Kostra koně úsvitu dějin - Eohippa
Chceme-li objevit nejdávnějšího předka vznosného, rychlého a nesporně inteligentního zviřete - koně, musíme se vydat daleko do minulosti, do spodního eocénu. Eocén je druhé období starších třetihor, období, kdy po poměrně nesmělém "rozjezdu" během nejstarší epochy třetihor, paleocénu, dochází k prudkému rozvoji a rozrůznění savců. Koncem druhohor zmizela z povrchu světa drtivá většina fauny plazů, kteří do té doby ovládali naši planetu. Nesčetní druhohorní savci, dosahující velikosti rejska, nejvýše kočky, měli najednou pro sebe spoustu místa a zdrojů potravy. A tak začal před 65 milióny let rychlý rozvoj moderních savců. Pradědové savců se živili podobně jako dnešní hmyzožravci - hltavě konzumovali vše, na co jejich síly stačily: hmyz, vajíčka, zdechliny i obratlovce menší než oni sami. A najednou se před nimi otevřely netušené možnosti. Rozběhli se po světe, vybírali si nejpříhodnější prostředí i potravu a podle toho se překotně vyvíjeli v různé typy. Vytvořil se celý vějíř nových živočišných forem - paleontologové tomu říkají radiace. V paleocénu se mizi jinými, velmi zvláštními, mnohdy dokonce obludnými savci (většina již dávno vymřela) objevili i podivní tvorové s kopýtky na prstech. Jinak však vypadali spíš jako šelmy, někteří měli dokonce dlouhé "vlčí lebky" a vzdor původní všežravosti se živili převážně masem. Přesto je považujeme za předky kopytníků. Odborníci je nazývají Condylarthra, popularizátoři prakopytníci. Tato skupina má ve vývoji savců úlohu jakéhosi držadla vějíře. Ač sama poměrně brzy vymřela a dnes najdeme na celém světě jen jediný rod jí blízce příbuzný (je to jihaofrický hrabáč, Orycteropus), vyšla z ní velká skupina malých i větších čeledí a jiných systematických jednotek. Už v eocénu se potomci "prakopytníků" zformovali do dvou velkých řádů - lichokopytníků (Perissodactyla) a sudokopytníků (Artiodactyla). Lichokopytníci se rozpadli na dvě linie - Ceratomorpha a Hippomorpha. Už z těchto jmen je jasné, oč jede - z toho prvního trčí nosorožčí roh, kdežto v tom druhém se ozývá jméno koně. Po pravdě řečeno první představitelé těchto linií vypadali jako dvojčata. Kdyby před nás někdo postavil živého Hyrachyus eximius z amerického eocénu, velkého jen jako ovce, sotva bychom hádali, že před námi stojí praděd nosorožců. Jeho štíhlé nohy se čtyřmi prsty na předním a třemi na zadním páru byly schopny rychlého běhu, úplný chrup se téměř nelišil od prakoníků a také způsob života obou skupin byl téměř shodný. Pak však se vývoj ubíral rozdílnými směry. Nosorožci se změnili v těžké váhy a uchovali si větší počet prstů. S nimi do jedné skupiny řadíme i tapíry, kteří se kupodivu během dlouhého vývoje moc nezměnili.
Uznávaný předek rodu Hippomorpha, rozšířený v pralesích Evropy, Severní Ameriky a pravděpodobně i Asie, byl ještě menší než "pranosorožec" Hytachyus. Velikostí i křehkou stavbou těla nejspíš připomínal dnešního bedlingtonteriéra (včetně toho výrazně klenutého hřbetu), jen hlava už vzdáleně připomínala koňskou a na prstech - počtem se zcela shodovaly s prsty "pranosorožců" - byla drobná kopýtka. Tohle podivné zviřátko dostalo hned dvě jména. V Evropě proslulý paleontolog Owen v roce 1840 objevil pozůstatky tohoto prakoně a pojmenoval ho Hyracotherium. V Americe dostal jméno Eohippus (v překladu Kůň z úsvitu dějin, jitřní kůň), když se v roce 1867 v eocenní horninách našla úplná kostra příslušníka roku Eohippus. Pocházela z Wyomingu a podle ní a dalších nálezů se nakonec podařilo odhalit celý vývoj koní. Už ve dvacátých létech 20. století proslulý americký paleontolog Matthew zjistil, že jde o týž rod. Žádný ze světadílů se však nechtěl svého "původního prakoníka" vzdát, a tak byla Matthewova myšlena zamítnuta jako nepodložená. Teprve po druhé světové válce přišla ke cti teorie o pohybu kontinentů a ukázalo se, že Evropa se Severní Amerikou dlouho tvořila jeden kontinent, zatímco Asii oddělovalo tzv. Turgajské moře (v místě Uralu). Zárodek Atlantiku sice vznikl už v druhohorách, ale v době, kdy se vytvářely "základy koňstva", spojoval Evropu s Amerikou pevninský most, jehož troskami jsou Grónsko, Island, Faerské ostrovy a Hebridy. I tato dnes nevlídná oblast měla teplé, tropické klima a porůstaly ji hustě vlhké pralesy. Nebyla tu tedy žádná nepřekročitelná přahrada oddělující americké populace od evropských. Drobné rozdíly je možné připsat na vrub druhové rozmanistosti a proto platným názvem je hyracotherium, eohippus je synonymum.
