Historie jezdectví, zvláště pokud se dotýká původu plemen koní, vede nevyhnutelně
ke spoustě nejasností, protikladů a také záhad. Takovým je i achaltekinec, pouštní kůň,
který žije v okolí oáz v Turkmenistánu. Společně s jomudem je příbuzným turkmenského
koně. Možná, že turkmenský a achaltekinský kůň nejsou nic víc než varianty starobylého
plemene, které už ve starověku obývalo přilehlé oblasti...
Achaltekinskaja lošaď, Achal-Teke
Achal-Teke je horská oblast na hranici Turkmenie a Íránu táhnoucí se od východního břehu Kaspiku až k Ašchabadu. Bylo to středisko hlavního kmene kočovných Teke-Turkmenů, rusky Achaltekinců, kteří pásli stáda mezi Persií, Afghanistánem, Bucharou a Chivou, tedy v dnešním Turkmenistánu, a podle nich dostalo plemeno jméno.
Achaltekinský kůň je starověké plemeno, vyšlechtěné kočovnými turkmeny zřejmě z tarpanů pouštního typu, neboť si dodnes uchovalo znaky pouštních koňovitých. Přestože se s těmito koňmi již od r. 1000 př. n. l. obchodovalo, vlastní chov zůstal omezen na vybrané části Turkmenie a teprve v novověku se zakládaly chovy i mimo tuto oblast. Chov se zřejmě řídil stejně přísnými pravidly jako chov arabských koní, a proto ruští hippologové považují tohoto koně za plnokrevníka. Patrně právem, původně bylo křížení nepřípustné.
Zprávy o tomto plemeni jsou staré nejméně 3000 let. Achaltekinské koně od kočovníků kupovali v 1. tisíciletí př. n. l. pro vojenské účely Peršané a údajně je sedlala i baktrijská garda Dareiova, která se střetla s Alexandrem Velikým. Údaj je věrohodný, protože starověká Baktrie ležela mezi řekami Oxus (Amu Darjou) a Margos (Murgab), tedy v dnešní Turkmenii. Udivující je jen počet - 30 000 jezdců. Chov v turkménských oázách a na hornatých okrajích pouště byl tak proslulý, že o koně měli zájem i čínští císaři. Zhruba od 2. stol. př. n. l. vídáme na čínských malbách vyobrazené vysoké koně s dlouhým krkem a malou hlavou, táhnoucí luxusní vozíky. Mohli to být docela dobře achaltekinci, získaní obchodem nebo ukořistění. Číňané totiž neváhali uspořádat tažení až do Farghany, aby se zmocnili "nebeských koní". Později se plemeno rozšířilo i do Arábie, Kazachstánu, Dagestánu a zásluhou ruských odborníků až na severní Kavkaz.
Achaltekinec je pouštní jezdecké plemeno s tenkou kůží bez podkožního tuku a s jemnou srstí, s řídkým hedvábným ohonem a hřívou, a okem ve tvaru mandle. Je prošlechtěné k rychlé jízdě s menší zátěží a pečlivě ošetřované, chráněné před chladem i slunečním úpalem. Mezi místními plemeny má výjimečné postavení, neužívá se k běžné práci a krmí se zvláštní dietou s vysokým obsahem bílkovin a tuku a malou dávkou objemového krmiva. Tradičním krmivem jsou například granule ze sušené vojtěšky, hrudky z ovčího tuku, vajec, ječmene a kvatlamu, nebo smažené těstové placky.
Podle západních požadavků není achaltekinec právě dokonalý. Je to štíhlý, nižší kůň (ideální výška 157 cm, průměr 154 cm, klisna o 2 - 5 cm nižší) s nápadně dlouhým krkem, jemně modelovanou hlavou nesenou vysoko nad kohoutkem, užším hrudníkem (obvod asi 167 cm), delším, měkčím hřbetem s náznakem štěpení zádě, zato s dobře vyvinutým hřbetním svalstvem. Má mimořádně dlouhé bérce a strmou spěnkou. Obvod holení je v průměru 18,9 cm. Kopyto je malé, s nízkými patkami, neobyčejně tvrdé, rohovina je velmi kvalitní. V přírodních podmínkách se neková.
