Jsou krásní, lipicáni... refrén písně Hany Hegerové to říká jasně. Lipicáni jsou pojmem i pro ty, kteří se v koních vůbec nevyznají. Protože jsou krásní - ale nejen proto. Bílí koně se vždy těšili velké vážnosti a úctě. Svědčí o tom staré lidové rčení: "Kdo neseděl na bílém koni, neseděl na dobrém." Bělouši patřili k výsadám kralů. Za pradávných časů bývali chováni v posvátných hájích. Asi nejproslulejším ze všech bílých koní je lipicán.
Lipicán je tak dokonale spojen s vídeňskou Španělskou školou, že si témeř nelze představit jedno bez druhého. Ve skutečnosti se však tito bílí koně chovají skoro na celém územi někdejší rakousko-uherské monarchie, a nejen pro potřeby vídeňské jezdecké školy v rakouském Piberu. Plemeno se dosud chová v slovinské Lipici, odkud pochází. Drsná vápencová divočina podstatně ovlivnila jecho charakter. Chov lipicána se v posledních desetiletích rozšířil do mnoha evropských zemí a rovněž do Ameriky a Austálie.
Domovem Lipického koně je hřebčín Lipica. Leží na krasové planině 415 metrů nad mořem, několik kilometrů od známého přístavu Terst ve Slovinsku. Nedaleko se tyčí posvátná hora Triglav, která je i na státním znaku této země. Kdysi dávno byl tamníni obyvateli uctíván slovanský bůh téhož jména. Při jemu zasvěcených bohoslužbách prý byl na věštby používán kůň, na kterého nesměl nikdo vsednout. Kdoví, možná už tehdy se jednalo o prapředka dnešního lipicána. Hřebčín i jeho slavní bílí koně získali své jméno od vísky Lipica. Zdejší oblast byla odedávna proslavena chovem tvrdých a vytrvalých koní, kteří se výborně osvědčovali při dalekých obchodních cestách.
Pověstný hřebčín založil regent Karel Štýrský v roce 1580. Lipica je tedy jen o rok mladší než naše starobylé Kladruby nad Labem. Ostatně císař Rodolf II. který hřebčín v Kladrubech založil, byl synovcem zmiňovaného Karla Štýrského...
Karel Štýrský měl za cíl zásobovat vhodnými koňmi početné stádo arcivévodských stájí ve Štýrském Hradci a dvorní stáje ve Vídni. Španělská jezdecká škola (španělská proto, že užívala španělské koně), založená o osm let dříve, sídlila ještě v dřevěné aréně nedaleko císařského paláce. Devět španělských hřebců a 24 klisen, představitelů plemene, které dominovalo jezdectví až do 18. století, bylo do Lipice dovezeno z Iberského poloostrova. Španělští koně se tu nejen uchovali ještě po celé 18. století, ale také se dováželi. Avšak starý typ bylo stále těžší získat, a proto se často do chovu vpouštěli koně z Itálie (jako neapolitáni z Polesiny, Neapole), z Německa a z dánského Královského hřebčína Frederiskborgu. Všechny tyto chovy byly též budovány na podkladě španělských koní. Konečně v 19. století se projevil silný arabský vliv prostřednictvím bělouše Siglavi, který byl do hřebčína v Lipici zařazen roku 1816 jako 6-letý. Příležitostně také docházelo k pokusům využít v chovu plnokrevníky, ale výsledky nikdy nebyly dobré.
Celkem bylo šest hlavních hřebců - zakladatelů slavných kmenů. Byli to:
Bělouš, narozený roku 1795, kůň čistě španělského původu získaný z dánského dvorního hřebčína.
Černý neapolitán, narozený roku 1767.
Plavák, narozený roku roku 1779 v kladrubském hřebčíně.
Hnědák z Polesiny, narozený roku 1790.
Originální arabský hřebec narozený roku 1810, importovaný přímo z pouště.
Kladrubský bělouš narozený roku 1773 v Kladrubech.
Z původních 23 rodin dosud v Piberu existuje 14. V Piberu se pro Španělskou školu koně chovají od roku 1920, jen v době 2. světové války byl chov přesunut do bezpečí, a to do Houstoně na Šumavě v Československu (tehdy zabrané Německem). O záchranu tohoto chovu se významně zasloužil plukovník Hubert Rodolfski, bývalý důstojník čs. armády, pozdější velitel hiposložek armády německé.
Krasová oblast a její kamenitá půda v okolí Lipice výrazně ovlivnily charakter plemene a dodaly mu vysoké kvality.
V lipickém hřebčíně bylo vždy zvykem chovat bělouše, protože ti se jevili pro důstojnost císařského domu jako nejvhodnější. Samozřejmě, že zde existovali, a to až do 18. století i koně jiných barev. Obraz George Hamiltona z roku 1727 představuje chovné klisny z Lipice, mezi nimiž jsou vranky, hnědky, plavky i klisny krémové včetně drobně skvrnitých. Pozdější rytiny, patrně od Ridingera, zachycují i koně skvrnité, piebaldy a skewbaldy. Moderní lipicáni z Piberu jsou vesměs bílí - hříbata se rodí tmavá a postupně vybělují. Příležitostně se vyskytují i hnědáci, kteří se však do dalšího chovu nezařazují. Je tradicí vždy jednoho hnědáka chovat přímo ve Španělské škole.
Piberský lipicán je středního rámce, měří málo přes 152 cm, ale některé linie, zejména kočárové typy, mohou být vyšší. Objektem chovu v Piberu byl kůň barokního typu, robustní, se silnými končetinami, mocnou zádí a silným krkem. Často se vyznačuje i mírným klabonosem starošpanělského plemene.