Nejzachovalejší kostra tohoto zvířete byla nalezenla v r. 1931 v pánvi řeky Bighorn ve Wyomingu v USA. Paleontologové z Kalifornského technologického institutu ji velmi pečlivě sestavili. Vznikla pak podle ní dokonalá rekonstrukce, představující nám nejstaršího z koní jako živého.
Eohippus měl na přední noze čtyři prsty a na zadní tři, všechny byly chráněny silnou vrstvou rohoviny, kopýtkem. Za prsty měli tito koníci ještě nášlapný polštářek, jaký dnes chrání střed psí tlapky. Podle mínění některých odborníků je zbytkem tohoto polštářku "ostruha", malý rohovitý útvar na zadní straně spěnkového kloubu: je to tedy mozol metakarpální, nebo metatarsální. Široký nášlapný polštářek a roztažené prsty rozkládaly váhu zvířete na větší plochu a umožňovaly mu snadno se pohybovat po měkké půdě tropického pralesa a po bažinatých březích vodních nádrží, kde tito předkové koně žili. Oči Eohippa ležely skoro ve středu hlavu. To do značné míry omezovalo prostorové vidění, charakteristickou součást obranného systému zvířat žijících v otevřeném prostředí. V hustém porostu je účinnější detailní vidění než rozhled. Eohippus měl 44 zubů a na rozdíl od chrupu dnešního koně měli prakoníci nízké stoličky (asi jako prasata a opice), ideálně přizpůsobené ke žvýkání jemnách, šťavnatých listů nízkých keřů. Odborníci se domnívají, že srst prakoníků měla pdobný vzhled jako srst jelenovitých. Patrně měla světlé skvrny nebo pruhy na tmavém podkladě, obvyklé ochranné zbarvení mnoha druhů obývajících pralesní prostředí. Tyto vlastnosti podpořily přesvědčení vědců o tom, že eohippus byl svázán s pralesním prostředím. Ostatně jeho zbytky se našly společně s pozůstatky pralesních opic. Jedinec rekonstruovaný v Kalifornském technologickém institutu je v kohoutku vysoký pouze 35 cm a živý patrně vážil asi 5,5 kg. Ovšem tyto rozměry zdaleko nemusely být u všech členů svého druhu shodné: pravděpodobně byly značně proměnlivé jak tvary tak velikosti, a to jak individuálně tak u populací z různých míst. Nejměnší z nich mohli měřit jen 25 cm, ti největší měli výšku skoro dvojnásobnou. V Evropě existovaly jen větší varianty.
Eocén trval zhruba 19 miliónů let, začal před 53 milóny let a skončil před 34 milióny let. Za tu úctyhodně dlohou dobu se předkové koní mnoho nezměnili. Vznikly nové rody Orohippus a Epihippus. Nebyli o moc větší - Orohippus osbornianus měřil v kohoutku jen 38 cm, vypadali dosti podobně a pokrok se u nich projevoval jen nepatrnými znaky - přeměnou trojbokých třenových zubů ve čtyřboké stoličky, vymizením posledních zbytků prvního a pátého prstu na zadních nohách (Eohippus měl ještě jejich zbytky v podobě malých kůstek) a u rodu Epihippus se zkrátil čtvrtý prst na přední noze, takže se už nedotýkal země. Měl také dokonalejší pohybové schopnosti a lépe přijímal potravu. Dost malý efekt za patnáct miliónů let... Jenomže vývoj je jako těžce naložený vlak. Dlouho trvá, že se pohne z místa, rozjiždí se pomaloučku, ale pak nabere rychlost.
