Do Japonska se pravděpodobně dostali první koně s lidem, který ve třetím století př. n. l. přišel ze Střední Asie a usadil se na Korejském poloostrově. Jeho mohyly obsahují haniwy, hliněné figurky zobrazující jak lidi, tak koně. V letech 1274 a 1281 se Chubilaj, Čingischánův vnuk, pokusil právě z Koreje o invazi do Japonska. Invazní loďstvo sice zničily bouře, ale mnozí koně mongolského původu se po ztroskotání zachránili na ostrovech a doplnili staré japonské stádo.
Japonci nikdy nebyli vynikající jezdci, ačkoliv Jošifuru Akijama, ve Francii vychovaný jezdecký důstojník, dosáhl skvělého vítězství nad kozáky v rusko-japonské válce v letech 1904 - 1905. Jiný japonský jezdec, kapitán Niši, získal na Olympijských hrách v roce 1932 zlatou medaili ve skokové soutěži. I v japonské historii měli koně důležitou úlohu.
Ve starověkém Japonsku byli válečníci na koních součástí aristokracie. Ve středověku museli civilní úředníci i důstojníci ovládat jízdu na koni i zbraně. Japonci měli dokonce obdobu evropské rytířské ideje, symbol "trojice - kůň, válečník a květina". Kenrick ve svých Japonských koních (1964) poznamenal, že k základnímu vzdělání samuraje patřilo "jezdecké umění a lukostřelba, šermířské umění a džiu-džitsu", dohromady bujatsu, neboli vojenská umění.
Cestující civilní hodnostáři jezdili na vycpaných dřevěných sedlech podobných soumarským, pokrytých látkami. Takovýto "jezdec" seděl se zkříženýma nohama nebo jeho nohy visely po obou stranách koňského krku. Civilisté jen zřídka ovládali koně uzdou, to bylo vyhrazeno válečníkům, jejich koně vodil pěší sluha. Japonci také znali jezdecké sporty, založené na středoasijských a čínských hrách a po staletí se v japonských cirkusech hlavně předváděla krasojízda na koni.
Na konci 19. století se do Japonska dováželi větší a rychlejší koně a popularitu získalo evropské ježdění. Dnes jezdí mnozí Japonci na plnokrevných koních a zcela přijali evropský styl. Ovšem starobylý sport jabusame, při němž samurajové v trysku střílejí šípy do terče, dosud v rámci šintoistických rituálů přetrvává.
Před rokem 1930 se koně hojmě používali v zemědělství, v dopravě a jako soumaři. Vojenské jezdectvo používalo křížence domorodých koní s dovezenými. Dnes už na farmách pracuje jen málo koní, a to ještě jen v horských oblastech. Na Hokkaidu slouží k tahu saní a až do nynějška je zaměstnávali také v malých uhelných dolech.
Starověcí Japonci, napodubujíce Číňany, obětovali koně k uctění svých bohů. Podle Kenricka (1964) "na venkově bylo od nepaměti zvykem pozorovat koňské hlavy zavěšené nad vchodem do statku. Kůň patřil bohu zemědělství a jeho hlava působila jako kouzlo".
Yonaguni je malý původní koník pocházenící z jihozápadních japonských souostroví a především z ostrova Yonaguni. V roce 1996 zde žilo na farmách asi 75 poníků. O původu Yonaguniho toho moc nevíme, ale tvrdí se, že koně se dostali na ostrov před dvěma tisíci lety. Profesor Ken Nozawa roku 1983 tvrdil, že poníci mají příbuzenský vztah k ponyům Cheju pocházejícím z Koreji.
Ve starých dobách měla každá domácnost jednoho nebo více koní, kteří sloužili k orbě a dopravě. V roce 1939, kdy chovy začaly produkovat větší válečné koně, ostrovní Yonagunové byli vyřazení z tohoto plánu a tím se původní chov uchoval. S modernizací v zemědělství se koně stali méně důležití a to způsobilo jejich drastický úbytek. Dnes lze tyto poníky vidět jen na několika farmách a stali se drahocenným kulturním dědictvím. Dnes žije asi 108 poníků tohoto plemene. Chovají se volně a jenom jednou za rok se stádo sežene ke kontrole a očkování.
Yonaguni je malý pony, dosahující výšky 115 cm. Obvykle má hnědou barvu. Hlava je velká s dobře umístěnýma očima a relativně malýma ušima. Krk je krátký a silný, hřbet rovný a dlouhý, záď často celkem kvalitní s vysoce nasazeným ohonem. Nohy jsou často posazeny široce od sebe, kopyta jsou dlouhá, ale pevná a tvrdá. Pony má mírnou povahu, je velmi silný a trpělivý.
Dnes jsou ponyové užívaní pro instruktážní účely místních škol a k rekreačnímu ježdění.
| Vaše reakce k článku |