Lipicán dospívá pomaleji, ale za to se dožívá vysokého věku. Není výjimkou, když se ve Španělské škole nebo na závodním kolbišti setkáme s lipicánem starším 20 let. Tito koně se běžně dožívají 30 i více let. A co více - vetšinou ve výborné formě, protože jsou proslulí svým pevným zdravím.
Hlava lipicána je obvykle velice hezká, mírně klabonosá a pěkně zavěšená na krku. Někdy se na výrazu hlavy projevuje arabský vliv, ale většinou je celkový dojem španělský. Kohoutek je často méně výrazný a plece je v souladu s jeho tvarem, který stejně dobře vyhovuje pro zápřah i pro ježdění. Důsledkem toho jsou chody spíše vysoké, než dlouhé a nízké. Krk je středně dlouhý, výše nasazený a vysoko nesený. Tělo je kompaktní, hluboké a svalnaté, s dostatečně hlubokým hrudníkem. Lipicán není stavěn na rychlost, ideálně však vyhovuje drezurním disciplínám, protože má mohutnou záď. Jemný, hedvábný ohon je vysoko nasazený. Pro lipicána jsou charakteristické krátké, pevné končetiny s plochými klouby, dostatatečným obvodem holeně a tvrdými, pěkně utvářenými kopyty, která jsou památkou na kamenitý kraj kolem Lipice.
Lipicáni mívají výbornou povahu. Ochotně se podřizují výcvikové kázni, aniž by ztratili svůj ohnivý temperament. Jsou velmi učenliví, vynikají vysokou inteligencí.
Lipický kůň se využívá ve Španělské jezdecké škole. To je nejstarší jezdecká akademie na světě. Předcházela jí akademie pro vzdělávání a přípravu mladých šlechticů v jezdeckém umění založená roku 1572 při habsburském císařském dvoře. Původně nešlo o drezurní soutěže, ale o klasické jezdecké umění, potřebné a využívané na bojištích. Tam byla dokonalá přiježděnost koní životně důležitá, protože na ní mnohdy závisel život jezdce. "Španělskou" začala být jezdecká škola ve Vídni nazývána proto, že se tu nejdříve začalo používat koní španělských, tenkrát pro tuto přípravu nejvhodnějších. Lipicáni přišli až později. A také původní škola byla v roce 1735 nahrazena novou. Tato jezdecká škola vznikala v době největšího rozkvětu rakouso - uherské monarchie, přežila její rozpad, dvě světové války a existuje dodnes. Rakousko ji zachovává jako součást svého kulturního dědictví. Pravý milovník by si toto nádherné koňské divadlo neměl nechat ujít. Z lóží a galerií za svitu starých kříšťálových lustrů lze sledovat tréninky i slavnostní jezdecká vystoupení jezdců v dobových kostýmech, doprovázená Mozartovou, Chopinovou či Bizetovou hudbou. Tady jsou právě lipicáni, zásadně bílí hřebci, cvičení k vysoké drezuře. Každoročně do zdejší koňské akademie přichází z Piberu kolem deseti tříapůlletých hřebců. Sedlají se však až ve věku pěti let. Do té doby mají dostatek času, aby přivykli prostředí a tréninku.
Ačkoli je lipicán využíván především k drezúře, využívá se i jako kočárový kůň. K tomuto účelu je oblíben především v Evropě.
Výcvik je dlouhodobý. Kůň se nejprve učí chodit v přirozeném postavení, dosahovat rovnováhy a nakonec se požaduje umělé vzpřímení, velké zaúhlení kloubů a dokonalá pravidelnost chodů. Závěr základního výcviku tvoří piaffa, což je krok na místě. Právě tento cvik je základem vyššího jezdeckého výcviku. Koně musí vzbuzovat dojem, jako by tančili na hudbu. Koně se učí pasáž, což je jakýsi "vydržený klus", vzpomalený a majestátní, vycházející z přirozeného pomalého volného pohybu hřebce.
Nejobtížnějšími cviky jsou figury nad zemí, tzv. airs. Jsou považovány za nejvyšší vrchol jezdeckého umění. Nejprve se nacvičují tzv. z ruky. Znamená to, že jezdec je na zemi a pracuje s koněm pouze na otěžích nebo na lonži. Skoky, které jsou později prováděny, ať už s jezdcem, nebo bez něho, mají poeticky znějící názvy jako levada, kurbeta nebo kapriola.
Při levadě kůň sevře zadní nohy, přikrčí je, přenese na ně váhu těla a jeho přední část zvedne do vzduchu. Přední nohy jsou pokrčeny pod tělo. Kůň působí, jako by se chtěl vzpínat, ale nohy má skrčené. V této pozici musí setrvat několik okamžiků.
Je to vlastně post levady, ale v této pozici kůň několikrát skočí dopředu, aniž by se předníma nohama dotkl země.
Krupáda je cvikem nad zemí. Zase je výchozí postoj z levady, při odskoku dopředu přitáhne zadní nohy pod tělo.
Kapriola, neboli kozí skok, je nejtěžším skokem. Kůň zvedne předek, zadní nohy přidřepne těsně k zemi a pak odskočí směrem nahoru a kupředu. V okamžiku, kdy je tělo v horizontální pozici nad zemí, kůň obě zadní nohy vymrští dozadu. Zajímavé je, že při předvádění těchto cviků jezdci obvykle nemívají třmeny.
| Galerie obrázků - Lipicán | |
 Popis: Lipicán - levada |  Foto: Zuzana VlčkováPopis: Lipicán ve stáji vídeňské Hofreitschule |
 Foto: © František KlauserPopis: Základní stádo klisen s hříbaty - Piber, Rakousko | |
| Vaše reakce k článku |