A byla zase neděle. Srpnová. Sluníčko pálilo, jako by ani nebyl konec léta. V tom vedru jel Jirka se svojí klisnou Vedetou na závody. Přes všechny počáteční zmatky a potíže (auto přijelo pozdě a kobyla mu navíc při nakládání šlápla na nohu) byl celkem spokojený. Své šestileté hnědce s velkou bílou lysinou věřil. Vedeta skákala dobře a ráda. Zpoždění také skoro dohnali, takže by teď měli mít nejméně hodinu času na přípravu. "Šéf" počítal sice se dvěma, ale to by moc nevadilo. Hodina stačí. Ostatně, právě dorazili k cíli.
Trenér Milan už na ně čekal. "Kde se couráte?!" spustil zhurta. "Vyhlížím vás tu dobrou půlhodinu." "Nepřijeli pro nás včas," bránil se chlapec a v duchu dodal: "To je tak, když nemáme vlastní auto a všecko se domlouvá na poslední chvíli." "Nó, pěkný, moc pěkný!" vztekal se Milan. "Teď teda sebou laskavě trošku hoď. Je posunutej začátek soutěží. Nástup bude až nakonec. Za dvacet minut začíná tvoje ZL-ko." Jirka zůstal stát, jako když do něj uhodí. Nevěří svým uším. Za dvacet minut, to byl průšvih. "No, nekoukej, jako kdyby ti uletěly včely a na hlavě přistálo letadlo!" burcoval ho trenér. "Jdu zjistit, kolikátej jedeš. Kobylu nečisti. Na to není čas. Jenom ji otři hadrem a rovnou sedlej."
Jezdec měl co dělat. Přijel sice už v košili a rajtkách, takže se nemusel zdržovat převlékáním, ale neměl "opracovaného" koně, neznal kurs, nevěděl, kdy pojede. Nevěděl vlastně vůbec nic. Nasedlal Vedetu, poplácal ji po krku, vyhoupl se do sedla a zamířil k opracovišti. Cestou potkal Milana. Šel s klukem, kterého Jirka trochu znal. Jezdil v sousedním oddíle. "Dej Radkovi kobylu," kývl směrem k hochovi, "a pojď," nařídil trenér. "Vypadá to pěkně," pomyslel si chlapec. "To bude ostuda." Seskočil. "... a na startu vítáme první soutěžící..." Trhl sebou. Jeho ZL-ko právě začalo. "Klídek, nezmatkuj," uklidňoval ho vedoucí. "Máš čas. Jedeš poslední. Jdem se podívat na trasu," odvedl svého svěřence k tribunám.
"Tak koukej," začal vysvětlovat Milan, kyž se usadili. "Jednička - kolmák, dvojka - ten modro-žluto-bílej vějíř. To by šlo. Trojka, čtyřka dobrý," ukazoval, "pozor na vodu. Ať nevyhne. A támhle na tom červenobílém oxeru nezaspi. Dost se tam štycuje. Je to jasný?" "Ne." odpoví stručně závodník. Má čím dál větši vztek. Takhle si soutěž nepředstavoval. Takhle rozhodně ne. "Tak sleduj, jak jedou ostatní," uzavřel trenér.
Jirka viděl čtyři soutěžící. Tři "odštycovali". Šel si pro koně. Parkur se mu nezdál těžký, ale když viděl ty před sebou...
Radek mezitím trochu uvolnil kobylku. Jezdec mohl začít skákat. Ještě si pro jistotu obklusal opracoviště, udělal malý kruh a nacválal na kolmák. Skočil ho dvakrát. Potom jednou oxer. Byl na řadě. Se srdcem bijícím na poplach vjel na kolbiště. Pozdravil. Zaklinkal zvonec. Start povolen. Nacválal na první překážku...
Byl to nejlepší parkur v Jirkově životě. Zmizel strach i tréma. Nikdy dřív se necítil tak skvěle. Klidný, vyrovnaný, s kobylou, která "šla na myšlenku". Každá částečka těla mu signalizovala krásu, ladnost pohybu jeho Vedety. Přestal vnímat trenéra, diváky i rozhodčí. A kolem nebylo nic. Jen on a klisna. Stali se jedinou bytostí. Jedním tělem, jednou duší... V té chvíli chlapec pochopil moudrost starého arabského přísloví o koních, lidech a kráse světa.
Dojeli "čistí". Bez chyby. Milan stál u kolbiště. "Dobrý," řekl. "Zajeď takhle i rozeskakování a bude to O.K." Chlapec neodpověděl. Pochválil koně a nepřítomně "zahodil" otěže.
Asi po deseti minutách začal mladý adept jezdeckého sportu zase pracovat. Lehký klus, pracovní, změna směru, malý kruh, nacválat... Ani si nevšiml, jak se ochladilo. Obloha byla najednou šedivá. Začalo drobně pršet.
Rozeskakování začalo. Přišel vedoucí, nechal Jirku skočit dvě přakážky, radil, jak má jet. "...a buď opatrný. Snaž se najíždět kolmo. Na čas nekoukej. Mysli na to, že nemáš okovaného koně. Bude to klouzat, ať sebou nepraštíte," zakončil Milan a šlo se na start.
Klouzalo to. Příšerně. Vedeta se přesto držela dobře. První tři překážky šla čistě. Před čtvrtou trochu uklouzla a shodila. O pátou zavadila zadníma, ale přakážka se jen zachvěla a zůstala stát. Cválali na poslendí překážku. Jezdec pobídl kobylu ke skoku. Poslušně zareagovala. A pak se to stalo. Za překážkou se motal pes. Takový malý, obyčejný pes. Voříšek. Klisna instinktivně uhnula a při doskoku jí podjely nohy. "To nevyrovná," blesklo chlapci hlavou. Nevyrovnala. Cítil, že padají. Všechno trvalo okamžik. Tisícinu vteřiny. Jirkovi to připadalo jako věčnost. "To je konec," pomyslel si.
A byl. Jezdec se při pádu pořádně praštil. V hlavě mu hučelo. Viděl jako v mlze. Pomalu se zvedal. Vedeta už stála. Na třech...
Pro chlapce to nedopadlo nejhůř. Pár odřenin, pořádná boule. Podezření na otřes mozku se nepotvrdilo. Ležel hodinu na ošetřovně. Potom ho trenér odvezl domů. Když přišel druhý den do stáje, dozvěděl se, že si kobyla natrhla šlachu. Na levé přední. Skákat už nebude. Už nikdy spolu nevjedou na kolbiště. Nikdy nebudou hájit barvy svého klubu. Nikdy... A pes? Ten se odběhl motat někam jinam. Asi ke svému pánovi. Kdo ví?