Indonésii tvoří řetěz asi tří stovek ostrovů, z nichž největší je Sumatra. Na většině těchto ostrovů žijí malí primitivní koně jako sumba a jemu blízce příbuzný sumbava, ale jsou zde také koně zušlechtění arabskou krví, kterou v 17. století zajistili dovozem holandští osadníci. Všichni indonéští koně byli původně na ostrovy dovezeni a není pochyb, že většina z nich je odvozena od mongolských koní. Ti se totiž šířili na východ a na jich z hornatých oblastní Indie a sousedního Tibetu a odtud pak přes Thajsko nebo Čínu na ostrovy. Vliv primitivních koní je nejvíce patrný na koních ze Sumby a Sumbavy.
Koně sumba a sumbava jsou skoro k nerozeznání, ale pocházejí ze dvou různých ostrovů, jejichž jména nesou. Vyskytují se však ve značné části Indonésie, hlavně na Sumatře.
Nelze přesně zjistit, kdy a jakým způsobem se první ponyové dostali do Indonésie. První vlna mohla přijít buď z Indie nebo Číny. Později dovezli mnoho koní Holanďané a Portugalci.
Koně jsou malí, kolem 127 cm vysocí a mají velmi primitivní vzhled. Hlava je v poměru k tělu nápadně velká, profil bývá rovný nebo vyklenutý a všestranně se projevují vztahy k mongolskému koni a k jeho předkům. Tato příbuznost se projevuje i plavým zbarvením. Zpravidla světlou barvu srsti doplňuje tmavý úhoří pruh a černé nohy, hříva a ohon, někdy i černé zebrování na nohou. Tito koně se také značně podobají čínským plemenům, s nimiž mají společné předky, ale celá jejich tělesná stavba je lepší a ostrovní koníci jsou mnohem hbitější a obratnější. Krk ponyho je krátký, hřbet silný.
Koně jsou výjimečně skromní, což ostatně musí být v zemi, kde je pastva velmi chudá a obsah výživných složek, přispívajících k vývoji těla, je minimální.
Neobyčejné u těchto koní, tak blízkých divokým předkům je, že sice mohou být ohniví a dokonce agresivní, jsou však pracovně spolehliví.
Na koních jezdí dospělí muži, většinou bez sedla a řídí je pomocí uždění, které je prakticky totožné s tím, které před 4000 lety ve Střední Asii používali při domestikaci koní např. skytské kmeny a podobají se bosalu nebo hackamore, které se dnes užívají v Kalifornii, Mexiku a Jižní Americe.
Sumba a sumbava slouží jako soumaři a nosí břemena mnohem větší, než odpovídá jejich velikosti. Jsou pozoruhodní také svou rychlostí a obratností při místních sportech při kterých dvě strany jedou proti sobě a vrhají svá kopí. Hra končí, když jedné straně nezbývá žádný jezdec nezasažený zbraní protivníka.
Nejcennější koně sumba se cvičí pro tanec. Tito koníci se pečlivě vybírají podle ušlechtilosti a lehkosti pohybu a také podle vrozené obratnosti. Se zvonečky upevněnými na kolenou tančí v rytmu bubnů a jejich majitel řídí jejich pohyb a udává takt, přičemž drží koně na dlouhé volné oprati. Na tančícím koníkovi jede obyčejně malý hoch, sedící velmi pružně. Tradice tančících koní je velmi stará a zajímavá, protože se objevuje i v některých odlehlých částech Střední Asie. Podobné výkony je možné vidět i v Indii na poloostrově Kathiwár a na koňských trzích v Rádžastánu.
| Vaše reakce k článku |