Další zřejmý vývojový stupeň představoval ve spodním a středním oligocénu Mesohippus, který byl v kohoutku 45 (max. 60) cm vysoký. Měl ještě klenutý hřbet, ale nohy již byly poměrně delší a počet prstů na předních nohou se snížil na tři, našlapoval však na tři prsty i zadními končetinami. Objevily se také náznaky vývoje třenových zubů a řezáků schopných silnějšího stisku a odkusování, takže tento koník již mohl vybírat z rostlin různé kvality. Stoličky něměly dosud cement. Rozdíly ve stavbě těla vyplývaly z přizpůsobování se měnícímu se prostředí. Mesohippus totiž opustil podmínky husté džungle, která se postupně měnila v křovinaté oblasti, podobné dnešnímu buši. Tady vyhledával nízký podrost a keře, na nichž se pásl. Ke ztrátě čtvrtého prstu přední nohy došlo zřejmě proto, že stále větší část váhy zvířete se přenášela na sílící prostřední prst - výmluvné svědectví o změně vlastností půdy, na kterou zvíře došlapovalo. Mesohippus byl však již zvířetem rychlejším. Následkem ústupu vlkhého pralesního prostředí se dosud měkká půda podstatně zpevnila a vyžádala si tak změnu stavby chodidla. Prodloužení končetin bylo zase podmíněno volnějším pohybem na delších trasách, vyžadujících větší rychlost. K prodloužení hlavu a posunu očí výše do stran došlo nutností sledovat větší část obzoru. Všechny tyto změny prozrazují počínající převrat ve způsobu ochrany, posun od skrytého způsobu života k aktivnějšímu stylu, založenému na sledování napřátel a na včasném útěku. Ačkoli pochopitelně nemůžeme sledovat i změny tělního krytu, můžeme předpokládat, že i srst a zbarvení se změnily od pruhů a skvrn k nevýraznějšímu zbarvení stepních zvířat. Pozůstatky známe ze Severní Ameriky, ale někteří paleontologové se domnívají, že jeho předkové příšli po pevninském mostě ze Sibiře.
Od konce oligocénu až po svrchní miocén, po dobu asi 15 miliónů let, postupně probíhaly změny podnebí, utváření krajiny i rostlinstva. Pralesy ustoupily lesům mírného pásma a nakonec bezlesým pláním, a na tvrdé půdě vyrůstaly jen tuhé, ale nevýživné traviny. Tlaky prostředí působily zejména na příslušníky vývojové řady koní a ovlivnily je takovým způsobem, že vzrostla jejich schopnost využívat nové potravinové zdroje. Zvětšily se tím jejich rozměry i energie, umožňující snažší únik před přirozenými nepřáteli. Během asi 5 miliónů let došlo ke změnám, spojeným s nevyhnutelnými přesahy - Mesohippus se změnil v Miohippa. Vyklenutý hřbet, typický pro nejstarší formy vymizel, trup získal tvar, který spolu s dlouhýma nohama předurčoval zvíře k rychlému běhu. Miohippus měřil asi 60 cm i více, na předních nohách měl tři prsty, krajní dva ještě zřetelné. Řezáky už jsou patrné.
Stepní vegetace roste v nepříznivých podmíkách, je tvrdá, často vyztužená křemičitými sloučeninami. Proto i stoličky koní zmohutněly a na korunkách se objevil cement. První, kdo si tuto vymoženost opatřil, byl Parahippus, koník žijící v několika druzích a hlavně již v početných stádech v oblastech, kde se i dnes rozkládají travnaté prérie. Vývoj nohou jde kupředu, postranní prsty zakrňují, prostřední prst mohutní a jeho kopyto mění tvar. Zkarňuje lýtková i loketní kost, stavba nohy se zjednodušuje a zdokonaluje. Výkonnost a rychlost běhu stoupá.
V miocénu nastal v Americe rychlý rozvoj koní. Od samého počátku období se odštěpovaly nové a nové skupiny, například liniie rodu Anchitherium, která se přestehovala do Evropy, kde všichni příbuzní koní zatím vymřeli. Ale ani tento potomek amerického rodu Miohippus neudělal v Evropě štěstí - do konce miocénu bez potomků vymřel i on.
Ve středním a svrchním miocénu, v době před 25 až 20 milóny let, se v Americe objevil Merychippus, ještě ne přímý předchůdce rodu Equus, ale vykazující přesto mnohé pokročilé znaky. Merychippus měřil v kohoutku 90 nebo i více centimetrů. Toto zvíře mělo ještě tři prsty, ale celou hmotnost nesl již jen střední prst, dva postranní, opatřené též kopýtky, byly již zakrnělé a země se nedotýkaly. Delší krk umožňoval zvířeti pastvu na nízkém rostlinstvu a zvedání hlavy dostatečně vysoko pro dobrý rozhled. Tvar hlavy a umístění očí dokazují vzrůstající možnost sledování větší části obzoru. Silnější stoličky s vysokými korunkami už chránila vrstva skloviny a mezi lištami na žvýkací ploše byla silná ložiska cementu, usnadňující drcení tuhých vrstev, což zlepšovalo trávení. A navíc, ochranné možnosti zvířete zvyšovaly dokonale vyvinuté bystré smysly, dodnes typický znak velmi vnímavých koní.
