Sunday Silence
Změnil novodobé dostihové dějiny Ameriky, přestože: "Tomu koni nikdo nevěřil!"
O toho koně - umíněného smolaře jménem Sunday Silence neměl nikdo zájem. Zatímco jiný kůň jménem Easy Goer byl aristokrat vyšlechtěný pro velká vítězství. Osud tomu chtěl, že se měli utkat na významném dostihu Kentucky Derby. Když se dražitel naposledy zeptal, kdo dá víc za Sunday Silence, dav v Hollywood Parku napjatě ztichl. Na vyvýšeném pódiu neklidně přešlapoval černý plnokrevník s klikatou bílou lysinkou na čele. Ticho narušilo jen odkašlávání několika diváků. Dražitelovo kladívko a hříbě odvedli z dražebního pódia. Jeho majitel Arthur Hancock stanovil minimální cenu na padesát tisíc dolarů, ale nabídky se zastavily na dvaatřiceti tisících. Byl březen roku 1988 a černé hříbě jménem Sunday Silence právě prohrálo podruhé - poprvé se neprodalo v Kentucky a nyní na nejvýznamnější kalifornské aukci plnokrevníků. Když Hancock zaváděl hřebečka do přepravního boxu, aby ho odvezl zpátky do Kentucky, vrtěl zkormouceně hlavou. Řidič náklaďáku pak dostal cestou domů infarkt a skutálel se i s vozem z texaské silnice. Místní veterinář koníka posešíval a za dva týdny ho poslal domů.
Nedlouho poté hříbě poprvé uviděl Charles Edward Whittingham. Ve svých pětasedmdesáti letech byl nestorem amerických trenérů plnokrevníků. V jeho osobnosti se spojoval drsný venkovan s okouzlujícím a moudrým pánem. Dostihové koně začal trénovat v době hospodářské krize, kdy třetí místo v závodě vynášelo tak na to, aby si člověk mohl nacpat břicho fazolemi nebo si dát kousek másla na bramborovou kaši. Whittingham buď musel vyhrát, nebo by hladověl. A tak vyhrával! Z tohoto období si odnesl neochvějnou zásadu, že práce je vždy na prvním místě a vše ostatní musí jít stranou. "Se spaním se toho moc nenadělá," řekl jednou, když ve čtyři ráno dorazil na dráhu, aby začal svůj pracovní den. Když hřebce Sundayho Silence nikdo nekoupil, Hancock nabídl poloviční podíl na tomto koni svému dlouholetému příteli Whittinghamovi za pětadvacet tisíc. Whittingham si s ním plácl, i když vlastně kupoval zajíce v pytli. A když teď konečně koně uviděl, nadšeně zrovna nevypadal. Sunday Silence hleděl na svět se vzpurností mladistvého deliventa. Při chůzi mu hlezna, protáhlé klouby tvořící spodní část zadních nohou, skoro drhla o sebe. Zadek měl málo osvalený a hrudník sice hluboký, ale úzký. Whittingham usilovně přemýšlel, co hezkého by o něm mohl říct. "Víš, někdy tě kůˇn překvapí," prohodil.
Sunday Silence se záhy začal připravovat na dráhu dostihového závodníka. Od počátku byl svéhlavý a odmítal se podřídit - v boxu i na dráze byl plný elánu. Každé ráno za svítání, kdy Whittinghamovi koně čekali, až je vypustí do výběhu, tohle hříbě poskakovalo a vzpínalo se na zadní. Ve čtyřicetihlavém stádě se pro ostatní stal hrozbou, dokoce přímo nebezpečím. Vypadalo to, jako by se vynořil z časů, kdy se na koně ještě pořádaly štvanice a jejich životní cesty byly vedeny jen strachem a hladem. Sundayho zajížděla žokejka Pam Mabesová. Snažila se řídit se Whittinghamovým předepsaným postupem: krok, pak klus a nakonec cval. Hřebci to ale připadalo příliš sešňerované. Místo kroku poskakoval a vyhazoval. Mabesová se ho snažila zvládnout, až na ni Whittingham zakříčel: "Povol mu!" V tu chvíli Sunday Silence vyrazel a zanechal své slušně vychované kolegy ze stájí za sebou v oblaku prachu. "Charlie, víš určitě, že na toho koně nechceš posadit někoho jiného?" zkusila trenéra přemluvit Pam Mabesová a dodala: "Abych řekla pravdu, trochu se bojím."
"Ne, holka, jezdíš ho dobře," usmál se Whittingham koutky úst. Mabesová brzy zjistila, že všechno jde, pokud je Sunday Silence neustále v pohybu. Nedokázal stát úplně klidně. Chtěl prostě běžet - jak nejrychleji to svedl. Čím víc dřel, tím líp se choval. Když mu Mabesová přitáhla otěže, aby ho přibrzdila, sklonil hlavu mezi přední nohy a zarazil tak prudce, až jezdkyně málem vyletěla ze sedla. "Sunday, přestaň!" kríčela na něho každou chvíli. Brzy se po farmě začalo hřebci říkat "Sunday Přestaň".
