Vaguely Noble (Časopis Jezdectví)
| Vaguely Noble (1965 - 1989) | |||||||
| Vienna (1957 - ?) | Noble Lassie (1956 - ?) | ||||||
| Aureole (1950 - ?) | Turkish Blood (1944 - ?) | Nearco (14.1.1935 - 1957) | Belle Sauvage (1949 - ?) | ||||
| Hyperion | Angelola | Turkhan | Rusk | Pharos | Nogara | Big Game | Tropical Sun |
Stejně jako mnoho dalších výborných amerických plemeníků narodil se Vaguely Noble v Irsku. Jeho chovatel, major Hilliday, si o něm zřejmě zpočátku příliš nemyslel, protože ho jako ročka nepřihlásil do žádného z klasických dostihů. Přesto ho však ponechal ve své dostihové stáji a jako dvouletého ho svěřil trenéru Whartonovi v severonaglickém Yorku. Vaguely Noble nebyl raným koněm a svůj debut na dostihové dráze absolvoval až 26. srpna 1967 na dráze v Newcastlu. Přestože ještě nebyl zdaleka hotový, podal dobrý výkon a doběhl druhý, jen krk za mnohem zkušenějším Sweet Thanks. Další start absolvoval Vaguely Noble v Donacasteru, kde obsadil v dostihu nezvítězivších opět druhé místo. Tentokrát vedl od startu a až v posledních metrech podlehl 3/4 délky Saracenovi. "Pravý" Vaguely Noble se zrodil až v ascotských Sandwich Stakes na 1400 metrů. Na měkké půdě převzal hřebec vedení 400 metrů před cílem a do cíle doběhl s náskokem plných 12 délek. Stejně jako předtím v Doncesteru jezdil hřebce Bill Williamson.
Poslendí start sezóny zavedl Vaguely Nobla opět do Doncasteru. V Observer Gold Cupu (nynější Gr. 1 Racing Post Trophy) na míli ho zpočátku Williamson držel vzadu a málem se mu to vymstilo. V cílové rovince si totiž musel zlepšovat pozici podél vnitřní bariéry a čtvrt míle před cílem měl před sebou nepropustnou hráz koňských těl. Nakonec se však na špičku přece jen prodral a v posledních 200 metrech akceleroval do sedmidélkového náskoku. Tento výkon mu stačil na druhé místo v handicaperově hodnocení dvouletých.
Během zimní přestávky major Holliday zemřel a jeho dědici se se rozhodli prodat Vaguely Noblea na Newmarketské December Sale. Prodej tak dobrého koně samozřejmě přilákal na dražbu řadu kupců a vytvořil nepopsatelnou atmosféru. Hřebcův prodej označují dodnes mnozí pamětníci za nejdramatičtější okamžik nevodobých newmarketských dražeb. "Bitva" začala na rekordních 80 000 guineích a Albert Yank, reprezentující amerického plastického chirurga Roberta Franklyna, musel jít o 56 000 výš, než hřebce získal. Poraženým byl další američan Nelson Bunker Hunt, kterému se však podařilo hned po dražbě získat na hřebci alespoň poloviční podíl.
Huntovi bylo jasné, že Vaguely Noble, který nemohl běhat žádný z klasickýc dostihů, musí vyhrát Prix de I´Arc de Triomphe, aby byl dostatečně atraktivním plemeníkem a vrátil svou tehdy závratnou cenu (dosavadní britský rekord za koně v tréninku byl méně než třetinový). Za tím účelem přesunul koně do Francie k legendárnímu Etienne Polletovi, který již ve své chantillské stáji měl Arc-vítěze La Sorellinu a Sea Birda. Prvním dostihem pro nového trenéra se stala Prix de Guiche na 1950 metrů v Longchamp. Jean Deforge Vaguely Noblea celou dobu jenom držel, ale přesto zvítězil lehce o tři délky. Podobný průběh měla i Prix du Lys, konaná ve stejný den a na stejné trati jako francouzské derby, kterou Vaguely Noble vyhrál o osm délek.
První střetnutí Vaguely Noblea se staršími koňmi v Grand Prix de Saint-Cloud bylo očekáváno s velkým napětím. Ve dvacetičlenném poli ho však Deforge držel příliš dlouho vzadu a pozdní útok stačil již jen na třetí místo za Hopeful Venturem a Minamontem. Hřebcovi majitelé byli spravedlivě rozhořčeni a Deforge se na něm již nesvezl. Pro Prix de Chantilly byl do sedla angažován starý známý Bill Williamson. V tomto 2200 metrů dlouhém dostihu pro tříleté na něj čekali mj. vítěz Poule d´Essai des Poulains Zeddan a Felicio, druhý z King George VI and Queen Elizabeth Diamond Stakes. Dostih byl pro diváky, těšící se na zajímavý boj, poněkud zklamáním. Zeddan trať neprostál, doběhl mezi poraženými, a ani Felicio nebyl Vaguely Nobleovi důstojným soupeřem. Williamson ho tentokrát držel blízko špičky, do čela šel již na počátku cílové rovinky a vyhrál lehce o 4 délky.
