Střediskem chovu tohoto plemene byl po několik staletí stát Marwar neboli Džodpúr (Jodhpur) v dnešním Rádžastánu v severozápadní Indii. Tradiční vládci Marwaru, Rathorové, představovali ideál rádžputského bojovníka a marawští koně měli stejně slavnou pověst jako jejich jezdci. Za vlády mughalského císaře Akbara (1542 - 1605) tvořili Rádžputové z této oblasti císařskou jezdeckou armádu o 50 000 šavlích. O tři století později, během první světové války, jejich potomci, huláni z Džodpuru, vedení sirem Pratapem Singhem spolu se svými druhy ve zbrani z Hajdarabádu a Maisúru zvítězili v roce 1917 pod velením generála Allenbyho u Haify.
Oblast původu tohoto plemene se rozkládá na severozápad od Indie, na hranicích Afghánistánu, Uzbekistánu a Kazachstánu a patrně především v Turkmenistánu. Pokud předkové marwari skutečně přišli z těchto krajin, mohou jeho vztahy sahat až ke koni mongolskému, stejně jako ke koním typu araba, kteří převládají v dnešním Íranu a na stepích na sever od Černého moře a Kaspiku. Marwari se výrazně podobá turkmenským koním i plemenům z přilehlých oblastí, ale žádný z nich nemá typicky stočené uši. Když Mughalové na počátku 16. století dobývali Indii, přivedli s sebou do oblasti dnes nazývané Radžastán koně turkmenského typu, a ti zde byli pravděpodobně užíváni jako doplněk rádžaputského stáda. Nepochybně tu také exitují vztahy ke gudžárátskému plemeni kathiawari, nejblížšímu sousedovi marwarského koně. Rozdíly mezi nimi jsou pravděpodobně následkem silnějšího vlivu arabského koně. Marawi si uchoval svůj původní nezaměnitelný charakter.
Vývoj plemene marwari podporovali především tradiční vládci Marwaru, Rathorové, kteří chovali nejušlechtilejší hřebce pro vlastní chov a přísný výběrový chov prováděli již ve 12. století.
Po staletí, v dobách před i po rozvoji říše Mughalů, která byla založena v. 1526, indická knížata prakticky neustále válčila se svými sousedy. V roce 1193 ztratili Rathorové své království Kanaudž. Přeskupili se a ustoupili do nejnehostinnější a nejzazší oblasti západní Indie, do Velké indické pouště a do pouště Thar. Vlastnictví koní bylo pro ně otázkou života a smrti, a tak podobně jako Izmael, bájný předek arabských beduínů, začali chovat koně, kteří byli dost silní a odolní, aby přežili, a dokonce vzkvétali v pouštních podmínkách. Vytvořili tak koně schopného snášet mimořádné horko i chlad, velmi zdravého, nesmírně skromného a vytrvalého, způsobilého pracovat i při chudičkém krmení a cestovat na dlouhé vzdálenosti velkou rychlostí.
Tehdy začaly vznikat legendy o vytrvalosti marwari a o jeho hrdinských výkonech. Tyto pověsti vyprávějí o koních překonávajících pouště, vyskakujících v bitvě do haudy na hřbetě válečného slona a o neuvěřitelných skocích, jimiž ve chvílích ohrožení zachraňují život svého jezdce. Pravdou však je, že starobylí marwarští koně měli obdivuhodné schopnosti. Jejich odvaha a oddanost člověku byla pýchou rádžputských bojovníků. Ti tvrdili, že čistokrevný marwari, i když utrpí v bitvě těžké zranění, nikdy svého jezdce neshodí a nepadne, dokud ho neodnese do bezpečí. Když je raněn jezdec nebo je stržen z koně, stojí nad ním jako stráž a kouše a odhání každého, kdo by se chtěl přiblížit.
Ve třicátých letech minulého století se vlastnosti plemene poněkud zhoršily a čistokrevný marwari byl zachráněn jen díky maharádžovi Umaidovi Singhji. Dnes je čistota chovu také ohrožena, ale jsou podnikány kroky k uchování tohoto plemene, a to z iniciativy vnuka Umaida Singhji, maharádži Gadž Singha II. Asociace chvatelů marwarských koní každoročně pořádá přehlídku marwari a skotu pod záštitou rádži Bhupat Singha z Umaid Nagaru, znalce plemene marwari a jeho energického ochránce.
Nejlepší jedinci marwari v kohoutku měří 150 cm a jsou velice elegantní. Toto plemeno je silné a pružné, výborně osvalené, s dlouhými končetinami a velmi tvrdými kopyty, která se jen velmi zřídka kovají - maximálně ve zvlášť kamenitých oblastech. Marwari se často pohybuje přirozeným mimochodem, jímž se vyznačuje mnoho původních asijských kmenů koní a kterému se v místním nářečí říká revaal. Jako všichni pouštní koně má velmi jemnou a hedvábnou srst. Převládá hnědá barva, ale vyskytují se i ryzáci, palominové, strakáči piebald nebo skewbald. Podobně jako u kathiawariho se věnuje velká pozornost chlupovým vírům na těle koně. Měření jsou založena na šířce prstu, jenž se má rovnat pěti zrnkům ječmene. Pro zajímavost, délka hlavy může kolísat mezi 28 a 40 prsty a čtyřnásobek se má rovnat vzdálenosti od temene ke kořeni ocasu.
Hlava na první pohled upoutá tvarem uší, která jsou špičkami stočená k sobě. Někdy bývá hlava poněkud těžší. Nohy jsou pevné a čisté a nemají sklon k nemocem nebo kulhání. Kopyta jsou mimořádně kompaktní a málo se opotřebovávají. Tělo je silné a pružné a má svalnatá bedra a hluboký hrudník. Zadní nohy mívají většinou kravský postoj, což je normální u koní z těchto oblastí.
| Galerie obrázků - Marwari | |
 Foto: Col. Umaid SinghZdroj: Breeds Of Livestock (www.ansi.okstate.edu/breeds) Popis: Marwari |  Foto: Col. Umaid SinghZdroj: Breeds Of Livestock (www.ansi.okstate.edu/breeds) Popis: Marwari |
 Foto: Col. Umaid SinghZdroj: Breeds Of Livestock (www.ansi.okstate.edu/breeds) Popis: Marwari |  Zdroj: www.equiworld.netPopis: Marwari |
 Zdroj: www.equiworld.netPopis: Marwari |  Zdroj: www.equiworld.netPopis: Marwari |
 Zdroj: www.equiworld.netPopis: Marwari |  Zdroj: www.equiworld.netPopis: Marwari |
 Zdroj: www.equiworld.netPopis: Marwari |  Zdroj: www.equiworld.netPopis: Marwari |
 Zdroj: The International Museum Of The Horse (www.imh.org)Popis: Marwari |  Zdroj: The International Museum Of The Horse (www.imh.org)Popis: Marwari |
| Vaše reakce k článku |