Chod je vydatný, vyrovnaný, předností je mimořádná obratnost a rychlá reakce na terénní překážky. Krokem se achaltekinec pohybuje jen na pastvě. Klus je tvrdý a drobivý, pro jezdce velmi nepříjemný, ale cval je plavný, vyrovnaný, hladký. Mimochod se u tohoto plemene téměř nevyskytuje. Kůň se zdá mnohdy slabě osvalený, ale menší množství svalové hmoty je pro něj výhodou, ulehčuje mu snášení veder a lepší hospodaření s vodou. Ačkoliv postoj končetin nebývá korektní, protože vinou užší hrudi bývají přední nohy sblížené a zadní mají sklon k šavlovitosti, výkonnost tím rozhodně ovlivněna není. Je neobyčejně odolný a vytrvalý, stvořený pro distanční jízdy. Vydrží dlouho bez vody a krmení, snadno snáší vedro. Působivý je nejen hrdý postoj a neobvyklé držení hlavy, ale také srst vyznačující se výrazným kovovým leskem. Achaltekinský bělouš je stříbrný, plavák zlatý, hnědák bronzový či měděný. Vraníci jsou velmi vzácní.
Achaltekinec mívá tvrdou, svévolnou povahu a těžko se ovládá. Je to srdnatý kůň a rozhodně není bojácný. Svému stálému jezdci věrně slouží. Má výborný orientační smysl a skvělou paměť, takže se v známém terénu pohybuje zcela bezpečně. Výcvik tohoto plemene je obtížnější, místní lidé své koně ovšem zvládají skvěle a při dostizích jim ponechávají plnou vůli. Hřebci jsou dosti nesnášenliví, ale velmi soutěživí, klisny naopak mírné, výborné matky, které svá hříbata udatně brání. Plemeno se odchovává v přírodních podmínkách, klisny s hříbaty tráví první měsíce života v oázách.
V Turkmenii byl achaltekinec nejvíce ceněným jezdeckým koněm, který se uplatňoval dříve při přepadech karavan, později hlavně při vojenských příležitostech. Hippologové ruské říše jej považovali spíše za kuriozitu, ke zlepšení jiných plemen se využíval jen ve středoasijské oblasti. Jeho hodnocení se zlepšilo až v době mezi světovými válkami, kdy docházelo k pokusným křížením s evropskými plemeny. Je velmi vhodný pro individuální spolupráci s jedním jezdcem, horší je jeho "kolektivní" využití v jezdeckých oddílech.
Nejslavnější zkouškou vytrvalosti achaltekince byla jízda z Ašchabadu do Moskvy, kterou absolvovali v roku 1935 achaltekinští a jomudští koně. Trasa měřila celkem 4 128 km, z toho 960 km vedlo pouští. Cesta trvala 84 dní a tento výkon nebyl nikdy vyrovnán, natož překonán.
Na území bývalého SSSR slouží achaltekinec k mnoha sportovním soutěžím, například skokovým, dálkovým jízdám i k drezuře. Držitelem zlaté medaile z olympiády v Římě v r. 1960 za drezuru se stal Filatov na achaltekinském hřebci Absentu. V posledních letech se zvýšila účast jezdců z bývalých sovětských republik na mezinárodních jezdeckých soutěžích, ačkoliv podmínky nyní mají k požadované úrovni daleko. Nevyhnutelně se však styk s cizími ekipami a jezdeckými názory, jemuž dosud bránila železná opona, projevuje na zlepšení chovu sportovních koní. Dosud koně soutěžili v mnoha disciplínách bez naděje na úspěch, protože se nemohli vyrovnat s výkonnostními požadavky, což mělo vliv na řízení chovu. Výsledkem je, že doposud velice výjimečný achaltekinec se vyvíjí tak, aby vyhovoval novým kritériím, a začíná tudíž získávat vnější znaky, odpovídající obvyklému typu evropského soutěžního koně.
"Jeho běh je tak plavný, jako pohádkový ptačí let... jeho barva zlatá, jako záře slunce..."
Řadou pověstí a bájí je opředen štíhlý, lehkonohý kůň, jehož vzácná krása se snoubí se vznosným a plavným pohybem ve všech chodech. Jeho domovina se nachází mezi horskými hřbety Kopet-Dag a bezvodými černými písky pouště Karakum v jižní části Turkménie, kde byl více než tři tisíciletí chován na prahu jurty kočovníka. Byl to kůň horké pustiny, který doprovázel svého pána a jeho karavanu při dlouhých putováních. Snášel všechny těžkosti a útrapy válečného života za pochodu jednou z nejdrsnějších pouští světa a neměl soupeře v oddanosti svému pánu. Dodnes nese jméno kočovného kmene Achal-Teke, který tuto nehostinnou stepní a pouštní oblast kdysi obýval.