Až potud je přehled koňského rodu přijatelný, a dokonce i neodborník se v něm může orientovat. Ale dál už je to záležitost pro specialisty.
Koncem miocénu se objevila spousta druhů koní, kteří ovládali obrovské prostory a dovršení všeho se začali stěhovat na jiné kontinenty.
Doposud byl vývoj koní až na nejprvnější začátky a některé vedlejší, záhy vymřelé linie, záležitostí Severní Ameriky. nyní se do Starého
světa přesouvají například Megahippus, který měl nejdávnější předky společné s již vymřelým rodem Anchitherium, ale také některé druhy
rodu Merychippus. Pravou invazi podnikli do Starého světa začátkem pliocénu příslušníci podčeledi Hipparioninae, tříprstí prakoníci dosahující
už velikosti zebry. Tito zdokonalení koně se značně zredukovanými postranními prsty a velmi složitými stoličkami se vystěhovali z Ameriky
do Asie a odtud do Evropy a skončili v Africe, kde se rod Stylohipparion udržel téměř do konce pleistocénu, kdy u nás začínala poslední
doba ledová. V Americe zůstala část rodu Hipparion a jako rod Neohipparion se udržela téměř do konce třetihor. Ale ať ve Starém, či v
Novém světě, i rod Hipparion vymřel a do nynějších dob se nezachoval ani jediný. O jejich úloze ve vývoji našeho koně se dlouze diskutuje.
Někteří autoři je považovali za předky rodu Equus, dnes však se uvažuje spíše o jejich vztazích k zebrám a oslům. Koně ovšem využili
novou možnost, kterou jim nabídlo spojení Jižní Ameriky, dosud přísně oddělené, se Severní - rod Hipparion se přestěhoval na jih od Panamy,
rozrostl se a rozmožil, ale
Na rozhraní spodního a středního pliocénu se v Severní Americe objevil nový rod koní. Jmenuje se Pliohippus a je blízký dnešnímu koni. Podobal se mu
celou stavbou těla. V kohoutku byl vysoký jako pony - 122 cm. Na silných, dosti dlouhých nohách měl už jen jediný prst s dokonalým kopytem. Postranní prsty byly skryty pod
kůží. Tento revoluční zvrat, který dokončil dlouhou cestu vývoje, plně zhodnotil zase jen velký znalec severoamerických koní Matthew.
Ostatní paleontologové sázeli na rod Hipparion, ten se však až do konce své existence svých třech prstů nezbavil a také jeho chrup se
vyvíjel trochu jinou cestou. Byl vlastně dokonalejší než zuby dnešních koní, a protože vývoj se nedá nikdy zvrátit, Hipparion se již za
předka koně rodu Equus nepovažuje. Moderní výzkumy tedy opět daly za pravdu Matthewovi. Právě od rodu Pliohippus se začíná rozvíjet další bohatý vějíř
forem koní, který v pleistocénu, tedy ve starších čtvrtohorách, vyvrcholil obrovským rozvojem rodu Equus. Ten obsadil celou severní Ameriku
téměř až k hranici zalednění, pronikl i do Ameriky Jižní, kde poměrně dlouho přežíval i v holocénu, tedy v naší geologické současnosti,
Toto stěhování koní (ale i jiných druhů) trvalo až do koce pleistocénu, který je kladen přibližne do roku 9000 př. n. l. Zhruba před 12 až 11 000 lety začaly pevninské mosty mizet pod vodou, která se uvolňovala táním ledovcových štítů. Nejvýznamnější bylo zmizení pevniny Beringie, která tvořila široký most mezi Aljaškou a východní Asií v místech dnešni Beringovy úžiny. Tak došlo k izolaci Severní Ameriky. Na tomto kontinentě pak asi před 8 000 lety vymřeli nejen koně, ale i obrovští lenochodi, mastodonti a mnoho dlaších zvířat, aniž se zatím příčiny jejich vymizení podařilo vysvětlit. Do Ameriky se koně vrátili teprve se španělskými dobyvateli. První koně dovezl na Karibské ostrovy již koncem 15. století Kolombus. Na americkou pevninu dopravil 16 koní z Kuby v roce 1519 Hernando Cortés. Další tání ledu vytvořilo nepřekročitelné hrenice mezi různými typy rodu Equus, nejen vodní překážky, ale i rozšiřující se pouště. Proto se v Evropě a Asii vytvořily čtyři samostatné skupiny koňovitých, i když všechny stále řadíme jako poddruhy rodu Equus. V Evropě a v západní Asii jsou to praví koně, v severní Africe osli, na jih od Sahary zebry a v horských a pouštních oblastech jihovýchondí Asie poloosli.
| Vaše reakce k článku |