Člověk během svého pobytu na planetě Zemi již stihnul napáchat škody, které nelze žádným způsobem omluvit. Vyhubil nezpočet druhů a mnohé další jsou díky jeho nešetrným zásahům do přírody na seznamu ohrožených. Mezi zvířata, která "zásluhou" člověka již nikdy nespatříme v jejich původní formě, jsou tarpani, divocí koně evropského kontinentu. Podíleli se na vzniku araba, anglického plnokrevníka, či hannoverského koně, ale i našemu kladrubákovi bezpochyby koluje v žilách krev tarpana...
Tarpan si jistě zaslouží, abychom si o něm vyprávěli...
Důvod, proč tarpan ovlivnil tolik dnešních plemen je ten, že se původně vyskytoval v poměrně hojné míře na velkých územích. Již římský spisovatel Plinius vzpomíná v 1. století n.l. na celá stáda koní na severu, kterými byli bezesporu tarpani lesní na levém břehu Dunaje. V 8. století se papežský legát Bonifác při svých cestách za obracením germánských kmenů na křesťanskou víru pozastavoval na tím, že se tam běžně pojídá koňské maso a oznámil tyto barbarské činy papeži Řehořovi III. Roku 1517 polyhistor z Polska M. Milchovita a roku 1574 biskup Krasinskij vyjmenovávají tarpana mezi divokými zvířaty Litvy. Lesní tarpani se v průběhu středověku stávali postupně vzácnějšími, a to díky rozpínavosti člověka. Posledním jejich útočištěm se stala Litva a severovýchodní oblasti Ruska, kde se pravděpodobně udrželi až do 2. poloviny 18. století. Usuzujeme tak podle poznámek J. von Brinckena, který v knize vydané roku 1826 píše: "Neuplynulo ještě 100 let, co divoký kůň obýval Bialowiežskou pustu, ještě před 40 roky se objevovali, i když zřídka, v severních částech Litvy. Vymizení tohoto čtvernožce v Litvě způsobili lidé, kteří mladé koně lovili a staré ubíjeli, poslední koně, které odchytili, dopravili do velkého zvěřince knížete Zamojského nedaleko města Zamošče. Zde se dlouho drželi pohromadě s ostatními divokými zvířaty. Protože však nepřinášeli žádný užitek, bylo asi před dvaceti lety rozkázáno je odchytit a rozdat sedlákům." Jmenovaný "zvěřinec" byl rozpuštěn na přelomu let 1812 - 1813.
Stepní tarpani byli na počátku novověku snad ještě hojnější než lesní. Ve zmínce od cestovatele G. Beauplona z poloviny 17. století se píše: "Po ukrajinských stepích chodí divocí koně ve stádech od 50 do 70 hlav; nezřídka nás nutí uchopit zbraně; zdálky je pokládáme za tatarské koně. Jejich maso je neobyčejně chutné, jemnější telecího, třebaže po mé chuti ne tak příjemné." Jméno "tarpan" se vžilo terpve v polovine 19. století, proto je staří autoři nazývali prostě "divocí koně".
Život tarpanů se nelišil do života asijských divokých koní Převalského. Také lov na tarpany nebyl jednoduchý a byl prováděn s důkladnou znalostí okolí a zvyků koní. Tarpani se lovili lasem, což vyžadovalo obratné domácí koně a nebojácné lovce. Tarpan se v 19. století lovil především pro zábavu, pro maso je lovili jen Kirgizové a pro kůži Tataři. Tarpani byli velice rychlí a navíc domácí koně byli zatěžkáni vahou jezdce, proto mnohdy lovci přesedali při nahánění stáda na předem připravené čersvé koně, jen tak měli šanci na úspěch. I malá hříbata tarpanů se při pronásledování držela statečně. Jednou se asi 14-denní hříbě drželo stáda utíkajícího před lovci celých 20 kilometrů, než se unavilo a bylo odchyceno. Chycení tarpani bývali uvazováni ke kůlům. Stávalo se však, že se kůň uškrtil, nebo se vzpínal a tahal za lano tak dlouho, že si způsobil smrtelná zranění na hlavě a krku. Proto byl tento způsob nahrazen vypouštěním koní do ohrad. Ulovená hříbata kojily domácí klisny. I když byla od malička ve styku s lidmi, nikdy neztratila svou plachost. Proto byli tarpani v podstatě nevyužitelní a mohli zastávat jen hrubší práce.
Takto postupně tarpanů ubývalo, že od poloviny 19. století exitují přesné zmínky o každém jedinci...
Roku 1854 byl odchycen hřebeček tarpana v Rachmanovské stepi severního Krymu v blízkosti vesnice Kairy na panství knížete Obolenského. Odkojila ho domácí klisna. Ve čtyřech letech byl vykastrován a roku 1862 poslán do ZOO v Moskvě. V roce 1863 byl převezen do Sankt Peterburgu a předán ruské Akademii věd. Znalec tarpanů J.N. Šatilov údajně pořídil v Moskvě dvě fotografie tohoto koně, není však známo, zda je uveřejnil. Při přebírání koně v Moskvě ani v Sankt Peterburgu nebyly sepisovány žádné protokoly, proto se neví, jak kůň přesně vypadal. Podle zmínky Šatilova měl tarpan tmavošedé "myší" zbarvení, slabý úhoří pruh a tmavě zbarvené nohy, postrádal však světlejší zbarvení spodiny těla a uši neměly špičatý tvar. Krymský tarpan uhynul v roce 1886 a jeho kostra včetně lebky se uchovává ve sbírce Zoologického ústavu Akademie věd v Sankt Peterburgu.