Prošly věky, změnily se civilizace, na místo jednoho národa nastoupil národ jiný, ale úžasní "Nebeští koně" neměli sobě rovné na celém světě. Díky izolované poloze oáz v Turkménii mohli být tito koně chováni ve své čisté podobě a v průběhu staletí se stále více rozvíjely typické vlastnosti a znaky ojedinělé rasy pouštních koní, která stojí v úzkém vztahu k arabským plnokrevníkům. Achaltekinští koně jsou nejoriginálnější a nejčistší formou starého turkménského kmene, a tím i nejstarší plnokrevnou rasou světa.
Achaltekinští koně patří do skupiny orientálních koní (podskupiny koní íránských) a podle ruských hippologů jsou předky koní arabských. Jejich vzácná krev koluje i v žilách anglického plnokrevníka, orlovského klusáka, karabašského, karabairského, lokajského, trakénského koně a mnoha dalších plemen.
Kůň plemene Achal Teke je pověstný svou tvrdostí, skromností, vytrvalostí a schopností zdolávat dlouhé jízdy v pouštním terénu.
Exteriérově se koně tohoto plemene podobají spíše anglickému plnokrevníku než arabovi. Jemná hlava se vyznačuje rovným profilem, dobře utvářenýma, pohyblivýma ušima a velké, výrazné oči vyjadřují citlivost, inteligenci a odvahu. Dlouhý, štíhlý krk je nasazen velmi vysoko, téměř kolmo k tělu, zatímco hlava s ním svírá úhel 45 stupňů. Díky dlouhému krku a držení hlavy se huba ocitá nad úrovní kohoutku, což je jeden z význačných rysů tohoto plemene. Kohoutek bývá vysoký a sbíhá k strmé pleci, trup je válcovitý, hřbet příliš dlouhý, hrudní koš mělký a bedra slabá. Záď koně je rovná a nízká a pro obvyklá měřítka nepřijatelná. Pánev je však se hřbetem v bederní oblasti dobře svázána, záď je šlachovitá a silná a poměrně dlouhá stehna jsou dobře osvalená. Končetiny jsou dobře osvalené, s čistými šlachami. Přední nohy obvykle stojí příliš blízko sebe, jsou však rovné s dlouhými předloktími. Dlouhé zadní nohy mívají často šavlovitý postoj a sblížená hlezna, s hlezenním klubem umístěným vysoko nad zemí. Drobná kopyta mívají často velmi nízké patky. Průměrná výška se pohybuje okolo 154 cm. Znakem plemene je krátký, hedvábný ohon, který bývá - podobně jako hříva - poměrně řídký. Kštice i hříva se často zastřihují nakrátko. Srst je neobyčejně jemná, přiléhavá a lesklá a kůže velice tenká, což jsou typické znaky pouštího typu. I přes výskyt celé řady konvenčních vad však působí achaltekinský kůň harmonickým dojmem a určitým druhem neopakovatelné, osobité krásy. Také pohyb achaltekince je mezi koňmi unikátem: staletí prožitá v krajině hlubokých písků vedla k adaptaci zvířat pro tyto náročné podmínky. Zvětšila se nášlapová plocha kopyta, takže se kůň tolik nebořil do měkkého písčitého podkladu a jeho pohyb se podobá spíše plavnému klouzání nad zemí bez jakýchkoliv otřesů nebo houpání.
U žádného plemene na světě není známa taková různorodost barev, jaká je právě u plemene Achal-Teke. Vyskytují se zde vraníci, bělouši, ryzáci i hnědáci, můžeme se však také setkat s albínem či zvířaty s krásným zlatistým nebo stříbřistým odstínem. K nejpůsobivějším jedincům patří zlatí ryzáci s lesklou srstí, která se podobá roztavenému kovu. Zvláště na slunci jsou tito koně neobyčejně krásní a není proto divu, že byli v minulosti zasvěceni bohu Slunce.
Achaltekinci se dělí na tři základní typy, které se od sebe liší tělesnými rozměry a stavbou těla. Jedná se o základní typ, střední typ a masívní typ.
Tyto typy jsou ovlivněny místem svého výskytu. Například v Dagestánské oblasti se můžeme setkat se středním typem, Turkmenská oblast je domovinou koní základního a středního typu a v Kazachstánské oblasti se chová typ masívní, který se také nejlépe hodí k jezdeckému sportu.