Celý ten čas se Whittingham snažil v tom darebákovi probudit dostihového koně. Po šesti desátkách let mezi plnokrevníky dokázal v Sunday Silenci i přes jeho tělesné nedostatky nebbo psychickou nezralost rozpoznat skryté možnosti. Začal mu dopřávat trochu víc prostoru. Připomínal svým lidem, aby ke koni přistupovali trpělivě, vlídně, ale důsledně. Dřív než Sunday Silence poprvé najel na start, se na opačném konci země, na východním pobřeží, objevilo statné hříbě s kaštanově hnědou srstí a vyhrálo dva významnější dostihy v newyorském Belmont Parku. Všem kolem připadal jako budoucí dostihová jednička a jednali s ním jako s králem. Jmenoval se Easy Goer a koncem roku 1988 se stal horkým favoritem na Kentucky Derby 1989.
Sunday Silence na západním pobřeží byl v té době sotva maličkou jiskřičkou na radaru. Prohrál první dostih, vyhrál další a při posledním startu v roce 1988 doběhl druhý. Nedostal se do novinových titulků ani nezískal klub fanoušků, ale Whittinghamovi to stačilo. Příští rok nechal 2. března za sebou šest bezvýrazných soupeřů a vyhrál svůj první dostih nové sezóny. Po dalším vítězství dostal Hancock množství nabídek, aby prodal svůj podíl. "Co myslíš, že mám dělat, Charlie?" zeptal se partnera. "Dělej, co uznáš za vhodné," odpověděl Whittingham a nezapomenul připomenout: "Tomu koni se může stát cokoliv. Koně jsou jako čerstvé jahody - můžou se do rána zkazit."
Osmého dubna 1989 otřásly americkým dostihovým sportem v rozmezi půldruhé hodiny dvě bomby. V 16.15 na dostihové dráze Aqueduct na Long Islandu porazil Easy Goer na hlavu své soupeře v Gotham Stakes. Doběhl o třináct délek před druhým koněm a jeho čas byl jen o zlomek horší než letitý americký rekord na jednu míli (1600 metrů). Easy Goer se ještě nestačil uklidnit v boxu, když o čtyři a půl tisíce kilometrů na západ dotančil Sunday Silence do sedliště na Santa Anita Derby. Když se jeden reportér Whittinghama, co říká Easy Goerovu vítězství, trenér se vyjádřil uznale. Pak ale dodal: "Když jsem si to naposled měřil, Kentucky Derby dělá míli a čtvrt (2000 metrů)."
Dvacet minut nato zvítězil Sunday Silence v Santa Anita Derby o jedenáct délek a navíc zaběhl 1800 metrů s lehkostí, která byla před Kentucky Derby víc než slibná. Po mnoha letech měly americké dostihy najednou dva velké rivaly: Sundayho na západním pobřeží a Easy Goera na východním. Nikdo si nedokázal vybavit derby, do jehož startu zbýval necelý měsíc, v nemž by byly sympatie fanoušků rozděleny podle zeměpisné polohy. Když Sunday Silence a chvíli po něm Easy Goer dorazili do Churchill Downs nedaleko kentuckého Louisvillu, začalo intenzivní přetřásání jejich rozdílností. Zatímco Easy Goer byl sošný krasavec, Sunday Silence byl okouzlující darebák. Zmohutněl mu hrudník i svalstvo a jako doplněk ke své výšce si vypěstoval sebevědomou chůzi. Ale dostihové stránky novin hlasitě vychvalovaly Easy Goera s modrou krví a vytrubovaly jaho nadcházející korunovaci jako nástupce legendárního Secretariata.
Arthur Hancock mezitím dostával bezpočet nabídek, aby prodal část podílu. "Jeden chlápek ode mne chce koupit čtvrtinu za půl milionu dolarů," vykládal Whittinghamovi, který mu odpověděl bez váhání. "Já nic neprodám." Ale Hancockovi nešly myšlenky na výhodný obchod z hlavy. V den, kdy se měla zveřejnit startovní listina, pozoroval Sundayho při tréninku na půl míle. I přesto, že drobně pršelo a bylo chladno, přišlo se na souboj Sundayho Silence a Easy Goera 6. května 1989 v Kentucky Derby podívat 123 tisíc lidí! Slavní a bohatí ve vznešených výšinách milionářské lóže i obyčejní fandové přeplňující obrovskou tribunu závodiště očekávali epochální dostih. Také předpokládali, že Easy Goer zvítězí. Značnou část z třiceti milionů dolarů vsazených na derby upsali sázkaři po celých USA právě na aristokratickou hlavu Easy Goera. Na první pohled ten poměr sázek zněl logicky. Easy Goer působil na svůj věk dospěle. Při každém vítězství si získával stále větší počet příznivců elegancí pohybu s neúprosně rychlým závěrem.
