Norická klisna (Foto: Renáta Kolářová)
Mnoho lidí považuje chladnokrevníky za těžkopádné, pomalé a nemotorné koně. A právě norický kůň, neboli norik, je zářným příkladem opaku. Energický, svalnatý a přesto mírumilovný a elegantní kůň, jemuž proudí v žilách také krev temperamentních iberských koní, je mezi chladnokrevnými plemeny klenotem, který vybrousila k dnešní dokonalosti dlouhá staletí pečlivé šlechtitelské práce...
Norický kůň, Norik, Noriker
Evropa.
Běžný.
Norik pochází z oblasti Alp na jihu Rakouska.
V dobách, kdy ještě oblast rakouských a bavorských Alpy spadala pod římskou říši a jmenovala se "Noricum", zde probíhal čilý obchod se solí. Římské legie proto potřebovaly silné koně, kteří by unesli těžký náklad a byli zároveň natolik obratní a odolní, aby jim nečinilo potíže překonávat těžko schůdné alpské průsmyky a pohybovat se po dlážděných cestách. Přestože Římané nikdy nebyli valní jezdci, vydělávali na chovu koní a budovali ve všech částech své rozsáhlé říše hřebčíny. Předky norika byli pravděpodobně příbuzní těžkých válečných koní, kteří se chovali v Juvavu (poblíž dnešního Salcburku).
Ne náhodou je norik blízkým příbuzným rakouského haflinga a italského aveliňského koně. Všechna tři plemena se vyvíjela paralelně v přilehlých oblastech Alp.
Dnešním domovem norika je Salzburg a hřebčín Juvanum. Mniši tam ve středověku převzali dědictví Římanů a pokračovali v chovu. S podporou arcibiskupa ze Salzburgu byl pro chov norika už roku 1565 zřízen hřebčín, což dokládá, že norik je starobylé plemeno s dlouhou historií. V průběhu 16. století probíhala opakovaná křížení se španělskými koňmi k zušlechtění plemene. Pozdější příliv krve koní clydesdalských, belgických, holštýnských a normandských se ukázal jako nevhodný a další zušlechťování bylo ukončeno.
Plemenná kniha norika byla založena roku 1903, kdy bylo registrováno 450 hřebců a 1 000 klisen. Původně existovaly dva typy noriků – lehčí oberlandský a těžší pinzgavský. V dnešní době je uznáváno několik rázů, např. bavorský (neboli jihoněmecký chladnokrevník). V Rakousku dnes žije asi 8000 noriků a v Barovorsku 1000. Řád plemenné knihy je velmi přísný, a tak jsou do ní zapisováni pouze ti nejkvalitnější koně.
163 - 173 cm
Není tak těžký jako například peršeron, jeho výška se pohybuje mezi 163 – 173 cm a váha kolem 700 – 900 kg. V poměru k těžší hlavě jsou oči a uši spíše malé, čelo je široké, profil rovný. Krk je krátký a silný, plece dobře tvarovaná a hodně svalnatá, kohoutek nevýrazný, hrudník hluboký, široký s dobře klenutými žebry. Záď je svalnatá a souměrná, obvykle štěpená. Nohy jsou zdravé a silné, klouby čisté. Norik bývá často "přestavěný", tj. jeho záď je výš než kohoutek. Z tohoto důvodu mívá často měkčí hřbet.
Ačkoliv se norik vyskytuje téměř ve všech barvách, nejvíce cenění jsou skvrnití koně, známí pod názvem "tygři", nebo "hermelíni". Oblíbeni jsou také tmaví ryzáci se světlou hřívou, ale vídáme všechny typy ryzáků, vraníky, bělouše i hnědáky.
Norik je mimořádně odolný a schopný přežít v extrémních klimatických podmínkách dokonce i bez přístřeší. Norik je velmi klidný, vytrvalý a ochotný pracovat. Je neobyčejně dobromyslný, snadno se ovládá a učí novým věcem, přesto je silnou osobností.
Typickým využitím pro norika je práce v lese, či zemědělství. Díky svým pohodlným chodům a vstřícné povaze je často využíván pod sedlem pro těžší jezdce – ne každý norik se však pod sedlo hodí kvůli již zmíněnému měkčímu hřbetu.
Také v českých zemích se norik dřívě hodně využíval a na území severní Moravy a Slezska vznikl tzv. slezský norik .
| Vaše reakce k článku |
