Oldenburský kůň byl vyšlechtěn v 17. století jako kočárový kůň, který se také hodil pro práci v zemědělství. Během staletí chovatelé přizpůsobovali toto plemeno požadavkům trhu, přikřižovali krev právě vyhledávaných plemen, ale i při takovéto plemenitbě se snažili udržet jednotný typ. Oldenburský kůň 17. století byl typický tažný kůň s vysokou karpální akcí a dosti strmou plecí. Za posledních sto let se však změnil v daleko elegantnějšího jezdeckého i lehkého tažného koně. Významnou typovou přestavbu zaznamenal jeho chov ještě v 60. - 70 letech minulého století.
Oldenburský kůň pochází z provincií Oldenburg a Východní Frísko a jeho základem byli starofríští koně, kteří obývali oblasti mezi řekou Vezerou a holandskou hranicí. Za přeměnou tohoto plemene v kočárového koně vděčíme nadšení vládce Oldenburgu, hraběte Antona Günthera z Oldenburgu (1603 - 1677). Tento šlechtic dovezl španělské a neapolské koně, v obou případech plemena s berberskou krví, tehdy velmi známá a považovaná za nejvýznamnější a nejcennější v Evropě. V chovu využíval zejména bílého hřebce Kranicha, potomka významné španělské linie a pravděpodobně velmi podobného našim kladrubákům, kteří se tehdy v Kladrubech chovali už bezmála sto let, od roku 1579.
Během dalšího století urazil starý klabonosý oldenburg dlouhou cestu k ušlechtilejšímu kočárovému koni, který v případě potřeby nevypadal špatně ani pod sedlem. Ačkoliv byl mnohem hodnotnější než jeho předchůdci, uchoval si velikost, hloubku trupu i ranost svého plemene, což je pro tak mohutně stavěného koně neobvyklý rys.
V posledních desetiletích 18. století se do Oldenburska dostali vedle španělských, neapolských a berberských koní také angličtí polokrevní hřebci. Tito polokrevníci s krví raných plnokrevníků a norfolkských "cestovních" klusáků byli dovezeni jako zušlechťující prvek. Po tomto počinu následovala delší, citlivá doba stabilizace. Příliv další cizí krve se potom objevil ve větší míře teprve koncem 19. století. Kolem roku 1879 se znovu uplatnili angličtí plnokrevíci, a to z jedné linie odvozené od nikdy neporaženého Eclipse, potomka Darley Arabiana a zakladatele čtyř uznávaných linií plnokrevníků.
Stejně jako využití plnokrevníka bylo důležité i zavedení osvědčeného clevelandského hnědáka. Kdysi ovlivněn španělskou krví a nepřekonatelný jako tažný kůň svou životností a silou, se stal clevelandský hnědák přirozeným protějškem anglického plnokrevníka a také výborným skokanem. Do chovu se také dostali kříženci hannoverských koní, ale největší vliv měli normandští koně (základna pro Selle Francais) prostřednictvím Normana 700, hřebce pocházejícího od vylepšených norfolských roadsterů, kteří také měli krev Darley Arabiana. Po 1. světové válce se opět zvýšil zájem o produkci silných užitkových koní pro zemědělství. Potřeba tohoto typu koní poklesla teprve po 2. světové válce a chovatelé se opět snažili vyhovět trhu, kde převládala poptávka po užitečných a všestranných jezdeckých koních dostatečné hmotnosti, ale s dobrými prostornými a elastickými chody. Tak vznikl prototyp moderního oldenburga - byl to stále ještě velký, líbivý kůň, ale mnohem ušlechtilejší než jeho předkové.
V padesátých letech našeho století, kdy se kladl důraz hlavně na chov jezdeckých koní, byl do chovu zařazen normandský hřebec Condor, mající 70% krve plnokrevníka. V téže době byl dovezen také plnokrevník Lupus. Do té doby se především křížili plnokrevníci s některými hannoverány. Plemenná kniha byla založena roku 1861 a v roce 1892 byly zavedeny zkoušky.
Oldenburský kůň je v kohoutku vysoký 165 - 175 cm, ale může měřit až 180 cm. Obvod hrudi měří kolem 200 cm, holeň 23 - 25 cm a hmotnost dosahuje 700 kg. Hlava by se dala popsat jako jednoduchá, ale příjemná. Profil je rovný, nebo lehce klabonosý. Výraz je v podstatě přátelský a upřímný, v očích je náznak odvahy. Žuchvy jsou silnější a hlava je celkem dobře zavěšena na krku. Krk je dlouhý, vysoko nesený a velmi silný, držením stále ještě připomíná těžké karosiéry. Plece jsou silné, ale ne tak dlouhé, jako u plnokrevníka. V kombinaci s šířkou hrudníku neumožňují rychlý pohyb. Kohoutek je velmi dobře utvářen, hřbet je silný a dlouhý, záď velmi široká a silná a přispívá k mocné akci oldenburského koně. Ohon je nápadně vysoko nasazen a vysoko nesen. Zadní nohy jsou mimořádně silné a robustní. Klouby jsou velké, holenní kosti krátké. Největší pozornost se věnuje kvalitě kopyt. Ta musí svou velikostí odpovídat velkému rámci koně. Trup je hluboký a uchovává se dosud délku a celkovou linii kočárového koně. Záď má dostatečnou délku dobrého skokana.
Oldenburský kůň je nejmohutnější ze všech teplokrevných jezdeckých koní. Má rytmické a pružné chody a pohybuje se velice korektně, akce je vyšší. Ve zbarvení převládají hnědáci, tmaví hnědáci a vraníci, ryzáci a bělouši jsou vzácnější.
Povaha oldenburského koně je mimořádně dobrá, v průběhu šlechtění se na vynikající charakter velmi dbalo. Je to učenlivý a trpělivý kůň.
Oldenburský kůň je vynikající skokan spolehlivé povahy. Osvědčil se jako skvělý tahoun a všestranný hospodářský kůň. Díky prošlechtění v posleních letech se z něj stal i špičkový jezdecký kůň, vhodný pro drezuru, skokové soutěže, školní, rekreační a honební ježdění. Je hojně rozšířen po celé Evropě a dokonce i v Severní Americe.
Mezi slavné oldenburské koně patří například olympijský Bonfire, valach narozený roku 1983, nebo klisna Weihaiwei, která zvítězila v roce 1994 na mistrovství světa v parkurovém skákání s Frankem Sloothaakem...
| Vaše reakce k článku |