Nad Sundaym napriti tomu visel stále otazník. Je po pouhých šesti dostizích zkušený, aby se mohl Easy Goerovi postavit? Bude s to zachovat klid v téhle kentucké vřavě, která dokáže rozhodit i toho nejklidnějšího dostihového koně? Černý hřebeček si zvědavě prohlížel okolí, když ho podkoní Charles Clay vedl do sedliště. Sundaymu vřela krev, ale navenek byl klidný. Při zkušebním cvalu ztratil ztratil jeden z koní podkovu a závod byl o devět minut zdržen. Dokáže si Sunday Silence poradit s nečekanou nečinností? Přestože žokej Pat Valenzuela na chvíli sesedl, Sunday Silence stál klidně jako starý profík, soustředěný na nadcházející závod. V 17.42 konečně pole patnácti tříletků vyrazilo ze startovacích boxů. Čekalo se, že Sunday Silence poběží v počátečních fázích dostihu před Easy Goerem. A skutečně se na špici, v těsném závěsu za vodiči, prořítil kolem tribuny do prvního oblouku a na dlouhou protilehlou rovinku. Easy Goer si šetřil síly na finiš a cválal urpstřed stáda. Když se první koně přiblížili k poslednímu oblouku a do cíle zbývalo ještě asi půl míle (800 metrů), Easy Goer začal svého soka dohánět. Pat Day, kentucký idol žokejů na Goerově hřbetě, znal závodiště Churchill Downs jako svoje boty. Pohybem otěžínaznačil hřebci, aby přidal. V Sundaym však náhle zajiskřila skrytá energie, hřebec prudce vyrazil a zvýšil náskok o několik metrů. Easy Goera to nevyvedlo z míry, bušil kopyty do blátivé hlíny a Day nespouštěl z očí černý ocas hřebce před sebou.
Poslední čtvrt míle (400 metrů) Kentuckého derby tvoří rovinka, která poskytuje koním poctivou šanci vyhrát dostih, pokud na to stačí. Sunday Silence pořád vedl o tři délky - možná o osm metrů. Tento rozdíl však Easy Goer mohl dohnat několika skoky.
Pak natal podivný tanec. Sundayho vylekal křik diváků a vyděsil Valenzeulův bič. Kůň vybočil doleva, pak doprava a znovu dolava. Whittingham marně křičel z tribuny na Valenzuelu, ať zastrčí bič a ovládá ho rukama. Vypadalo to jako skutečná noční můra. Už se zdálo, že Sunday Silence dostih vyhrál, a teď najednou to vypadalo, že svou šanci zahodí.
Day Strhl Easy Goera doleva a jel na doraz, zatímco se před ním Valenzuela pořád snažil Sundayho srovnat. Do cíle zbývalo 140 metrů a Goerovi fanoušci si mysleli, že ještě mají naději. Ale pak už koně jako blesk proletěli cílem. Sunday Silence stále ještě kličkoval, proběhl však kolem bílých sloupků o dvě a půl délky před soupeřem.
Rozzářený žokej Valenzuela zastavil Sundayho a zamířil k padoku pro vítěze, zatímco Whittingham se ocitl v obležení příbuzných a přátel. Pořadatel přehodil vítězi přes šíji tradiční přikrývku zdobenou rudými růžemi. Whittingham i Hancock chvíli spokojeně pozorovali Sundayho. Vždyť tenhle jejich nevychovaný darebák, kterého nikdo nechtěl koupit, právě vyhrál ten nejdůležitější dostih.
Sunday Silence a Easy Goer se do konce své dostihové kariéry utkali ještě třikrát. Najprve Sunday Silence těsně porazil Easy Goera při Preakness Stakes v Baltimoru. Pak zase vzal Easy Goer Sundaymu naději na Trojkorunu a vyhrál newyorské Belmont Stakes. Naposledy se utkali 4. listopadu 1989 v nejvýše dotovaném závodě světa, Breeder´s Cup Classic o tři miliony dolarů. Sázející opět dávali přednost Easy Goerovi. A Sunday Silence ho naposled a definitivně porazil.
Od roku 1995 byl Sunday Silence nejdůležitějším plemeným hřebcem v Japonsku. Působil v hřebčíně Shadai Stallion Station na japonském ostrově Hokkaido. Roku 2001 připustil 221 klisen. V červnu 2002 začal mít zdravotní problémy, dostal infekci do nohy, překonal i srdeční selhání. Infekce nakonec hřebce udolala, a tak byl 19. srpna 2002 ve věku 16 let uspán.
| Galerie obrázků - Sunday Silence | |
 Zdroj: Archiv Já mám koně...Popis: Sunday Silence |  Zdroj: Archiv Já mám koně...Popis: Sunday Silence v Kentucky derby |
| Vaše reakce k článku |