Trakénský kůň se blíží nejvíce ideálu moderního všestranného soutěžního nebo sportovního koně. Vznikl na základě velmi otužilých a skromných původních koní, které chovatelé pečlivě a v určitých intervalech zlepšovali orientální krví, takže docílili, že tento kůň mnohem lépe než jiní teplokrevníci absorbuje nejlepší vlastnosti plnokrevníka a přitom si uchovává vlastní charakter. Jeho stoupající vliv se projevuje u mnoha sportovních plemen kontinentální Evropy...
Trakénský kůň byl vyšlechtěn z koní, chovaných ve Východním Prusku již ve 13. století, kteří byli využíváni jako koně pracovní. Tehdy tuto oblast ovládal řád německých rytířů, kteří se intenzivně zabývali chovem koní. Jako kmenové stádo použili domáci švejky, zdejší malé selské koně, příbuzné polskému konikovi. Konik sám je nejbližší příbuzný vyhynulého tarpana. Po tarpanovi zdědil přirozenou sílu, houževnatost a vytrvalost.
V roce 1732, pět set let po obsazení této krajiny řádem, zde na vysušených bažinách mezi Gumbinnem a Stallpönen (dnes Gusev a Nesterov v ruské enklávě mezi Litvou a Polskem) Bedřich Vilém I. Pruský založil hřebčín. Trakénský hřebčín se stal hlavním zdrojem hřebců pro celé Prusko. Proslul zejména výkonnými jezdeckými koňmi, rovněž i elegantními kočárovými koňmi, kteří spojovali životnost a vytrvalost s rychlostí.
V roce 1787 došlo k přelomu, neboť do popředí zájmu se dostala produkce vojenských koní a právě tehdy byl uveden v život vyčerpávající systém metodického pojetí chovu, testace koní a hodnocení původu. Při zlepšování genotypu chovné populace byla zdokonalována testace výkonnostních schopností koní a stala se, včetně technologie chovu, vzorem pro ostatní významné teplokrevné chovy kontinentální Evropy. V době tohoto rozkvětu zaujímal trakénský hřebčín plochu 13 760 hektarů. Choval stáda klisen rozdělených podle barvy: ryzky, hnědky a tmavé hnědky, vranky a smíšených barev. Vraná barva byla pro toto plemeno nejvýznamnější a nejčetnější.
V průběhu 19. století se v chovu využili angličtí plnokrevníci a vysoce kvalitní arabští hřebci se záměrem kontinuálního zlepšování chovu. Během let, hlavně po roce 1913, převládali plnokrevníci. V tomto roce například připouštěli 84,3% trakénských klisen právě plnokrevní hřebci. Rozsah využívání plnokrevníků byl však v čase proměnlivý. Plemeno trakénských koní bylo dalekosáhle využíváno během první světové války a tvrdí se, že bylo nejlepší ze všech válečných koní. Genetické přínosy arabských předků byly velké a potlačily nedostatky exteriéru nebo temperamentu podmíněné plnokrevníky. Arabské klisny byly ve stádě ještě v roce 1936 a také později, v letech 1956 - 1958, v Německu (kam se chov přesunul po roce 1945) již v chovu působili angloarabští hřebci Burnus a Marzuk, a to v hřebčínech v Rantzau a Birkhausenu.
Největší vliv na trakénské koně měl anglický plnokrevník Perfectionist, syn Persimmona. Narodil se r. 1893. Persimmona odchoval a vlastnil princ waleský, pozdější král Edward VII. (1901 - 1910). Persimmon byl synem St. Simona (viz. Galerie velikánů) u Perdity II, jehož rodiče byli Hampton a Hermione. Zvítězil v roce 1896 v evropském derby a v St Leger a stal se významným představitelem linie St. Simona. Krev Persimmonova syna Perfectionista a také vnuka Tempelhütera se objevuje téměř ve všech rodokmenech moderních trakénů. Když Tempelhüter v roce 1932 uhynul, zůstalo po něm 54 hřebců a 60 chovných klisen v Trakénách. Linie Perfectionist/Tempelhüter a Dingo, odvozená od Tempelhüterových dcer, je základní chovnou bází moderního trakénského chovu.
Chov trakénského koně, proslulého svou elegancí a houževnatostí, vzkvétal až do katastrofického zvratu během druhé světové války. Během podzimu a zimy 1944 prodělal chov ohromné ztráty, když ztroskotal pokus evakuovat je před příchodem ruských jednotek. Z několika tisíc trakénů, z nichž velkou část tvořily klisny s hříbaty, které se vydaly na 1450 km dlouhou pouť na západ, přežilo jen několik. Do té doby bylo ve Východopruské plemenné knize registrováno na 25 000 koní. Pouhých 1200 se dostalo na západ a řadě z nich se nepodařilo přežít ve velmi krutých hospodářských podmínkách poválečného Německa. Jen díky nadšenému úsilí správců plemenné knihy trakén nevyhynul. Ti, kteří přežili, byli pochytáni a znovu registrováni v Západním Německu, a jak se obnovil chov a počet kusů se zvýšil, trakén začal opět zaujímat své právoplatné místo v moderním světě koní...
Moderní trakénský kůň je 162 - 165 cm vysoký (u nás 167 - 172 cm). Obvod hrudi nemá přesáhnout 200 cm, holeň naopak nemá mít menší obvod než 20 cm. Hmotnost je 550 - 600 kg. Ušlechtilá hlava trakéna je příkladem uplatnění krve anglického plnokrevníka. Je velice aristokratická, což vysloužilo plemenu titul "vznešený" - slovo, které se často používá při popisu nejušlechtilejšího evropského teplokrevníka. Oči jsou velké a nozdry malé, profil rovný. Krk je elegantně formovaný a vysoko nesený. Lopatka je šikmá, dlouhá a umožňuje volný, lehký, elastický pohyb v každém chodu. Trup je středně dlouhý, silný a má velmi pěkně klenutá žebra a dobrou, osvalenou a zaoblenou záď. Nohy jsou pevné, suché, s velmi dobře tvarovanými klouby a krátkými holeňemi. Kopyta jsou vynikající a velmi zdravá. Ohon je vysoko nasazený a v pohybu je nesen neobyčejně pěkně. Trakénský kůň má vynikající exteriér, který je podobný exteriéru plnokrevníka. Povoleny jsou všechny čisté barvy. Tradičním výžehem trakénského koně jsou losí parohy. Znak se vypaluje na záď. Tentýž motiv je ozdobou postrojů.
Trakénský kůň je díky plnokrevné krvi velice odvážný kůň. Pečlivou výběrovou plemenitbou se podařilo zachovat i velikou odolnost a vytrvalost.
Trakénský kůň je vysloveně sportovní. Má působivý záznam v mezinárodním sportu. Roku 1936 dominovali trakéni v německém olympijském družstvě, které v Berlíně vyhrálo všechny medaile. Legendární parkurový hřebec Abdullah (viz. Galerie velikánů) byl rovněž trakén. Vynikající trakéni se objevují v parkurech, drezuře, všestrannosti i ve vozatajských soutěžích.
| Vaše reakce k článku |