Poslední a nejdůležitější dostih Vaguely Nobleovy kariéry se odehrál 6. října 1968. Prix de I´Arc de Triomphe přilákala na start 17 vynikajících koní, včetně klasických vítězů Sira Ivora, Ribera, Luciana, La Lagune a Roselliere. Téměř celý dostih až do roviny odvodil vítěž Prix Lupin a později vynikající plemeník Luthier. Vaguely Noble byl zpočátku v druhé polovině pole, potom se ale postupně lepšil pozici a 400 metrů před cílem se dostal do vedení. Jediným, kdo ho mohl ještě ohrozit, byl Sir Ivor, ale přes intenzivní Piggottovy povídky nebyl irský šampión schopen Vaguely Nobleovi vzdorovat a prohrál s ním o tři délky. Tento vynikající výkon ho vynesl v závěrečných hodnoceních do společnosti takových jmen, jako jsou Ribot, či Sea Bird a jeho Timeform hodnocení 140 vyrovnali či překonali od té doby jen Mill Reef, Shergar a Dancing Brave.
Nedlouho po Arc zakoupil čtvrtinový podíl na hřebci John Gaines za 1,25 miliónu dolarů a jeho celková pětimiliónová cena byla tehdy rekordní. Od sezóny 1969 připouštěl Vaguely Noble na Gainesově Gainesway Farm až do své smrti na jaře 1989. Hunt si část podílů na Vaguely Nobleovi ponechal a velkoryse ho zásoboval svými nejlepšími klisnami. Ten jeho důvěru nezklamal, a přestože jako většina špičkových plemeníků produkujících vyrtvalce neměl příliš vysoké procento vítězů, byli ti nejlepší opravdu velice dobří.
Francouzský trenér Maurice Zilber trénoval většinu nejlepších Vaguely Nobleových potomků. "Nejlepší krví pro Vaguela Nobleho byla krev Hyperiona a také Fair Triala. Potřeboval klisny se speedem, ale mílařky, ne sprinterky", poznamenává Zilber. "Vaguely Noble odstartoval v chovu výborně, protože Huntovi v té době radil Bull Hancock (majitel Caliborne Farm). Bull koním rozuměl a s jeho pomocí mohl být Vaguely Noble ještě úspěšnější než Near Dancer. Pak ale Hunt začal dělat věci po svém, koupil si vlastní farmu, nakupoval levné klisny a začalo to s ním jít z kopce."
Vaguely Noble sám byl prochován na Hyperiona a jeho nejlepší potomek Dahlia byla též z klisny linie Hyperion. "Dahlia měla krásnou, skoro arabskou hlavu, ale byla trochu přikleklá. Hned jak jsme ji přivezli, říkal jsem si, že z ní může být šampiónka. Byla velice univerzální, mohla jít 1000 metrů i dvě míle. Stejně jako většina ostatních Vaguely Nobleových dcer byla protivná. Ne bláznivá, jen velice tvrdohlavá", hodnotí Dahlii Zilber. Po vítězství v Prix Yacowlef v Deauville jako dvouletá vyhrála i svůj tříletý debut v Prix de la Grotte. "Bill Pyers, jindy vynikající, jel Dahlii v Poule d´Essai des Pouliches špatně. Klisna ráda chodila zezadu a Pyers se s ní dostal na špičku moc brzy. Doběhla nakonec třetí, ale vše si vynahradila vítězstvím v Prix Saint-Alary. V Prix de Diane měla Dahlia opět smůlu, protože v zatáčce do rovinky ukouzla a málem upadla. Přesto se ještě dokázala vzpamatovat a obsadit druhé místo za svou slavnou vrstevnicí Allez France.
"Počátkem července v Saint-Cloudu jsem se rozhodl vzít Dahlii do Anglie proti těm nejlepším. Právě jsem totiž viděl Rheingolda, považovaného za nejlepšího evropského koně, jen tak tak porazit průměrného Direct Flighta", vypráví Zilber. "Nejdříve jsem ji vzal do Cauuagh na Irish Oaks, kde se střetla s do té doby neporaženou klisnou Mysterious, vítězkou anglických 1000 Guineas i Oaks. S Pyersem v sedle se přehnala kolem Mysterious jak chtěla a vyhrála o 3 délky." Zilberovo sebevědomí v King George VI and Queen Elizabeth Stakes se ukázalo jako naprosto oprávněné. Klisna porazila Rheingolda a spol. lehce o šest délek. "Hunt si myslel, že jsem šílenec, když jsem s ní odjížděl na King George. Řekl mi, že bude rád, když vyhraje, ale že v případě porážky se mohou rozloučit s jeho koňmi. Vyhráli jsme a koně mi zůstali ještě hodně dlouho", usmívá se nad touto vzpomínkou Zilber.
