Sorria je považován za původní plemeno Iberského poloostrova. Je pravděpodobné, že před tisíciletími byli jejich předkové prvními zdomácnělými koňmi na evropském kontinentě. Sorria (a jeho blízký příbuzný garrano) přispěl k vývoji španělského koně, který měl největší vliv na vývoj evropských i amerických plemen koní od 16. století až téměř do dnešních dnů. V tom spočívá nějvětší význam těchto starobylých koníků. Sorria byl samozřejmě také ovlivněn lidskou činností...
Téměř až v současnosti se domovem těchto koníků stalo malé území mezi říčkami Sor a Raia. Obě pramení ve Španělsku a na území Portugalska se spojují v řeku Sorria, podle níž dostal koník jméno.
Sorria zřejmě pochází z primitivních koní reprezentovaných tarpanem, ale s určitými náznaky příbuznosti s asijským divokým koněm kertagem. V době, kdy došlo k jejich domestikaci, byli tito koně zřejmě rozšířeni po celé oblasti. Jejich stáda se pravděpodobně soustřeďovala v krajích s dostatkem vody, pastvy a s nejpříhodnějšími klimatickými podmínkami. Rozdíly ve velikosti a typu vznikly jednak vlivem přírodních podmínek a jednak místní převahou významnějších kmenů.
Tyto primitivní iberské poníky snad ovlivnili i koně ze severní Afriky, protože při poklesu mořské hladiny během doby ledové mohl vzniknout mezi Evropou a Afrikou pevninský most. Otázkou zůstává, zda v té době existovali v Africe praví koně. Tito původní koníčci představují genetickou základnu iberských plemen koní - andaluský kůň, lusitano a Alter-real.
Historie Iberského poloostrova zahrnuje nepřetržitý řetěz vpádů a okupací. Kartagiňané, Vandalové a Vizigóni spolu se svými koňmi se drali do země a leckdy i skrze ni dál, a tak se oblast stala mimořádně významnou pro vývoj koňských plemen. Vandalové, kteří v 5. století n.l. měli království v Andalusii, se pustili na výboje do Afriky. Dědictví po nich se ujali Vizigótové, kdysi dobyvatelé Říma, pak jeho spojenci - v 8. století podlehli Maurům, příchozím z Alžíru, Tunisu a Maroka, vyznavačům islámu. Mauři měli rozhodný vliv na osídlení Španělska, a to nejen lidské, ale i koňské. Vpadli v letech 711 a 712 s 25 000 muži a jejich koňmi, převážně berbery, ze severní Afriky do Španělska a jejich vláda tu skončila teprve roku 1212, kdy byli v bitvě u Las Navas de Tolosa poraženi spojenými silami Aragonu, Kastilie, Navarry a Portugalska. Granada, poslední výspa maurské moci, padla až roku 1492. Dodnes se však nesmazatelné stopy kultury maurské říše uchovaly v umění, architektuře, lidu i koních Iberského poloostrova. Stejně jako berbeři se dostali do Španělska i arabští koně čistě pouštního původu. Například Córdobský chalífa choval 2 000 arabských koní ve stájích u řeky Quadalquiviru. Převládající vliv na vývoj iberských koní však neustále mělo probíhající křížení mezi místními plemeny a berbery ze Severní Afriky.
Je to právě malý pony sorria, který představuje spojovací článek mezi původním předhistorickým stádem a současnými iberskými plemeny. Ačkoliv sorria byl lidskou rukou značně pozměněn, přece si zachoval mnohé rysy zděděné po dávných předcích. Mnozí z těchto poníků se neobyčejně podobají tarpanovi jak zbarvením, tak i kvalitou srsti. Před pouhými 50 lety byla tato podobnost ještě výraznější. Lopatka byla strmá, hřbet rovný, ohon nízko nasazený na srázné zádi a hlava velká s mírným klabonosem.
Současný sorria je daleko atraktivnější a s výškou 120 - 130 cm je to skutečná miniatura iberského koně, ať už andalusana, nebo lusitana. Stejně jako jeho předkové, i tento koník je neobyčejně odolný vůči horku i chladu a vydrží i při chudičké pastvě na špatných půdách nebo při minimálních dávkách krmení. Může mít nápadné zbarvení typu "jelení šedi", ale typičtější je primitivní plavé zbarvení s tmavou hřívou, nebo špinavě žluté se světlou. Často se u tohoto plemene objevuje tmavý ohon, hříva a nohy, úhoří pruh na hřbetě i zebrování na nohách. Dlouhé uši vysoko posazené na hlavě (jak tomu bývá u primitivních plemen), mají černé špičky. Silný krk je svým utvářením nezaměnitelně španělský. Záď je srázná, ohon nízko nasazen. Krátné nohy nesou hluboký a kompaktní trup.
Po staletí byl sorria využíván k výkonu lehčích zemědělských prací. Mechanizace vedla málem ke zkáze plemene, zachránili je pouze Dr. Ruy d´Andrade a jeho syn Fernando. Chovají malé stádo těchto koní v přirozeném životním prostředí a tím podnítili ochranu a další péči o toto originální plemeno.
| Vaše reakce k článku |
