadmořská výška pohybuje mezi 2000 až 4000 metry.
| Vaše reakce k článku |