Každý z těchto typů je velmi zajímavý a jsou na něj kladená vysoká chovatelská i sportovní kritéria. Koně se podrobují výkonnostním zkouškám na dostihových drahách, jejichž hlavní centra se nacházejí ve městech Ašchabád a Tbilisi. Vrcholem těchto výkonnostních zkoušek je derby achaltekinských koní.
Turkméni, podobně jako Arabové, znají nazpaměť rodokmeny svých koní, které jsou tradicí sdělovány z generace na generaci. Koně jsou u nich velmi vysoko ceněni a nejlepší zvířata není možné odkoupit za žádnou světovou měnu. Kůň je zde majetkem i dobrým druhem svého pána. Hříbě, které se odstavuje ve věku dvou měsíců a často i dříve, je krmeno několikrát denně výhradně z rukou svého pána. Následuje potom člověka po celý svůj život, nesnese na sobě jiného jezdce a ochraňuje svého pána lépe než pes. Práce s výchovou achaltekinského koně je zdlouhavá a mnohem náročnější, než s jinými plemeny koní. Násilím se zde nic nezmůže - jenom bezmezná trpělivost a laskavost je odměněna cenou nejvyšší - důvěrou koně, který vloží do dlaní člověka celé svoje srdce. Takový kůň se stává spíše dalším členem rodiny nebo druhem, s nímž lze směle kráčet ke stupňům vrcholných soutěží.
Pro Turkmény je závodění na koních naprosto přirozené. Přitom však dopřávají svým zvířatům pouze dietu s vysokým obsahem bílkovin, například sušenou vojtěšku, kuličky z beraního loje, vejce, ječmen a quatlame, smažené placky. Také spásání sporé stepní vegetace nebývá možné každý den, a přesto se achaltekinským koním nemůže rovnat žádné jiné plemeno. Před poledním sluncem i nočním chladem je však nutné chránit koně plstěnými přehozy. Pozoruhodným jevem také je, že achaltekinským koním chybí stádový pud. Jsou zvyklí žít osamoceně se svým pánem a není radno je nechávat spolu pohromadě. Jsou to poměrně nervózní a tvrdohlaví koně, pokud si však člověk získá jejich důvěru, nikdy ho již nezklamou. Také nikdy vědomě člověku neublíží.
Metoda chovu s ohledem na původ byla u plemene Achal Teke používána řadu století, kdy ještě neexistovaly žádné plemenné knihy. Z tohoto období jsou také známá jména významných plemenných hřebců, jako byl například Jeverdy Teleke, Melekuš, Bek Nazar Dor a Karlavač. V roce 1926 bylo provedeno první zkoumání této rasy. Cestou výzkumu a s využitím archivů byla objasněná a zapsána větší část původu plemene Achal Teke a podařilo se udržet některé z linií až do dnešních dnů. Přesto zájem o achaltekinské koně klesal, i když se od roku 1921 chovali plánovitě na severních svazích Kopet-Dagu (pohoří v blízkosti Ašchabadu). V roce 1978 hrozilo tomuto plemeni úplné vymření. Tehdy zbývalo na celém světě pouhých 1350 koní včetně hříbat. Naštěstí se chovatelé stačili uvědomit hodnotu tohoto unikátního plemene a achaltekinské koně se podařilo zachránit. Centrum jejich chovu zůstalo pohoří Kopet-Dag, větší rozšíření existuje také v Turkménii, Kazachstánu, Uzbekistánu a Kirgízii.
Tento legendární bílý hřebec, který se mimo jiné zůčastnil i proslulých výkonnostních zkoušek na 4128 km dlouhé trase mezi Moskvou a Ašchabádem v roce 1935, vynikl i v rozmanitých sportovních disciplínách (v parkúru, kde překonával výšky 2,20 m, v drezúře, v trojboji) a v každé z těchto disciplín byl nejednou vítězem a ruským šampionem. Do chovu odešel Arab až v 19 letech, přesto však stačil přivést na svět řadu vynikajících hřebců, z nichž je pravděpodobně nejpopulárnější vraník Absent. S Filatovem v sedle vyhrál tento hřebec v drezúře zlatou medaili na olympijských hrách v roce 1960 v Římě a na OH v Tokiu roku 1964 byl třetí. A ačkoliv i Absent odešel do chovu až v 18 letech, měl dost úspěšných potomků, mezi nimi i hřebce Lakmuse, který byl v úzkém výběru koní pro OH v Soulu.
| Vaše reakce k článku |