Na jaře roku 1866 jel správce panství knížete P.A. Voroncova po Zagradovské stepi (jižně od Chersonu) na kontrolu
stád ovcí. V tom spatřil stádo sedmi tarpanů. Když se přiblížil, šest koní se dalo na útěk, jen jedna klisna zůstala.
U nohou jí leželo čerstvě narozené hříbě. Zdvihlo se, ale nemohlo ještě běžet za opožděně prchající matkou, u níž
strach z člověka zvítězil nad mateřským pudem. Hřebeček byl odchycen a podstaven domácí klisně. I když byl koník
pořád ve styku s lidmi, lišil se od ostatních koní. Kopal a kousal a bylo těžké ho obsednout, ale byl vytrvalý a
velmi rychlý. Roku 1880 koně, již vykastrovaného, "objevila" komise ruského Ministerstva zemědělství, která v
oblasti evidovala stav ovcí. O nálezu byl informován J.N. Šatilov, který získal koně pro Moskevskou ZOO. Ta se musela
zavázat, že po uhynutí předá ostatky Zoologickému muzeu moskevské univerzity k prozkoumání kostry a vnitřních orgánů.
Do Moskvy tarpan dorazil 29. května 1884. Předávací protokol je podrobný, a proto přesně víme, jak kůň vypadal. Byl
poměrně silný, dobře vyvinutý, vysoký 136 cm, tmavomyší barvy. Půl metru dlouhá hříva mu ležela po pravé straně krku,
ohon byl zastřižený. Dochovaly se tři fotografie, zepředu, zezadu a zboku. Kůň uhynul asi roku 1887, jeho lebka je
uložena ve sbírkách ústavu morfologie Akademie věd v Moskvě. Co se stalo s jeho matkou a ostatními členy stáda,
nikdo neví...
Asi 30 kilometrů od současné aklimatizační stanice Askania Nova na jižní Ukrajině žila roku 1879 klisna tarpana. Stádo domácích koní statkáře se na místních pastviskách páslo po celý rok. Když nebyl nikdo z honáků na blízku, přicházela klisna ke stádu a pásla se s ním. Byla vždy plachá a opatrná, když ostatní koně odpočívali, ona stála. Časem se stávala krotší a v přítomnosti člověka neodbíhala daleko. Takto žila 3 roky. Za tu dobu porodila 2 hříbata, jejich otcem byl domácí hřebec. Obě byla chycena a vyznačovala se vytrvalostí, pro malou postavu však byla nevhodná k jízdě. Klisna se stala tak důvěřivou, že chodila s domácími koňmi v zimě do ohrady, kde se přikrmovalo senem. Jednou vešla do stáje, kde padla do zajetí, které špatně nesla. Skákala na žlaby, zraňovala se a několik dní nežrala. Nakonec byla umístěna do malého boxu, kde zůstala do jara a porodila další hříbě. Lidé se domnívali, že je dost ochočená a hříbě ji potáhne k statku, proto ji pustili na pastvinu. Jakmile se dostala na svobodu, tryskem se rozběhla do stepi. Za nějaký čas se vrátila pro hříbě a nadobro zmizela. Později se objevila u vesnice Agaimany. Mužici na ni zorganizovali lov. Nechtěli ji zabít, ale vyzkoušet rychlost svých koní. Klisnu si vzájemně nadháněli, ta však snadno unikala. Při jednom skoku ale zapadla do ledové pukliny a zlomila si nohu. Byla na saních převezena do Agaimany a ošetřena. Po několika dnech však uhynula. Bylo to na Boží hod roku 1879. Takový neslavný byl konec posledního divokého tarpana ve volné přírodě.
Na jaře roku 1934 obdržel známý ruský zoolog V.G. Geptner dopis z aklimatizační stanice Askania Nova, ve kterém mu zootechnik sděloval, že v době 1. světové války měl požnost pozorovat na statku Dubrovka v Poltavské gubernii starého hřebce, který byl chován jako plemenník ve stádě jedenácti kirgizských klisen. Místní honák ho prý koupil jako malé hříbě od německých kolonistů, když nevelké stádo, ze kterého kůň pocházel, padlo za oběť lovcům. Šlo skutečně o tarpana, i když vzhledem k neobyčejně velkému vzrůstu (140 - 145 cm) ne úplně čistokrevného. Kůň uhynul za občanské války v roce 1918 - 1919 a posloužil ke zpestření jídelníčku místních mužiků...
Popsat tarpana není jednoduché, protože se dochovalo příliš málo důkazů o tom, jak vypadal. Z několika fotografií a neúplných kosterních zůstatků nelze přesně tarpana popsat.
Tarpani byli v kohoutku 130 - 135 cm vysocí, hlavu měli v obličejové části krátkou a nos přímý. Spodní čelist byla nízká, čelo ploché, uši krátké a špičaté. Poměrně vysoko nasazený krk byl přímý, úzký. Jemně stavěné tělo nesly suché končetiny s vysokým a úzkým kopytem. Na končetinách byly vždy vyvinuté kaštany. Krátká stojatá hříva netvořila na čele nápadnou kštici. Ocasní žíně sahaly po hleznový kloub, při kořeni ocasu byly krátké a řídké. Zbarvení bylo myšově šedé, okolí huby a spodek těla byly světlejší. Na hřbetě byl úhoří pruh a na končetinách "zebrování". Hříva a ocas byly černé. U známých tarpanů, kteří v některých znacích vybočovali z tohoto popisu (např. chersonský tarpan měl dlouhou hřívu), všal nelze pochybova o jejich divokém původu. I u posledních jedinců byla příměs domácí krve velmi malá.
Poláci zpětným šlechtěním vytvořili "konika" z jedinců, kteří byli přimými potomky tarpanů žijících na území Polska. To však již v jiném příběhu...
| Vaše reakce k článku |