Další výbornou dcerou Vaguely Noblea z mateřské linie Hyperiona byla Estrapade. Její evropská kariéra byla poznamenána smůlou, když jako dvouletá dlouho kašlala a jako tříletá si v Prix Vermeille zlomila levou zadní nohu. Plné zralosti dosáhla až v Americe u trenéra Charlie Whittinghama, pro kterého v roce 1986, již jako šestilatá, vyhrála Arlingron Million a byla zvolena nejlepší klisnou roku na trávě.
Z klisen linie Fair Trial zaslouží zmínku vítěz Observer Gold Cupu Noble Decree a hlavně klisna Nobiliary, která doběhla druhá v anglickém Derby. Zilber však tvrdí, že mohla docela snadno i vyhrát: "Nobiliary, polosestra Lypharda, byla naprosto šílená. V životě nešla rychlou práci po trávě, protože na ní odmítala ráno vstoupit. Jediný, kdo ji mohl v práci jezdit, byl Alain Lequeux. Jinak měla ale spoustu kvality, podobně jako Dahlia vyhrála Prix de la Grotte a Prix Saint-Alary. Na rozdíl od ní však musela chodit ze špičky. Žádná klisna v anglickém derby po dlouhá léta nestartovala, ale já si myslel, že Nobiliary by ho mola vyhrát. A tak jsme ji nechali běhat, i když si většina lidí významně klepala na čelo. V dostihu ji jezdil Yves Saint-Martin a přestože měl ordre jít na špičku, neudělal to. Myslel si totiž, že stejně namá s klisnou nejmenší šanci. Když poznal, že Nobiliary jde ze všech koní nejlépe, bylo již pozdě. Grudny ji porazil o tři délky, ale já vím, že ze špičky by určitě vyhrála. Na podzim jsem ji vzal do ameriky na Washington D.C. International, které stylem start - cíl vyhrála."
Vaguely Noble byl z matky po Nearco, a proto mu klisny z této linie velice vyhovovaly. Nejlepším produktem tohoto spojení byl Exceller. "Trénoval jsem ho jako dvouletého, ale potom ho Hunt poslal Francoisi Mathetovi. Místo jeho amerického jezdce Navarra jsem totiž v Yorku posadil na Dahlii Pigotta a řekl mu, že Navarro zmeškal letadlo. Hunt byl vzteky bez sebe, Dahlii s Nobiliary poslal do Ameriky a Excellera s Trillion Mathetovi, jan aby mě porestal. Exceller měl špatný exteriér, byl velice strmý a měl často problémy s nohama. Jeho tříletou sezónu jsem vyhrál s Emperym (rovněž po Vaguely Noble) anglické derby a s Youthem francouzské. Kdyby mi nechal Excellera a neposílal ho Mathetovi, mohli jsme s ním vyhrát ještě irské." V Evropě vyhrál ještě Exceller Prix Royal-Oak, tedy francouzské St.Leger, jeho nejslavnější chvíle však měla přijít až v roce 1978. Tehdy v Jockey Club Gold Cupu porazil trojkorunové vítěze 1977 a 1978 Seattle Slewa a Affirmeda a to se hned tak zopakovat prostě nepodaří.
Mezi další úspěšné potomky Vaguely Noblea patří ještě Gr. 1 vítěz Gay Mecene, americký šampion Lemhi Gold, francouzský klasický vítěz El Cuiteho a napajedelský Corvar.
Černou kaňkou na chovné kariéře Vaguely Noblea je fakt, že ani jeden z jeho synů, snad s výjimkou Noble Bijou na Novém Zélandu, se v chovu sám nedokázal prosadit. Naproti tomu jeho dcery patří k nejvíce oceňovaným matkám v plnokrevném světě. Stejně jako na dostihové dráze, vede i zde pole Dahlia, která dala dva milionáře Dahara a Rivliu a několik dalších grupových vítězů. Dobře si vedou i ostatní, o čemž nejlépe svědčí jména Golden Fleece, Indian Skimmer, L´Emigrant, Sabin, Local Talent, Touching Wood, River Memories či Homebuilder.
Vaguely Noble je v análech světového turfu zapsán především jako vynikající dostihový kůň a producent důležitých vítězů. Díky jeho dcerám se bude jeho jméno ještě mnoho let objevovat v mateřských částech původů těch nejlepších koní.
| Vaše reakce k článku |
